3SES3
Šifra 3MIS3 se změnila a s ní i obsazení rubriky. Zachovali jsme pouze generační rozestup. Odpovídat budou: spisovatelka Eva Kantůrková, dramatička a dramaturgyně Iva Klestilová a režisérka Lucie Málková.
V posledním dvacetiletí se v češtině zabydlel termín gender. Máte dojem, že se už diskuse zcela vyčerpala, anebo stále existují témata nedořečená, přehlížená? Případně čím vás nekonečný diskurs o rovnoprávnosti pohlaví osobně iritoval?
Eva Kantůrková Odpovídám na druhou část vaší otázky: iritují mě a přijímám zkoumání gender studies obezřetně, protože jsou jaksi instinktivně založena na ideologii feminismu. Chápu, že se v kulturním vývoji vytvářely rozdíly mezi pohlavími, a že tedy je co zkoumat, ale – řeknu to dost ostře – byla bych vstřícnější, kdyby ta zkoumání prováděli převážně muži. Založená na feminismu překračují gender studies, aspoň podle toho, co o nich vím, svůj objektivní smysl, jsou jednostranně obranná.
Rovnoprávnost žen je v našem světě kodifikovaná právním systémem i zvyklostmi, stala se samozřejmou. Může nebo nemusí být využívaná, podle mě je ale podstatné, že záleží už jen na ženách samých, jak se dokáží uplatnit a svá práva využít.
Naproti tomu si myslím, že feministní pojetí gender studies ženám škodí. Předně ponižují muže, vyzývavostí feminismu jim bere jejich přirozené postavení, a škodí ženám, protože jim vštěpují, jako by měly dokázat všechno, co dokáží muži. Každý dokáže, jen co dokáže. K čemu má talent, vůli, schopnost, přirozené možnosti; a vyzývavý feminismus zastírá, v čem se obě pohlaví sobě nerovnají. Do představy té pravé rovnoprávnosti se tak vnucují mužatské typy žen a mužatské chování. Mně ale dívka, která boxuje, připadá nežensky zrůdná.
Proti pojmu rovnoprávnosti pohlaví bych postavila pojem rovnováhy. Do rovnovážného vztahu každý vnáší, čím nejlepším disponuje, co nemusí mít ten druhý, čím se navzájem doplňují. V rovnovážném vztahu se nezdůrazňují nedostatečnosti. Za sebe bych jako součást této rovnováhy uvedla i žensky přirozený obdiv k muži. Obdiv k tomu, kdo mě chrání.
Iva Klestilová Na otázku, zda stále existují témata nedořečená či přehlížená, odpovídám: ano. Události, které vedly k předčasnému konci pravicové vlády, nás o tom jasně přesvědčily. Co se stalo, zopakujme si. Bývalý premiér, jehož příjmení naznačuje, že ho v životě nic dobrého nečeká, si neodbyl v mládí to, co měl. Do života vstoupil zcela nevykurven, a tak není divu, že neodezřel z očí a výrazu tváře své „ředitelky“ to, co většina z nás přečetla, neb se v mládí vykurvila. (Nechci urazit ty, kteří se v mládí věnovali i jiným bohulibým činnostem, např. studiu, a až život je naučil.) Pokud jsem dobře pochopila celou pikantní situaci, byla to právě ona, kdo řídil stát, rozhodovala o tom, kdo se s kým sejde a co z toho kdo bude mít. Úkolovala vojenskou rozvědku a ta ji poslouchala. A pokud ji poslouchala vojenská rozvědka, nemohli ji generálové považovat jen za ředitelku. (Kvalitu naší rozvědky dotvrzuje to, že byla prý celou dobu sledována soukromým detektivem a nevšimla si toho.) Tedy podtrženo sečteno, tato obyčejná vrchní ředitelka s průměrným platem byla diskriminována, neb měla evidentně na víc a je možné, že obětovala svůj um a organizační talent pro muže s příjmením, které předurčovalo jeho konec. A ve výsledku za něj dělala špinavou práci, za kterou byla zadržena. Možná si někdo vzpomene, jak o její práci premiér referoval na veřejnosti, jak snižoval její kvality, když tvrdil, že byla jen takovou obyčejnou sekretářkou, která vařila kafe. Nechci se dotknout bývalého premiéra, ale jestli nějak paní vrchní ředitelka nepůsobí, tak jako „kuchyňka“. Spíš to vypadá, že ten, kdo běhal se zástěrou a roznášel kávičky, byl premiér – pokud ovšem budu věřit v základní politické pravidlo, že „v politice neplatí to, co je, ale jak to vypadá.“
Lucie Málková (odhadem 75% žena, 25% muž). Kdo je tady muž, a kdo žena? Odhlédnu-li od často neplodných diskusí o rovnoprávnosti a hysterických rozhovorů s obhájci (a obhájkyněmi) ženských práv, nabízí termín gender mnoho zajímavých, vpravdě až vědecko-fantastických aspektů. Těhotní a kojící muži, pákistánské pilotky bojových letounů a atletky usvědčené z toho, že jsou muži (viz. velmi zajímavý případ jihoafrické běžkyně na 800 m Caster Semenyaové).
Francouzský sociolog Érik Macé na základě nejnovějších vědeckých výzkumů došel v jednom rozhovoru k závěru, že neexistují dvě pohlaví, nýbrž čtyřicet osm. Základ tvoří 100% muž a 100% žena, kteří jsou ovšem podle jeho názoru jen extrémními póly, početně zastoupenými podobně jako intersexuálové. Zbytek společnosti je pak různými variacemi muže i ženy. Systematizace a přesné vymezení zbylých čtyřiceti šesti kategorií je v současné chvíli předmětem dalších výzkumů. Takové uvažování ovšem základně boří diskusi o rovnoprávnosti a příležitostech. Jak nyní nakládat se záměrem Evropského parlamentu o povinných kvótách pro ženy? V případě, že by toto nařízení prošlo, jakým způsobem zjistit, zda v dozorčí radě nesedí jen další muž v ženském těle?
Věřím, že katedra i centrum genderových studií Univerzity Karlovy (jedno pod FHS, druhé pod FF) už na výzkum této problematiky žádají přinejmenším evropský grant.
PS: A upřímně, nehodlám si dělat alibi a lynčovat společnost za to, zda mám jako divadelní režisérka dostatek nebo nedostatek příležitostí. To je totiž otázka mých schopností, nikoli mého pohlaví.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
