3SES3
Nevadí vám, že do příští vlády pronikne tak málo žen? A myslíte si, že je něco na teorii, že se pozitivní ženský prvek projeví až od určitého procenta žen v politice, jinak hrozí nebezpečí „politiků“ v sukni?
Eva Kantůrková
Do vlády, pokud vím, počítá premiér se třemi ministryněmi, pro ministerstvo spravedlnosti, místního rozvoje a sociálních věcí. Paní Marksová-Tominová byla vybraná na poslední chvíli.
Na ženy v politice a v mocenských pozicích mám dost neortodoxní názory. Předně si myslím, že pro vládu není rozhodující počet žen v ní, ale celkový výběr ministrů, tedy to, jak kvalitní jsme si zvolili strany. Pravda ale je, že se v našich poměrech usadil machistický (Jiří Pelikán říkal falokratický) postoj k veřejnému postavení žen: dostávají spíše místa druhořadá, ta, na kterých se mocenská činnost neprosazuje, spíše jen přetrvává. S touto navyklou představou rezonuje i mínění veřejnosti. I velice schopná žena vypadá v mocenském postavení jako exkluzivita; a do politiky se hrnou různé dobrodružné povahy, zatímco ženy, které by politika opravdu potřebovala, se drží stranou.
Tato tendence se, aspoň podle mého pozorování, prosadila až postupně, protože v prvních vládách a v převratovém parlamentu by otázka o možné účasti a počtu žen ve vládnoucích pozicích byla směšná: výběr kandidátů se dál podle předpokladů, ne podle pohlaví. Například jako jednu z nejvýraznějších političek si vybavuji paní Burešovou. Nebo Olgu Havlovou, která tak brilantně působila ne v mocenském, ale v občanském prostředí.
Varovala bych se jakýchkoli feministických postojů, naopak respektuji přirozenou rozdílnost obou pohlaví, a snad i proto bych řekla, že žena má oproti muži jednu přednost: její uvažování je povětšině konkrétní, věcné, reálné, a z toho plyne pak i její vzácná vlastnost, že jakoukoli věc či úkol nebo záměr dotahuje do konce, do jejich uskutečnění. Naproti tomu muži mají spíš sklon považovat věc či úkol či záměr za uskutečněné už tím, že je zformulují, napíší, pronesou v projevu, že projdou jejich hlavou a prezentují je svými slovy.
Protože ale věc, úkol či záměr mají sklon a nutkání být skutečně realizovány, otevírá se tu příležitost pro ženskou praktičnost, dobře využitelnou ve dvojkovém nebo i nižším postavení. Jistěže se najdou výjimky, ale řekla bych, že v našem současném mocenském světě se tento vztah nadřízenosti a podřízenosti dá vystopovat jako obecný rys. A šla bych ještě dál: v tomto už zaběhlém systému se pak lehce může stát, že žena na nižší pozici svou praktičností ovládne svého šéfa natolik, že nás to stojí pád vlády.
Ale abych nebyla jen zlomyslná, úvahu maličko pootočím: při každodenním vlastně trapném pohledu na svět jakoby nemužných slabochů ve vysokých funkcích pak my, ženy, pocítíme jako úlevu, když pan Sobotka parádně a chlapsky bouchne prezidentovi do stolu. A mezi odbornicemi ve svém okolí si konečně vybere schopnou kandidátku na ministryni.
Má úvaha není čistá fabulace. Stalo se mi, že mě paní Volfová vybrala do stínové vlády žen. Brala jsem to tak trochu jako žert, měly jsme oponovat samotnému Miloši Zemanovi, a stalo se, co se muselo stát: praktičnost ženských představ nepřevýšila záměry a cíle, jak je formuloval mužský mozek premiéra. Vybavuji si, jak jsme jednou s premiérem seděly u slavnostního oběda, a já si tam připadala jako roztleskávačka. A navíc stíhaná lítostivými pohledy přátel, kteří kroutili hlavu nad tím, kamže jsem se to dala vlákat.
Politika je jistě umění možného a žena umí přijmout kompromis; ale politika se nedá dělat ani bez bojovnosti, a ženská bojovnost je jiná než bojovnost mužská. Je slabší, v lítostivosti ustoupí, má i sklon k intrikám, ale taky snadno upadne do hašteřivosti, může být i hysterická, je zbytečně přízemně realistická. Občas máme potřebu si zaplakat. Ve vyjímečných případech je i ženská bojovnost ctižádostivá, ale málokdy dokáže být mocensky cílevědomá a dostatečně tvrdá. Kolik takových spočítáme v Evropě? Nadto, řekla bych, naše rybníkové prostředí nepěstuje v ženách nadaných k vládnutí ten pravý tah na moc, v koncovce jako by kus energie chybělo.
