3SES3
V Indii odsoudili čtyři muže k trestu smrti za znásilnění studentky (s následkem smrti). Považujete tento trest za přiměřený a mající odstrašující účinek?
Eva Kantůrková
Nejdřív musím uvést, že jsem proti trestu smrti, ze všech známých důvodů, které se uvádějí při formulování trestního zákonodárství ve státech v naší civilizaci. Evropský zápas proti trestu smrti považuji za jeden z moderních civilizačních projevů.
Na poměry v Indii mohu reagovat jen s rozpaky. Vládne tam jiná kultura, jiné poměry. Podobně jako v muslimských státech, kde se řídí zákony šaríi, v některých oblastech je normální viníka ukamenovat, useknout provinilci ruku, vystavit nevěrnou ženu znásilnění. I v některých státech USA stále ještě zabíjejí odsouzené injekcí, v Číně na výstrahu proti zločinu popravili odsouzence veřejně na stadionu. V postoji k těmto rozdílům si řešíme složitý etický, ale i historickoprávní problém: jak dalece se můžeme mísit se svým jiným názorem do těchto odlišných poměrů.
Ti čtyři indičtí muži byli odsouzeni za odporný čin soudem. Možná, při nerovném postavení žen, pocítí indická veřejnost, nebo aspoň její část, tak tvrdý trest jako úlevu. Možná si řekla, tak konečně se soud pochlapil. Do této úlevy bych mohla jen těžko vnášet svůj názor. Možná je rozsudek pociťován jako neúměrný, ale byl vynesen podle platných zákonů. Měla bych právo posuzovat indické zákony? Taky mi vadí, že mám pouze částečné informace z tisku, a nemám možnost vcítit se do tamější atmosféry. Ale i kdybych byla v Indii a psala z bezprostřední zkušenosti, stejně bych se snažila problém těch pěti smrtí vysvětlit, ne posoudit.
Moje odpověď je záměrně zdrženlivá. Přesvědčila jsem se v různých zemích, například v Číně, v Japonsku, v Izraeli, ale i v Emirátech nebo na Kubě, že jeden způsob civilizačních vztahů, například ten náš, nemůže být měřítkem poměrů jiných, historicky vytvořených. Indie také žije ze svých tradic a rovněž v uspořádání, které se tu přirozeně vyvinulo, a každý hodnotící názor zvnějšku, zejména když je vyhrocený, může být mylný až opovážlivý. Mohla bych vyprávět o řadě situací, kdy podobná názorová vyhraněnost byla v těch jiných poměrech nejen urážlivá, ale i směšná.
Myslím si, že celý ten případ vytváří jeden z obrazů Indie. Můžeme jej zaregistrovat, pamatovat si jej, snažit se jej rozšifrovat nebo pochopit, ale to je vše. Aspoň pro mě.
Iva Klestilová
Pokud jsem pochopila správně komentář k danému případu v médiích, tak v Indii trest smrti existuje, ale využívá se minimálně. Tentokrát využit bude a já si netroufám tvrdit, zda pouze z důvodů „odstrašujících“. Jednalo se podle všech indicií o nesmírně brutální napadení a o výši trestu rozhodl soud. Nemohu – a ani se nechci – vyjadřovat k tomu, zda je udělení trestu smrti trestem přiměřeným. A to v jakémkoli případě. Jsem totiž matka a umím si představit bolest, kterou prožívá rodina mrtvé dívky. Neumím si představit, jestli považovali udělený trest smrti za přiměřený. Je možné, že ano. Vždyť jejich dcera je mrtvá, umírala v ukrutných bolestech a ponížená, ať tedy zemřou také ti, co ji zabili. Oko za oko, zub za zub, jak se říká. Ale je možné, že pro ně nebyl trest smrti tím dostačujícím trestem. Možná, že by si bývali přáli, aby vrazi jejich dcery hnili do konce života ve vězení. Ponižovaní a šikanovaní, bití a hladoví. Nevím. Ale ať už uvažovali o výši trestu jakkoli, na tom, že svoji dceru už nikdy neuvidí, to nemění nic. Nicméně i ti, kteří onu dívku znásilňovali, vrazili jí do těla železnou tyč a nakonec vyhodili nahou na ulici, mají rodiče. I jejich rodiče museli prožívat „peklo“. Je vysoce pravděpodobné, že si přáli, a bylo by to přání pochopitelné, aby jejich synové byli potrestáni za to, co udělali, ale aby nebyli zabiti. Možná by pro ně bylo doživotní uvěznění jejich synů velkou nadějí. A plakali by štěstím nad tím, že jejich děti zůstanou naživu. Byť ponižované, šikanované, bité a hladové. Ale živé. Nestalo se tak. V tomto hrůzném příběhu nakonec téměř všichni zemřou. Zůstanou jen zažloutlé fotografie a vzpomínky nešťastných rodičů. Nevím, opravdu nevím, jak odpovědět na otázku. Je pro mě jako pro mámu dvou dětí, které vstupují do tohoto nebezpečného světa, příliš emotivní.
Lucie Málková
Otázky zločinu a trestu, viny a spravedlnosti jsou jedny z nejsložitějších, těžko zodpověditelných a vždy subjektivních. Jedná-li se o trest nejvyšší, je navíc ve hře další lidský život.
Z pohledu Evropanky se mi trest smrti jeví jako právem posvěcená vražda. Ať už je spáchaný zločin sebehrůznější, důkazy neprůstřelné a vina prokázána, nepřísluší nám lidem „legálně“ rozhodnout o smrti někoho jiného. Nemluvě o nebezpečí justičního omylu. Stejně tak nejsem přesvědčena o účinnosti takového trestu, protože se jedná jen o další formu mocenského zastrašování, které daný společenský problém, mluvíme-li konkrétně o fenoménu hromadných znásilnění v Indii, neřeší.
Z pohledu otce oběti jde zcela jistě o akt spravedlnosti, který mu sice nevrátí mrtvou dceru, ale vědomí, že pachatelé byli pověšeni, mu do jisté míry umožní žít dál. Ale co na to rodiny popravených?
Z pohledu demonstrantek, které bezprostředně po útoku vyšly hromadně do ulic, se jedná o dosažení a splnění cílů. Už v únoru prezident země na základě tohoto nátlaku podepsal zákon, který umožňuje za znásilnění s následkem smrti uložit nejvyšší trest. Tím de facto a očekávatelně připravil půdu pro právě vynesený rozsudek. To, že ženy vyšly do ulic a rozhodly se aktivně řešit problém, který se jich bezprostředně týká, je bezpochyby důležité. O tom, čeho prozatím dosáhly, mám ale velké pochybnosti, protože popravovat a mstít se je zase jen mužským řešením…
Z pohledu soudce se jedná o exemplární trest, který má odradit další násilníky. Ale může mít demostrativní, médii ostře sledovaný, pod tlakem (vlády, demonstrantů, turistických lobby) vynesený rozsudek opravdu účinek? Je to skutečně akt spravedlnosti, nebo „jediná možnost“ v „daných okolnostech“?
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
