3SES3
Přinejmenším od Shakespeara víme, že touhu po pomstě si mstitelé často zaměňují s touhou po spravedlnosti. Jak vy samy rozumíte tomuto především mužskému projevu? A osobně: vám nikdy obě silné emoce nesplynuly v jedno?
Eva Kantůrková
Tak jednak si nejsem jista, že zaměnění pomsty se spravedlností je především mužský projev. Znám ženy, a nejen v dramatu nebo v literatuře, které se uměly pomstít drsněji než muži.
O sobě nevím, jestli bych se někdy vědomě chtěla mstít. Ne, že je to nízké a i nečestné, ale že je to hloupé. Hloupé hlavně v tom smyslu, že se na pomstu musí vynaložit víc energie, než za jakou se pomsta vyplatí. Kdežto spravedlnost, na rozdíl od pomsty, vykonávají jiní. Svým způsobem jako by se mstili za mě.
Když ale úvahu odosobním, nemám tyto různé způsoby odplaty za špatný čin za až tak neslučitelné.
Dovedu si představit případ a příběh a i historické situace, kdy to zlé, někomu způsobené, je tak zrůdné, že požadovaná a někým jiným vykonatelná spravedlnost by byla nedostatečná. A nezbývá, jestli nemá postižený nebo mstitel ztratit tvář, než se pomstít. V takovém případě bych usoudila, že pomsta a spravedlnost splývají. A že tedy existuje spravedlivá pomsta. A naopak, samozřejmě.
Někdy se ale postižený člověk pomstí bezděčně. Mně například, když vyšly Přítelkyně z domu smutku a byl podle knihy natočený film, mnozí čtenáři a diváci a přátelé říkali, dobře jste se jim pomstila. Taková pomsta potěší.
Chci říct, že každý eticky nebo společensky důležitý pojem je ze svojí podstaty relativní. Přitom ale radši píšu texty, v nichž se můžu pomstě vyhnout, protože v oné obecné podobě dávám přednost kultivované spravedlnosti. Pomstychtivost pak raději přisuzuji postavám negativním. Někdy ale narazím na spravedlnost tak bezzubou, až zalituji, že nemá vnitřní bezohlednost pomsty, aby byla spravedlivější.
Iva Klestilová
Jak tomu rozumím? Jako „bohužel“ zcela běžnému jevu, s kterým býváme poměrně často konfrontováni. Na všech frontách. Nemůžeme spatřit tyto projevy v nejvyšších patrech naší politiky? Ale jistě, že můžeme. Vzpomeňme si jen na některé projevy, které zazněly: „nulová tolerance“ či „noc dlouhých nožů“. Neochota domluvit se vyústila v tupé užití výrazů, za které by se měl stydět každý, kdo je vypustil z úst. Ale to je jen jeden z příkladů a já nemám v úmyslu pouštět se do analýzy politických projevů hraničících s patologickým myšlením. Nemůžeme vidět či číst v médiích o „mstitelích, kteří vzali spravedlnost do svých rukou“? Kolik nevinných lidí přišlo při takových aktech pomatené touhy po spravedlnosti o život? Spočítal je někdo? Jistě ne. Vzpomeňme na Breivika a jeho střelbu do dětí. Co bývá pravým motivem takového aktu, se obvykle nedozvíme, protože jednoho pomateného mstitele vystřídá v médiích další pomatený mstitel. S jiným příběhem, ale podobně pomatenou motivací. Některé „pomatené“ touhy po spravedlnosti tolerujeme. Když neteče krev, tak proč je řešit. Je to tak správně? Rozhodně ne. Myslím, že každý z nás by mohl dát příklad minimálně jednoho politika, který zaměňuje touhu po spravedlnosti s touhou po pomstě. Ale to bych se opět dostala do politiky, a to nechci. Už tak jsem jí dost frustrována. Takže pryč od ní. Jako člověk musím přiznat, že když jsem se cítila podvedená, objevila se ve mně touha po pomstě. Což vlastně považuji za přirozené. Nicméně mne v daný okamžik ona „touha“ svojí intenzitou zaskočila. To, že jsem ji nerealizovala, považuji za zdravé.
Lucie Málková
Začnu polemikou. Bráním se onomu rozlišování na mužské a ženské projevy, zvláště pak u tak vyhrocených emocí, jako je touha po odplatě nebo po moci (abychom zůstali u Shakespeara). Vnímám je jako projev čistě lidský a v minulosti i dnes můžeme najít řadu mstitelek podobně jako mužů, kteří dokáží zachovat chladnou hlavu. Pravdou je, že formy odplaty se můžou lišit, u mužů, řekla bych, jde o přímočará řešení, zatímco ženy se mi jeví jako vynalézavější, ale ve výsledku to vyjde nastejno.
Pro mě osobně je k celé otázce nejvýstižnější replika ze Straussovy skvělé adaptace jedné Shakespearovy hry: Všechno marné, zůstávám v temnotách, říká Titus Andronicus na konci hry nad mrtvolou gótské královny. Narozdíl od původní předlohy nechává Botho Strauss Tita žít s vědomím všech skutků a v totálním osamění. Všichni nepřátelé jsou mrtví, pomsta je dokonána, ale jaksi už nezbyl nikdo, kdo by zabil jeho. A na sebevraždu je, zdá se, příliš zbabělý. Celé to vede k otázce: A k čemu to vlastně bylo, bylo-li to k něčemu?
Když už jsme u Straussova Zhanobení, jak je adaptace Tita Andronika nazvána, inscenování téhle hry o pomstě bylo vlastně mojí osobní pomstou. Pomstou, která se řídí Laclosovským heslem, že „nejlépe chutná za studena“. Jedna nejmenovaná slavná maďarská režisérka a herečka (ano, ta) mě po zhlédnutí absolventského představení pozvala do svého divadla na hostování. To, co se jevilo na začátku jako sen začínajícího režiséra, se v průběhu času změnilo v noční můru. Když týden před premiérou z moci úřední převzala režii celé inscenace a rozcupovala všechno, na čem jsme dva měsíce pracovali, a proměnila to v kýčovitou selanku s tím, že maďarský divák to jinak nepochopí, v pocitech bezmoci i ponížení mě napadaly mnohé scénáře, jak tuto na pohled křehkou a uvnitř ďábelskou bytost odstranit. Ale protože jsem člověk vysoce trpělivý, to jediné, s čím jsem odjížděla, bylo: Já se vrátím. Touha po pomstě ruku v ruce s touhou po spravednosti (nebo spíše očištění jména) způsobily, že jsem doslova vydupala ze země vlastní divadelní projekt. A tak, dva roky na to, jsem seděla na čtené zkoušce, se Straussovým Zhanobením v ruce a přede mnou ti nejlepší z nejlepších – herci z Krétakör, normální, pokorní a inspirativní lidé. Příští dva měsíce byly jedny z nejlepších v mém životě a přinesly mi rozhodně víc, než by mi byla přinesla studená Enikő.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
