3MIS3
Mladá divadelní generace se cítí být na okraji, protože už od devadesátých let sedí na místech divadelních ředitelů, manažerů kulturních projektů a šéfredaktorů divadelních časopisů ti samí lidé. Nakolik je jejich pocit oprávněný?
David Drábek
Frustrovaný se může v českém divadle cítit kdekdo. Já se během pár nocí propadl z kategorie „mladý a nadějný“ do kategorie „středňák s Koulí“ a šéfuju divadlo teprve čtvrtým rokem, takže se vznáším někde na hranici mezi letitými atamany a mladými horkokrevnými nájezdníky. A přesto jsem frustrovaný. To když mi chodí poštou desítky žádostí čerstvých absolventů o angažmá. Školy vypouštějí do krajiny houfy odhodlaných snílků, kteří se rozhodli pošahaně pro divadlo. A já vidím, jak v divadlech redukujeme premiéry, škrtíme rozpočty a snižujeme stavy hereckých souborů, abychom v Křupanově vůbec přežili a hráli. Většině absolventů prostým selským úsudkem kyne šance buď dělat něco jiného, než co vystudovali, nebo paběrkovat. A doufat.
Pokud bude česká dramaturgie ustrašená a konzumní či pokud nemáte známé, půjde to ztuha. Konkursy na vedení divadel v Praze v poslední době navíc ukázaly, že politická šolíchačka a kamarádšoft dál kvetou. Že osvícenců v řadách provozovatelů divadel je mikropočet. Všechny tyhle intriky a vlezdoprdelismy musejí nutně mladým přijít mrzké a chuť vyhazovat gumáky z oken chápu.
Lamentovat můžeme, ale ovoce to nenese. Ve vedení divadel a časopisů můžou být věkem dinosauři, ale to tak nevadí, podstatné je, jak jim to pálí a zda nejsou zastuzení. Pokud totiž ne, pokud mají v sobě stále až dětinskou vášeň objevovat a nechat se inspirovat, tak hurá. Pokud je mindrák ze stárnutí a „odcházení“ potlačen, tak jsou nastupujícím mladíkům dokonce přínosem.
Můžu argumentovat opět pouze svou zkušeností. Dlouho mi bylo některými sugerováno, že jsem hlavně autor, zatímco režisér ne-e. Až v poslední době se to snad posunulo a přestěhoval jsem se do poněkud prostornější škatulky, mám už tak divadelní 3+1 s terasou, řekl bych. A mohl bych si užívat pomyslného vrcholu a zvát do Hradce režiséry sice milé, ale tak nějak umělecky mi na paty nedýchající a …no milé prostě. Ale to je začátek vlastního chřadnutí. Projev mindráku a obav o vyšoupnutí z vedoucího postu. A tak tedy naopak zvu do Klicperáku dravé „mladé pušky“ (Špinar, Frič, Kolečko, Deáková, Šiktanc) a fandím jim, ať mi to třeba natřou, ať nad některými jejich obrazy užasnu s otevřenou hubou… A pak zase na moment ztiším puls, když to na jiných místech patlají podobně nemotorně, jako to patlávám já… Ale vcelku je to nová svěží krev pro divadlo, díky níž jsme sice na oblasti, ale stále v pohybu. Objevujeme, experimentujeme, překračujeme machu a letité návyky a srůsty. Výsledky to nese průkazné a dlouhodobé.
