3SES3
V Normandii, se při příležitosti výročí invaze sešli světoví státníci, včetně napružených aktérů ukrajinské krize. Říká se, že i ve vztazích mezi politiky hrají nemalou roli jejich vzájemné sympatie i antipatie, viz třeba někdejší oblíbenost Gorbačova v západním světě. Věříte tomu? A jak to máte ve svém vlastním profesním životě: Rozhodujete se pokaždé pragmaticky, anebo převažují emoce?
Eva Kantůrková
Záleží na situaci, povaze vztahů, síle konfliktu nebo možnosti dorozumění, předstírání, kamufláži, taktice, potřebě vytvořit ten nebo onen obraz aktérů, chci říct, že politika je příliš složitá záležitost, než aby sympatie nebo antipatie mohly určovat rozhodování. Někdy se sejdou nepřátelé k pozitivnímu rozhodnutí.
Pokud jde o mě, profese mi umožňuje všechny alternativy vztahů. V knihách za mě mluví spíš představivost a podvědomí než rozum, ten je nahrazen řemeslem a znalostí tématu. Plyne z toho, že pragmaticky neuvažuji ani o možném dopadu nebo riziku knihy. Někdy se o autorství dělím, třeba při přípravě filmu, a tam ctím vidění toho druhého, pokud to není nevzdělaný suverén, který by dílo jen zkazil. S editorem a nakladatelem mám spíše přátelský než jen korektní vztah. Ostatně nikdo než podobně smýšlející přítel by mi knihu nevydal.
Pokud jde o ostatní lidi, pocitovost nebo pragmatismus se odvíjejí od situace, druhu vztahu, smyslu chování a jednání, cíle, kterého chci dosáhnout, a taky okamžité nálady. Občas se mi stane, hlavně když narazím na drzost nebo blbost, že vzplanu docela neracionálně hněvem. Tím vytvořím situaci zcela neřešitelnou čili absolutně pocitovou. Stalo se mi to maximálně pětkrát za život. A pokaždé to mělo blahodárný účinek. Při různých jednáních se ovládat umím, ctím zdvořilost a, když je to zapotřebí, i empatii. Líbil se mi výraz Jana Husa – jednat a myslet v středmosti, tedy vyváženě a s nadhledem. Používám k tomu dost jednoduchý recept, stýkám se jen slušňáky a vyhýbám se zlým lidem. Občas mě něco nadchne nebo rozčílí, třeba kniha, a to potom napíšu docela bez středmosti recenzi; kterou pak ale zcela pragmaticky nabídnu časopisu se spřízněnou duší. Tak nás svět nutí k pocitovo-pragmatické vyváženosti.
Chcete moudro? Jakákoli citovost, nadšení nebo vztek jsou od duše upřímné, kdežto pragmatismus je hodnota rozumová, člověk je tedy obsažen v nich obou; ale záleží na chytrosti, jak a jaký o sobě vytvoří veřejný obraz. Za sebe si nejsem tak úplně jistá, že mi na vnější podobě záleží. Ale oceňuji, když to někdo umí, stává se přitažlivým literárním námětem.
Přeji pěkné léto. Zdravím své dvě sestry. Doufám, že na shledanou na podzim.
Iva Klestilová
Vycházím z předpokladu, že pokud má někdo ambice stát se politikem a skutečně se jím stane, musí zvládat umění kompromisu. Je možné, že se politické kompromisy snáze dělají se sympaťáky. Nevím. Nejsem politik. Živím se divadlem. A divadlo je „věc předem domluvená“, jak říkají s oblibou někteří kolegové. A právě ono slůvko „domluvená“ bývá mnohdy největším jablkem sváru, protože domluvit se není vždycky tak snadné. A i když se stane, že já – například – považuji věc za vyjasněnou a domluvenou, nezřídka se ukáže, že druhá strana pochopila problém zcela jinak. Nastává tedy druhé kolo domluvy a vyjasňování. Někdy je to zábava, někdy otrava. V každém případě to sežere dost času. Občas létají vzduchem ostrá slova a někdy je takový konflikt nepříjemný, neřku-li bolavý. Někteří mají takové emotivní stavy rádi, dokonce je vyhledávají a jsou pro ně jistým životním a uměleckým motorem. Patřím k těm, kteří se snaží konfliktům vyhýbat. Ne, že bych se vzdávala bez boje, to jistě ne. Ale pokud mohu konfliktu předejít, předejdu mu. Emoce špatně zvládám a po pravdě – nemám středovou „polohu“. A jsem už dost stará na to, abych si vědomě ubližovala. Ačkoli – musím přiznat, že s věkem se dokážu některými konflikty i bavit. Takže se dá říct, že za určitých okolností emoce zvládám. Ale v zásadě si myslím, že k divadlu patří obojí – pragmatismus i emoce. Když se spojí obojí, považuji stav za ideální.
Lucie Málková
Čím vyšší funkce, tím obtížnější je zůstat lidským. A u politiků to platí dvojnásob, neboť zde hrají velkou roli protokolární zvyklosti. Proto mě vždycky potěší nějaké drobné faux pas, které z politiků dělá lidské bytosti. Třeba slavné Klausovo ukradené pero v Chile, Obamův zápas s obtížným hmyzem nebo zálety současného francouzského prezidenta. Vzájemné sympatie a antipatie mezi politiky zcela jistě fungují, ale v oficiálních jednáních hrají jen pramalou roli. Což je dobře. Jen si zkuste představit, co by se stalo, kdyby se zástupci velmocí začali řídit emocemi a veškeré protokolární zvyklosti hodili za hlavu? To bychom tu už dávno měli třetí světovou.
Tak jako v každé profesi je nutné emoce usměrnit. Koneckonců, proto vzniklo označení profesionál. Člověk může (a často i jedná) s blbci všeho druhu, ale nedokáže-li se s nimi dohodnout, nebo je přechytračit, nijak si nepomůže. Někdy to chce velké úsilí a především trpělivost, ale tou jsme my ženy naštěstí obdařeny. Pokud jde o práci, dle mé zkušenosti vítězí při rozhodování pragmatismus, nikoli emoce. Ty tak říkajíc předbíhají myšlení, a pokud cítím, že jednám v afektu, pod tíhou nějakého pocitu, raději vyčkám do druhého dne. Ráno moudřejší večera a tak podobně…
Pokud ovšem mluvíme o životě, je to (jako obvykle) složitější. Tak například to, že jsem se odstěhovala do jiné země, bez znalosti jazyka a bez jistoty práce, to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem kdy v životě udělala. Ale o pragmatismu se v tomto případě dá hovořit jen stěží. Jak se píše v jedné německé komedii, „láska je ta nejkrásnější neefektivnost“.
A jelikož je toto poslední příspěvek a do prázdnin zbývá už jen pár okamžiků, ráda bych popřála všem čtenářům Divadelních novin krásné a na zážitky bohaté léto.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
