3MIS3
Jednomu tématu se asi nikdo žijící v českém prostředí nevyhne. Masaryk je nazval Česká otázka. Co je a co znamená Česko a češství? Jak se k němu dnes stavět? Cítíte se být příslušníkem nějaké „české“ historie a má smysl v ní pokračovat? Jak a proč? Anebo je to téma dnes už zcela mylné, překonané a passé?
David Drábek
Jsem Atlantiďan píšící česky. Odmala se tu cítím cizincem (tu zdvořilým, onde velmi držkatým). Nazývám to „stanovištěm mimozemšťana“. Ten odstup mi pomáhá v žasnutí a psaní. A z toho se vše odvíjí. Miluju svou rodinu, češtinu, přírodu, něco z divadla a zdejší středověkou architekturu. Svůj kosmos si převážím v hlavě jako v maringotce a vlastně mi je daleko bližší třebas kultura anglická. Ale pak narazíte na Skácelovy verše, fotku babičky Miluše v sokolském úboru nebo Masaryka v jezdeckých holínkách (zadumaného nad hrajícími si děcky), přistáváte v Praze na Letišti Václava Havla… a víte, že jste doma. Prostě nesmíte číst internetové diskuse pod články, třeba na Novinkách.cz. Tam se projevuje stoka, špinavá řiť Evropy. Vypatlanci, rasisti, závistiví tupci… Kolik takových je procentuelně zastoupeno v jiných kulturách? Asi taky ranec. Taky mě odpuzuje dojemná snaha Čechů hledat na bolševickém teroru „to hezké, co už dnes není“. Ale při nedávných povodních jsem na vlastní kůži zažil gejzír solidarity a souznění, takže se přeborů v kvílení a úpění nad stavem české DNA neúčastním.
Naše rubrika dnes končí, sluší se rozloučit. Přeju divadlům, aby se zbavila netalentovaných režisérů, kteří si svou nedostačivost a absenci vize vybíjejí šikanou na hercích. A netalentovaným hercům přeju, aby z divadel odešli a nalezli štěstí jinde, protože když zůstanou, stanou se z nich zahořklí, podlézaví a bezpáteřní brundibáři. Talentovaným přeju příležitosti a plná hlediště. To je celé, tak prosté to je.
Pavel Kohout
S tou otázkou žiju odmala, protože jsem se nejdřív musel přeškolit na Čecha z Poláčka, kterým jsem se jako robě stal, když tatínek prodával v Polsku auta firmy Praga. A už za chvíli v letních táborech YMCA jsem zažil, jak si po třech rocích vedoucí naší chatičky navlékl „skopčácké“ punčochy a mluvil pak už jen německy. Poprava mého strýce a brzy nato i otcova přítele Vladimíra Petřeka, který ukrýval ve svém chrámu sedm statečných z Londýna, ze mě vychovaly politického Čecha. O další výchovný stupeň se postarala dvě zcela si nepodobná Německa, která mě napřed akceptovala jako nejhranějšího autora, než mě to východní přes noc zakázalo. A celou výchovu dovršilo v roce 1979 mé vynesení do Rakouska jakožto předsíně svobodného světa.
Výsledek zrání prezentuje má odpověď, kdykoli jsem pár posledních desetiletí jako občan dvou států tázán na svou národnost. Ač ve smyslu hitlerovských zákonů čistý Čech, říkám: Pražan. Tím ovšem vysvětluji hlavně své psaní, v němž se cítím být dědicem jak Čechů, tak pražských Němců a Židů, když za své spoluobčany i mentory považuji stejně Haška jako Kafku.
Nacionalismus je mi bytostně cizí, před hajzly, které se mnou pojí mateřština, dávám přednost lidem všech řečí a ras, jichž si vážím. Ale v hloubi duše, třebaže neskáču, jak mně velí otylí sportovní fandové, jsem takový Čech, až se divím. Věřím vysvětlení Eduarda Basse, že hlavně Praha fungovala už od raného středověku jako hotel, v němž se střídali kupci z Paříže, Moskvy, Stockholmu i Říma, a domácí personál si z jejich zpráv dělal svůj obraz o světě, aby se jej pak občas pokusil nějak zlepšit.