Jako vše, i počet ministryň ve vládě je věcí nutné míry. Ty tři nominované ministryně nevypadají, že budou jen okrasou Strakovky. A docela mě nadchlo, že na ombudsmana, tedy činnost až přírodně ženskou, je navržená Anička Šabatová.
Iva Klestilová
Nejsem si jistá, jestli do vlády neproniknou tři ženy, a ne dvě. Tři ženy na ministerských postech jistě není nic, za co by se tato vláda měla stydět. Pokud se na věc budeme dívat z genderového hlediska – to jako odpověď na Vaši otázku. Nicméně nabízí se podotázka, zda by pohlaví mělo být jedním z rozhodujících prvků při výběru ministrů. O obsazení ministerstev přece rozhodují koaliční politické strany. Je tedy na nich, aby při volbách nabízeli voličům takové odborníky, kteří by mohli kvalitně a kvalifikovaně spravovat jednotlivá ministerstva. Můj hlas při volbách není ovlivněn pohlavím kandidátů, ale politickým programem a odborností kandidátů. Skutečnou odborností, a ne pouze politickou příslušností. Naopak bych se velmi obávala (a píši to již po několikáté) obsazování ministerstev naprosto nekvalifikovanými a nekompetentními politiky. Poslední ministři kultury z líhně Top 09 a starostů snad mluví za vše. Byla to ostuda!!!
Pro srovnání jsem si vygooglovala vládu Angely Merkelové. V její vládě je pět ministryň. Ministerstvo obrany je obsazeno Ursulou von der Leyenovou (gynekoložka a maminka sedmi dětí), která je jednou z nejoblíbenějších politiků CDU a přiměla ještě jako ministryně práce Merkelovou k zavedení ženských kvót na vysokých manažerských postech.
A ještě poslední poznámka: před časem byla na billboardech vidět M. Němcová jako „kandidátka na premiérku“. Vidina premiérského křesla se rozplynula stejně rychle jako její nedávná obhajoba předsedkyně ODS. A nemyslím si, že ji kandidáti nezvolili jako předsedkyni proto, že je žena.
Lucie Málková
Zmíněná teorie ve mně v první řadě vzbuzuje protiotázku – co přesně znamená ono určité procento žen? Je to čtvrtinové zastoupení, třetinové nebo „spravedlivá“ polovina? A kdo onen poměr určí? Komise složená z mužů, žen nebo nějakého třetího, nestranného pohlaví? Jakékoli normativní uvažování mi v otázce žen v politice připadá kontraproduktivní. Žádná matematika ani normy přece nezaručí, že se s ženami do politiky dostane větší empatie, férové jednání nebo smysl pro zodpovědnost.
Jediné, co rozhoduje, je osobnost zvoleného ministra nebo ministryně, jeho individualita, minulost, zkušenosti, motivace a zároveň schopnost prosadit se. Lze namítnout, že právě převážně mužské prostředí je to, co komplikuje ženám-političkám situaci, a proto jsou takové normy potřebné. Jenže politika není práce v neziskovce a ženy, které do politiky vstupují, by si toho měly být vědomy.
S nástupem nové koaliční vlády mě tak víc než počet ministryň zajímá, jak se celý kabinet postaví ke skutečným problémům – k důchodové reformě, k vysokoškolskému zákonu, ke služebnímu zákonu a mnoha dalším. O všem se v předvolební kampani dlouze a často populisticky hovořilo, ale nyní nastává okamžik, kdy s legitimní vládou přichází i možnost (a nutnost) akce. To, jaké kroky v následujících měsících členové a členky vlády zvolí, je to, k čemu bychom měli upřít pozornost. Jestli jsou tři ministryně na správném místě, tak jako třeba Lenka Bradáčová na postu vrchní státní zástupkyně, můžeme zhodnotit nejdříve za rok, za dva… Pokud se ovšem koaliční vláda do té doby opět nerozpadne, což si snad nikdo z nás, skeptiky počínaje a idealisty konče, nepřeje.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
