3SES3
Nedávná sebevražda čtrnáctiletého chlapce, latentního homosexuála, na protest proti xenofobní společnosti, vyprovokovala další diskusi nad pokrytectvím katolické církve, do které chlapec patřil. Myslíte si, že byl tento případ zbytečně medializován jen proto, že příbuznou chlapce je známá televizní moderátorka Janečková, anebo jde o další nutný krok k hlubší sebereflexi církve, která citlivý problém po léta vytěsňuje?
Eva Kantůrková
Omlouvám se, tentokrát neodpovím na tak přímo položenou otázku. Ptáte se na problém natolik citlivý, že každý hodnotící soud, pronesený zvenčí, by nemohl být než hrubý. Cítila bych se svatokrádežně, posuzovat jakákoli bolestná témata, týkající se zbožných společenství.
Ale otázkou jste mi dal příležitost napsat o knize, kterou už dávno chci recenzovat, a v naší rubrice se o ní alespoň zmíním. Je to jeden ze vzácně přemýšlivých textů Martina C. Putny, knihu vydal v předminulém roce TORST a jmenuje se Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci. Téma, jak jistě cítíte, téměř provokační.
Měla jsem několik přátel gayů, naučili mě vnímat jejich jinakost jako dar, sdílela jsem s nimi i jejich pronásledování, i jejich radosti, udivovali mě mimořádností svých talentů; a jejich odlišnosti jsem rozuměla, protože jsem ji vnímala především jako projev sexuality a milostné touhy.
Martin C. Putna, doufám, že taky můj přítel, prožívání gay identity vede daleko za tento povrchně sekulární výklad, a dělá to nikoli ve sporu o ni, ale o její historické, literární, křesťanské a dokonce církevní vřazení. Pracuje s prameny a bohatou literaturou, snad veškerou, která se k problému vztahuje a v níž je gayství v konečném obraze vysvětleno jako identita specifického kmene, který má tolik svérázných znaků své totožnosti, že by měl mít i vlastní spiritualitu neboli duchovní prožívání vlastní existence. V Putnově podání to ale není prožívání kdesi stranou, mimo kulturní a dějinné kontexty, v pocitu viny a posměchu; Punovo nalézání gay-spirituality se odehrává přímo uvnitř křesťanství, dokonce i židovství a islámu, a jejich církví.
Věřící katolík Putna sleduje, jak se zápas gay kmene o žité křesťanské včlenění opíral o postupná a historicky ovlivněná hledání přímo v bibli, nebojí se ani otázky provokující, zda Ježíš byl gay, a vlastního mínění se dopouští pouze tím, že snáší jeden důkaz za druhým, cituje jednoho autora po druhém, popisuje mnoho faktů tohoto včleňování, předkládá modlitby a texty liturgických litanií, působící netušenou estetickou krásou i na člověka, který do kmene nepatří, a přečtete si dokonce i návrh církevního obřadu pro muže, kteří se sobě zaslíbili duchovní láskou. Silou přímo literární na mě dolehl příběh kardinála J. h. Newmana, který si přál být pohřben pod přátelským náhrobkem se svým celoživotním přítelem, průvodcem a sekretářem.
Vedle mnoha inspirativních citací bych za duchovní princip včlenění gay kmene do církevních společenství považovala výrok z knihy Johna McNeillyho, že pokud kdo nenávidí své homoerotické cítění, ten také není schopen hlubokého a vášnivého vztahu s Bohem. A může se pak vztahovat leda k abstraktnímu bohu zákonů a autority, bohu patologie, bohu strachu, hanby a viny. Ve zbožném pojetí, které knihu prostupuje, se gay identita jeví jako láska, silná jako smrt, a jako mužné přátelství.
V českém prostředí je Putnova kniha čímsi nevídaným, Putna je mistr v hledání souvislostí, hledání natolik odvážném, že text zůstane v mozku trčet jako trn, ale nikoli trn zraňující a bolavý; je to trn zneklidňujícího poznání a přátelské touhy rozumět si.
