3SES3
Léta letoucí slýcháme o pozitivních změnách, jaké by přineslo větší zapojení žen do politického dění. V posledním roce byly některé političky nepřehlédnutelné: paní Němcová, paní Klasnová, paní Peake, například. Jak hodnotíte jejich přínos politické kultuře a stranické taktice?
Eva Kantůrková
Mám potíž s vaší otázkou: těžko se mi rozlišuje mezi muži a ženami, a to v jakémkoli povolání. Politika přitahuje a nechává v sobě působit lidi určitého typu, a myslím, že bez rozdílu pohlaví. Fatálně „žensky“ v politice zapůsobila paní Nagyová. Ale na to jste se neptal.
Z těch tří žen, které jste vyjmenoval, každá působila jinak, podle své povahy, podle svého postavení, podle výše své kultury. V mužské části sněmovny by jistě našly své protějšky. Pro všechny, a ještě i další, uvedu například paní Bobošíkovou, je typická jistá dravost. Bez té se nikdo v politice neobejde, chce-li uspět. A právě ta chuť mít moc a vládnout mi nepřipadá příliš „ženská“. A v poměrech naší politiky, která má tendenci prosazovat se bez břehů jakýchkoli hodnot, kromě moci a vládnutí, právě u žen dravost dosahuje až karikaturní podoby. Teď mám na mysli paní Peak.
Tak trochu tím říkám, že když se žena uplatní v našem druhu politiky, přestává do ní vnášet, co se tiše předpokládá, rozvahu, věcnost, půvab, vtip, smysl pro rovnováhu, spravedlnost, jistou vznešenost. Byly i takové. Například paní Burešová. Nebo paní Němcová. Ty ale vstupovaly do politiky v době, kdy přitahovala lidi, u nichž nepřevažovaly mocenské ambice. Pro současnost bych uvedla Táňu Fišerovou, která se ale v politice pro svou slušnost neuplatnila.
Takže bych na vaši otázku odpověděla: vliv působení žen v politice není v jejich počtu, ale v jejich typu. A aby se uplatnily, v politické praxi se neliší od mužů. Jen je na ně víc vidět. A některé dělají ženám ostudu.
Iva Klestilová
Dovolte mi toto téma trošku zobecnit. Především: KULTURA JE DRAHÁ, ALE NEKULTURNOST JE DRAŽŠÍ!!! Má smysl při vědomí této pravdy řešit tři zmíněné političky a jejich přispění k politické kultuře? – Nemá. Jedna z nich bojuje o politické přežití své i své strany a zbylé dvě s největší pravděpodobností zmizí v propadlišti dějin. Doufejme.
Ale: má smyl politiky kontrolovat a „řvát“, když dělají špatná rozhodnutí? – Má.
Má smysl chtít po politických stranách, aby nominovaly na ministerské posty odborníky, a ne pouze straníky? – Má. Mají mít strany takové odborníky, když žádají po občanech při volbách hlasy a důvěru? – Mají.
A když pak nominují na ministerská křesla nekvalifikované a v tom kterém resortu neorientované straníky, mají si to voliči pamatovat? – Mají.
Z toho vyplývá, že by měli voliči mít hodně dobrou paměť. Když instalovala TOP 09 po ministru Besserovi na post ministryně kultury paní A. Hanákovou, prohlásil předseda strany, že je to vrcholná politička. Opak byl pravdou a TOP 09 dala najevo, že je pro ni kultura nevýznamné ministerstvo. Podobně se chovaly i mnohé jiné strany. Kultura už není ani popelkou, jak jsme ji často nazývali. Kultura se stala ničím, apendixem stranických zájmů, ale ještě pořád dobrou židlí pro politické handly. „Kdo bude dalším ministrem kultury?“ ozývají se úzkostné hlasy? Který „vrcholný“ politik bude instalován po volbách do ministerského křesla, když vyjdeme z předpokladu, že o ministerstvo kultury nebude mít žádná vítězná strana zájem a s radostí ho předhodí té straně, se kterou vytvoří koalici? Člověku až běhá mráz po zádech. Můžeme se dočkat čehokoliv, protože politická situace je nepřehledná. Proto musíme opakovat pořád dokola: KULTURA JE DRAHÁ, ALE NEKULTURNOST JE DRAŽŠÍ!!!
Lucie Málková
Začnu srovnáním: před půl rokem jsem se odstěhovala do Maďarska a překvapilo mě, že zde není žádná výrazná politička. Když jsem se místních ptala na ženy v parlamentu, trvalo leckdy i několik minut, než vyslovili nějaké jméno. Ještě překvapivější bylo poté sledovat parlametní televizi, která tu každé pondělí živě vysílá: maďarský parlament je testosteronem nabitá aréna, kde se muži překřikují a kde ženy mlčí a zvedají ruku…
Tedy ano, ve srovnání s Maďarskem je naše politická scéna mnohem barvitější a pestřejší. České političky pak dělím do dvou kategorií: ty, které přináší humor a inspiraci, a ty, které skutečně pracují. O titul nezábavnější politička roku u mě velmi těsně zvítězila železná Jana Bobošíková před tragikomickou Alenou Hanákovou. Vyhrála především díky výroku: Chci být prezidentka naší země – odhodlaná vlastenka, Češka, železná Jana, která se hned tak něčeho nezalekne, důstojná nástupkyně prezidentů Havla a Klause… Kreativní, lehce nakažlivé, skromné a takříkajíc od srdce.
Díky jiné, lidově tvořivé straně, se do parlamentu dostala i řada žen, které se rozhodly jít doslova s kůží na trh. Jak efektivní nakonec bylo, že se krásné, mladé a vzdělané političky svlékly pro stranu, už dnes bohužel víme. Vnitrostranický puč, soudní proces a další zbytečná politická strana.
Proto si opravdu vážím těch žen, které na sebe neupozorňují podobnými, mediálně vděčnými gesty a které to v politice vydržely déle než jedno volební období. Jednou takovou je pro mě právě Miroslava Němcová, kterou zmiňujete v otázce. Je to politička, u které nenacházím žádné pseudopolitické manýry a u níž spatřuji zkušenost, odhodlání i upřímnost.
Od začátku roku jsem prožila dvě velká zklamání. Prvním byla volba prezidenta a její následný vítěz, který zapříčinil zklamání druhé – totiž že nedal šanci Miroslavě Němcové, aby se stala první českou premiérkou. To by podle mého názoru byl skutečný přínos české politické kultuře.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