Ctím němčinu jako nástroj přesného vyjádření, ale miluju češtinu, která dokáže říct nevyslovitelné. Neznám geniálnějšího Evropana, než byl Karel Čtvrtý, jde na mě střídavě žár i mráz z husitů, žasnu nad vizemi Jiříka z Poděbrad a reálnými činy Jana Amose Komenského, klaním se odvaze Boženy Němcové, lidství Karla Čapka, jazyku Vladimíra Vančury, výkonu Václava Havla…
Poměrem mrch a slušných lidí se české společenství sotva liší od jiných, ale obdivuhodný je jeho duch, když stojí nad propastí. Příklad za všechny: Bible Kralická, jejíž stovky opisů – prvních samizdatů! – spálených často i s písaři nasály do sebe po Bílé hoře český jazyk určený k vyhubení tak dokonale, že jej po dvou stech letech za průmyslové revoluce vrátily v dělnících z venkova do poněmčených měst a učinily záhy většinovým. A jak zapomenout na moře občanů, v němž v srpnu 1968 utonuly okupační armády, než trapně kapitulovali domácí politici…
Můj způsob češství nikomu neškodí a nikoho neuráží, zatímco pro mě osobně znamená vedle lidí, pro které žiju, a divadla i psaní vůbec, kterým žiju, třetí opěrný bod v životě – prostor, v němž se mi žije nejlíp. Takže: chápu to téma jako ze všech dosavadních nejmíň mylné, nejmíň překonané a nejmíň pasé. Howgh.
A protože je to poslední odpověď z našeho cyklu 3MIS3, ještě povzdech: kdybys nám byla, redakce milá, kladla otázky podobné hodnoty, mohli jsme odpovídat sobě i Vám až do našeho alelujá… tak snad v příštím životě!
Karel Steigerwald
Před časem se českou otázkou začalo zabývat i Národní divadlo. Sezvalo různé osoby a osobnosti, které se kolem Národního divadla i kolem české otázky motaly, do hlediště, aby zhlédly představení. Už jsem zapomněl, které hry, ale patrně nějaké české klasické, třebas Švandy Dudáka, protože ta hra se kvůli nechuti k zlé cizině za ztělesnění české otázky považuje. Šel jsem tam také, abych vyzvěděl, jak si dnes česká otázka stojí a co to vlastně je. A dozvěděl jsem se to. Počítače udělaly chybu. Každé sedadlo prodali v pokladnách díky té chybě dvakrát a česká otázka byla na světě. U každého místa stáli dva Češi, oba s platnou vstupenkou. Vznikl zmatek, křik, hádky, v nichž každý měl pravdu, protože měl platnou vstupenku. Česká otázka dostala naprosto určitou podobu: kdo má na to místo nárok, a kdo ne? Toto rozřešit znamená stanovit kritérium, aby bylo možno někoho vyloučit. Kritérium je jednoduché: my a oni. Protože jsme malý národ, který už celá staletí sám nemůže tamty podřezat (naposledy za husitů), přežíváme tuto otázku celkem neškodně. Smrskává se právě na ty dvakrát prodané lístky, případně na řev po vítězství v hokeji.
Když jsem šel domů, napadlo mě, jestli existuje také Otázka norská, ruská nebo ghanská. Ta otázka vždy souvisí s tím, kolik lidí kvůli ní podřízli, či nepodřízli.
Z toho, co píšu, jistě chápete, že mě česká otázka nezajímá jinak, než jen jako stéblo, jehož se chytají myslitelé, když nemají o čem myslet. Jediné téma, kterého jsem si uvnitř té otázky povšiml, je dvojice samozřejmost a nesamozřejmost národa. Pořád se zdůvodňovat, nebo se tím nezabývat. Protože se ptáte, soudím, že hledáte to zdůvodnění. Já ho znám: národe český, neprodávej dva lístky na jedno sedadlo. Je to velké poučení, možná jediné, které Národní divadlo svému národu dalo. Ale myslitel by řekl: odmítat českou otázku je důležitá součást české otázky. Dobrou noc.
Komentáře k článku: 3MIS3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