Iva Klestilová
O Vámi uvedené tragické události nic nevím. Buď mne minula, anebo čtu jiné stránky novin. Nezaznamenala jsem ji ani v televizi. Pokud byl nebohý chlapec příbuzným někoho, jehož obličej zdobí televizní obrazovky, je jasné, že se na tuto událost upřela větší pozornost. Tak to většinou chodí. Jak víme, nic hledáček kamery nemiluje tak silně jako slzy. Nicméně si nemyslím, že příbuzenský vztah známé osobnosti s nebohým chlapcem mohl přispět k hlubší sebereflexi církve. A popravdě ani nevím, co si pod „hlubší sebereflexí“ mám představit. Velmi jsem uvítala některé postoje papeže Františka a věřím, že právě lidský přístup hlavy katolické církve k tabuizovaným nebo odmítaným tématům by mohl přinést „ozdravění“. Zda je již toto možné považovat za jeden z krůčků vedoucích k „hlubší sebereflexi“, je na každém jednotlivci. Můj dobrý kamarád – kněz, který prožil poměrně dlouhá léta v klášteře a po návratu se opět začal věnovat „službě“, nepovažuje homosexualitu ani homosexuály za ty, kteří by nemohli žít ve společenství církve. Homosexualita pro něj není téma. Ve svých kázáních se věnuje zcela jiným otázkám. Například „významu modlitby“ v dnešním světě. Proč, za co a za koho prosit. A proč je tak důležité prosit. I když si nikdy nemůže být nikdo z nás jist, že právě naše prosby budou vyslyšeny. Možná to někomu přijde málo, mne toto téma velmi zaujalo. Stejně tak jako názor tohoto kněze na církevní restituce: církev by neměla být bohatá.
Lucie Málková
Začnu vzpomínkou z roku 1995. Léto, bazén, diskotéka v plném proudu. Těsně před koncem večera přišla jedna z kamarádek s tím, že hledá přítele, že se pohádali a on zmizel. Když jsme vycházely ven, spatřily jsme roztěkaný dav lidí. Přítele té kamarádky právě sundávali ze stromu a oživovali – pokusil se oběsit na vlastním pásku. Přežil, ovšem s trvalými následky. Bylo to strašné. Hrozná byla především ona bezmoc, která kamarádkou cloumala, a její posedlost najít viníka – jsem to já, kdo za to může, nebo chlapcovi rodiče, se kterými měl neustálé konflikty, nebo učitelé, kteří hrozili vyhazovem ze školy? Kombinace všeho, řekla bych. Nikoho ale nelze obviňovat z toho, že jeden konkrétní člověk vědomě ukončí život. Sebevražda je svobodný akt jedince, a byť jsou příčiny různé, vždy se jedná o vědomé a dobrovolné rozhodnutí. Bolest, jakou ovšem musí zažívat příbuzní a především rodiče zesnulého, je nepředstavitelná. Musí to být jedna z nejhorších věcí na světě a věřím, že k utišení této bolesti je nutné hledat vysvětlení.
Podle informací z médií chlapec vysvětlení zanechal v dopise na rozloučenou, když za příčinu své sebevraždy označil nepřijetí a výsměch společnosti. Je v tom však obsažen útok přímo na katolickou církev? Rétorika kněze mohla být jistě jedním z důvodů, ovšem stejně tak jako výsměch spolužáků ze školy nebo chlapcova existenciální nejistota. Medializace skrze bulvární plátky jako Blesk, Aha nebo MF Dnes celý příběh spíše banalizuje. Palcové titulky, vyděračské fotografie a výroky paní Janečkové totiž diskusi nerozpoutávají, nýbrž jen podporují další nesnášenlivost – tentokráte namířenou vůči církvi. Jenže jeden kněz církev nedělá. Zobecňující útoky na kněze a obviňování je z toho, že jsou to frustrovaní gayové, kteří zavinili chlapcovu smrt, se zcela míjí s vyzrálým rozhodnutím čtrnáctiletého Filipa. Případ této sebevraždy má tedy pro mě smutný epilog – o vážné diskusi na téma tolerance se nemluví, zůstává jen bulvární zpráva a nové projevy nesnášenlivosti.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
