3SES3
Historie se beznadějně opakuje. Krymská krize nám může připomínat kupříkladu karibskou (kubánskou) krizi před půl stoletím, případně další situace z historie, hrozící katastrofou. Vidíte nějaké východisko, anebo nám nezbývá než zůstat pasivními diváky mocenských hrátek s životy statisíců?
Eva Kantůrková
Stát se může cokoli, ukrajinskou krizi provází překvapení za překvapením. Kdo by si předem pomyslel, že ruská vojska budou vysazena na Krymu, že ruský prezident, ten zdánlivý spojenec a přítel, se odmítne setkat s ukrajinským, že se ukrajinský prezident na útěku stane pronásledovaným zločincem a že proevropskou orientaci budou na Ukrajině představovat nacionalisté. Myslím si ale, že z těchto místních krizí těžko vznikají války nějak šířeji založené, tedy taková, která by bezprostředně zasáhla nás. Tedy celou Evropu.
Krize, aspoň podle zpráv, které dostáváme, je to hluboká, a některým jejím následkům čelíme už nyní. Ocenila jsem, že české nemocnice přijaly raněné Ukrajince. A celkem pevné včlenění naší republiky do Evropské unie umožní, aby si naše zahraniční politika neudělala ostudu. Dokazují to už některá veřejná vystoupení našeho ministra zahraničí. Chci říct, že zatím jen nepřihlížíme. Čímž myslím Českou republiku.
Vy ale píšete o „nás“, a můžete myslet i každého z nás osobně. I tady záleží na různých iniciativách, s nimiž přijde vláda nebo občanské organizace. Jako jsme přijali raněné lidi do nemocnic, daly by se například organizovat různé veřejné sbírky a jiné solidární akce, jimiž by se Ukrajincům pomohlo.
Mám k ukrajinským událostem zčásti i osobní vztah. Z dob, kdy Zakarpatská Ukrajina patřila k Československu, nám tam zůstalo dost přátel. Obec spisovatelů pořádala v devadesátých letech mezinárodní setkání spisovatelů, kam jezdili i kolegové z Užhorodu. Nepřestali se kulturně cítit součástí původně i jejich republiky, a vybavuji si kolegu, který znal všechny sloky československé hymny. To neuměl ani jeden z nás Čechů, Moravanů a Slováků. V oněch nadějných dobách těsně po převratu vůbec byly styky s našimi spoluvlastenci poměrně intenzivní, například básník Jaromír Hořec v Zakarpatsku organizoval spolek vzájemného přátelství, psal o něm a jezdil na jeho akce na Ukrajinu. To všechno, pokud vím, ustalo s rozdělením republiky. Rozpad Československa byl pro naše zakarpatské přátele zklamáním a zasáhl do jejich životů…
A teď, možná, hrozí rozpad Ukrajiny, a tahle krvavě rozpolcená Ukrajina by asi neměla šanci na sametovost, kdyby k rozpadu opravdu došlo… Snad, tolik bych to jejím lidem přála, se prosadí normální zdravý rozum. A velmoci se nebudou cítit moudřejšími než ukrajinský lid.
Iva Klestilová
V souvislosti s připomenutím karibské krize a srovnáním s krymskou krizí by jistě stálo za to, kdyby se k dané otázce vyslovil někdo fundovaný. Aby nezůstalo jen u jednostranných pohledů, protože situace byla tehdy složitá a chyby, které se staly, měly dlouhodobé následky. Jen na okraj: mé mamince bylo v době karibské krize 26 let. Nedlouho po zažehnání hrozby „třetí světové“ války jsem se narodila. Můžu tedy děkovat svým rodičům za to, že nepodlehli frustraci z hrozícího konfliktu, věnovali se lásce a umožnili mi narození. Tím nechci dané téma nijak snižovat. Naopak. Téma hrozby války je přece stále velmi frekventované. Vzpomeňme například na masakr v Sýrii. Jak dlouho trvalo, než se situace uklidnila. A uklidnila se vůbec? Kolik lidí vlastně zemřelo? Ví to někdo? Média neinformují o dalším užití chemických zbraní, ale to v žádném případě neznamená, že je v dané oblasti klid. Můžeme doufat, že se situace nebude opakovat, ale jisti si být nemůžeme. Koneckonců: vyšetřilo se, kdo má skutečně na svědomí použití chemických zbraní? Nejsem si jistá. Čím si ale jistá jsem, je to, že někteří diktátoři zjevně trpí těžkými psychickými poruchami. Jejich jednání je nepředvídatelné a nese stopy patologie. Jak účinně a hlavně rychle v takových situacích jednat – nevím. Samozřejmě že většina z nás se nějakým způsobem solidarizuje, ale změny k lepšímu lze patrně dosáhnout jen jednáními na mezinárodní úrovni. My, jako občané, můžeme vyjadřovat svůj občanský postoj, ale skutečné řešení je na politicích.
Lucie Málková
Pro pouhého pozorovatele, jehož informovanost je zprostředkovaná médii a sociálními sítěmi, je obtížné smysluplně odpovědět. Řadím se mezi ně i já. S narůstajícím časem se navíc přestávám v celé situaci orientovat. Čím víc informací je k dispozici, tím složitější je udělat si na celou věc názor. Může to znít jako alibismus nebo projev slabé vůle, ale mám-li pochyby o pravdě, pak je těžké jít na náměstí a s čistým svědomím mávat ukrajinskou vlajkou na znamení solidarity. S každou další informací přichází vnitřní obava, zda se nejedná o propagandu té či oné strany a zda není mým uvažováním cíleně manipulováno. Práce s informací jako takovou se stala regulérní součástí bojové strategie a mně jakožto příjemci nezbývá než se rozhodnout, zda danou zprávu vezmu vážně, nebo ne.
Nelze tedy přemýšlet o východisku, pokud nastalé situaci vlastně nerozumíme. Intuitivně se přikláním na stranu Ukrajiny, možná i proto, že se tam narodila moje babička a k celé oblasti mám osobní vztah. Ale vidět celou krymskou krizí jako okupaci nebohé, leč drzé země uraženým ruským obrem, to mi připadá příliš černobílé a jednoduché. Soucítím s lidmi a obětmi na obou stranách, protože i oni jsou koneckonců figuranty ve hře vyšších zájmů. Komu skutečně záleží na emancipaci Ukrajiny a proč se Rusko do situace takto vehementně vložilo, to zůstane ještě dlouho bez odpovědi. Nabízejí se různé úvahy a teorie, různé verze příčiny konfliktu, ale všechno jsou to jenom spekulace. Fakta jsou oběma stranami překrucována a situace se mění z hodiny na hodinu, takže to, o čem píšu dnes, bude zítra passé, a v den vydání vyvstanou zcela jiné otázky. Chci však věřit, že se budou týkat mírových dohod, a nikoli tragických událostí s mnoha obětmi. To je jediné, co pasivnímu pozorovateli zbývá: naděje.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