Takže vyzývám letité atamany, aby se nájezdníků nebáli. Že je to pro ně vlastně elixír mládí, na jehož získání vyházel letošní oslavenec Rudolf II. ukrutné prachy, zatímco na divadle se k tomu dá přijít výrazně levněji…
Pavel Kohout
Jak říkala babička – Lidé jsou různé, dobré a zlé! a každá generace je rovněž taková i maková, zpočátku celistvě nadějná, než se přirozeně rozdělí podle toho, kolik komu hvězdy nadělily talentu a kuráže. Každé nové pokolení – a nejen umělecké! – je pro ta předchozí nebezpečnou výzvou, které se dá nejspíš čelit dvěma způsoby: buď se přijme jako nově nastavená laťka inspirující k vyššímu skoku, nebo jako čerstvá mina, kterou je nutno zneškodnit. Dnešní otázka je položena tak, že nepřímo připodobňuje „mladou generaci“ k oné z Čapkovy nejlepší hry, která s nadšením vítá Bílou nemoc kosící výhradně tatíky. Jenomže jak je vypudit bez moru? Prosadit zákon podobný tramvajovému, že staří a choří musí uvolnit místa mladým a zdravým? Obsadit divadla a redakce podle dávného vzoru „Mládež vede Brno?“ Ať už z memoárů velkých kumštýřů minulosti či z vlastního životaběhu neznám dobu, kdy by se ctižádostiví lidé nemuseli na špičku probít. Výjimky tvořila jen období totalit, která nabídla plný žlab i neschopným a líným, pokud drželi s režimem basu. Ovšemže i kurážnému talentu může surově zahrát nemoc nebo smůla, ale nikdy to – bohužel? bohudík? – nefungovalo jinak. Čekali kdysi Cimrmani, až je na scénu pozve vládnoucí konkurence? A čerstvější příklad – čekal Miroslav Bambušek na svolení nás, co jsme zažili poslední válku, abychom mu to velké téma laskavě půjčili? Zakousl se do něj tak, že se jeho jméno stalo značkou. Mladé dámy a mladí páni, kteří jste se rozhodli být slavní přes divadlo, nezvolili jste procházku parkem, ale savanou, kde na býložravce číhají predátoři. Řečeno obrazně – krmte se masem, ať máte k talentu i kuráži taky dost sil. A co je to maso? Pevná víra v sebe, která nespoléhá na pomoc shůry. A její pohonnou hmotou bývá, co je nezřídka při první turbulenci odhozeno jako zbytečná zátěž, nežli se, většinou pozdě, zjistí, že to byl opěrný sloup osobnosti: charakter.
Karel Steigerwald
Nikdy jsem nerozuměl, proč by mělo být nějaké dělení staří – mladí, ale u nás to tak odjakživa je. Mládež nadává na ty staré hofráty a když zestárne a dostane se na ta jejich místa, hned z ní jsou také hofráti. Přirozenější dělení je dobří – špatní, schopní – neschopní. Tak to ale chodí málokdy. I ta listopadová generace převratu se změnila v zasádlence. Podstata toho zasádlení je banalita, klid, nuda, nic výstředního, konec invence. Když toto člověk splní, je na svém místě léta a léta. Konkurence se u nás necení a lidi se jí neradi vystavují. Ty zasádlené figury, ostatně i vy ve vašich novinách jste to také, za to nemohou, nic je ke změně nenutí. Nemusí znovu a znovu svá postavení u koryta obhajovat. Hlavně když nevyniknou, to je základ úspěchu.
Žádné z uměleckých koryt není vystaveno pravidelné (cyklické) konfrontaci s někým jiným, kdo by také chtěl u toho uměleckého koryta být ředitelem, šéfem, pánem. Pár takových pokusů v poslední době bylo v podobě konkurzů, nedopadly vesměs dobře. Mladým lidem se nedivím, že je situace zamrzlých postů štve. Ale může je utěšit, že až budou staří a dostatečně neškodní, zamrznou také v nějakém postu.
Ale silná mladá generace, myslím divadelní, tu je a je vidět víc, než bývalo kdysi zvykem. Že by se úplně k ničemu nemohla dostat, není pravda. Když porovnáme její tvůrčí divokost s poklidným plynutím těch starých hofrátů, její vztek chápu. Ale přeje se v naší společnosti víc klidu než divokosti. Dnešní mladá generace si nedovede představit, že ti staří králové nudy, kteří dnes všude sedí, byli kdysi také divocí koně a ržáli, že se nemohou k ničemu dostat. Pak se dostali a ztichli.
Kult mládí se mi hnusí. Říká, že bejt mladej je už hodnota. Není. Když umřel Anatol France, nosili bretonovci po Paříži ceduli: chcípla mrtvola. A kde je dnes Breton, kde France? Čas vytváří mladé lidi jako novou zvláštní hodnotu, ale je také mrcha, umí z nich dělat hlupáky. Staří blbci mají uvolnit místo mladým blbcům? Divné heslo. Staří chytří a mladí chytří se domluví bez problémů.
Rozdávejte ty kulturně divadelní posty na předem určenou dobu s předem určenými podmínkami a penězi. Po uplynutí to znovu v konkurenci testujte. Tato jednoduchá poučka se dvacet let neprosazuje. Až se prosadí – budete umět si představit, že je absurdní pro Y nebo pro Semafor vypisovat nějakou soutěž? Vždyť je to Jana Schmida, Jiřího Suchého, ti to vymysleli.
Tak hledejte rovnováhu. Je hloupé mladé umělce dusit, je hloupé je pro jejich mládí protežovat. Mám pocit, že je i hloupé se touto otázkou vůbec zabývat. Ale ptali jste se, tak odpovídám: dejte vaše noviny mladejm. Chtěli by je? A vy ty Vaše noviny rádi vydáte mladým? Víte přeci, že je za žádných okolností nepustíte.
Komentáře k článku: 3MIS3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
