3SES3
Autoři televizního cyklu České století nám připomněli, že čeští politici nemluví v zákulisí zrovna vybraně. Přesto ale: překvapilo vás, že členové současné prozatímní vlády se vyjadřují ještě poklesleji než divadelní karikatury v politické satiře?
Eva Kantůrková
Pokud jde o České století: chápala jsem, že scenárista i režisér potřebovali nějak obrazově vyjádřit pokleslost komunistické politiky a způsobů. A překvapilo mě, jak to sami poklesle vyjádřili: žranicí u mísy párků a kolektivním močením na náplavce Vltavy.
Že se předseda vlády v soukromém hovoru vyjadřoval poněkud lidově a bez okolků, mě nijak nepohoršilo; každý mluví, jak chce a umí, a nezajímá mě to. Tak jako mě nezajímá, jaké nosí trenýrky a co snídá. Ostatně oslovený ministr se proti oslovení neohradil. A mohu přispět vlastní zkušeností: můj syn občas řekne, teda mami vole…
Co mě ale vyvedlo z míry, že soukromý rozhovor zaznamenal mikrofon a noviny tu jadrnou řeč ochotně otiskly. To mi připadá skutečně dost pokleslé. Řečené slovo má docela jinou váhu než slovo otištěné, a honba našich médií za levnými senzacemi už jeho rozdílnou váhu přestala rozlišovat. Bez úcty k sobě, ne k těm, které citují.
Protože zřejmě může být nahráván a odposloucháván leckdo z nás, ta aférka byla nejen neslušná vůči premiérovi, ale posiluje i šířící se nejistotu, v jakém režimu to vlastně žijeme. Rok 1984? Nikoli! Rok 2013. A když už porovnávám, řekla bych, že spor o lustraci pana Babiše mi v těchto souvislostech připadá jako nevinná dětská hříčka.
Iva Klestilová
Popravdě nevím, kterou politickou satiru máte na mysli, ale předpokládám, že v tom není jádro pudla, jak se říká. Tedy – nepřekvapilo mne to, iluzím ohledně našich politiků, a to prosím napříč politickým spektrem, už dávno netrpím. Nevím už, před kolika lety jsem se nechala pozvat svojí poslankyní do parlamentu. Vím jen, že to bylo v době, kdy se pan Kalousek, tehdy ještě politik za KDU–ČSL, dal po volbách dohromady s panem Paroubkem. (Jak onen politický tah dopadl, je myslím dostatečně známo.) Nicméně tehdy jsem měla šanci vidět a slyšet některé poslance mimo dosah kamer. Kdybych nevěděla, že jsem v parlamentu, myslela bych si, že jsem v ČKD. Slovník i garderoba by tomu tehdy odpovídala. Bohužel nemám pocit, že by došlo od té doby k nějakému zlepšení. Pan Kalousek zfackuje na ulici mladíka, který mu spílá, a považuje to za výchovné, pan Nečas klidně a naprosto bez skrupulí připodobňuje svůj „trapný“ politický proces k procesům z doby normalizace. A tak dále a tak dále. Není to hrozné? Je! Je to dokonce otřesné a demoralizující. Jak si to vůbec můžou naši politici dovolit? Zřejmě existuje v politice nějaký vir, kterým jste infikován ihned po vstupu, zapomenete na slušné vychování, termín morálka vám už nic neříká a stane se z vás straník s otřepanými frázemi a podivnými kamarády. Kdyby tihle lidé výrazně neovlivňovali můj život, mávnu nad tím rukou. Ale oni ho ovlivňují. Bohužel. A moji frustraci tím jenom prohlubují. Je to prostě na…!
Lucie Málková
O členech současné prozatímní vlády nemám žádné iluze. Stačí si položit otázku, co je to za zvláštní druh lidí, kteří se na popud prezidenta chytnou moci a vládnou proti vůli Poslanecké sněmovny. Stačí si vzpomenout na první krok prozatímního ministra kultury Jiřího Balvína ihned po jmenování – to byl přece zcela zjevný amatérismus, smíšený s jakousi lehce perverzní koketérií s náhle nabytou mocí. Nebo Fischer – prohraje prezidentské volby, podpoří v druhém kole Zemana a za půl roku je z něj ministr financí. Proč ne, to je přece v této zemi považováno za zcela standardní postup. A když jsme u rétoriky, současný ministr dopravy ji ovládá mistrně, jak mnohokrát prokázal v předvolebních debatách – skákání do řeči, hlasité komentáře, vyjadřování na úrovni eisenboňáka po noční šichtě a deseti zelených. Suma sumárum, pro mě je toto vláda diletantů, kteří by se legální cestou k takovým postům už dneska nebo vůbec nikdy nedostali, a onen slavný záznam rozhovoru je pouze další nechtěnou kuriozitkou, která z nás po světě udělala jen o něco větší burany, než za jaké jsme byli považováni dosud.
A abych pravdu řekla, mně už to nepřijde ani vtipné, natož hodné divadelní karikatury. K čemu to je, jít do divadla a smát se tomu, jak herci odříkavají například tenhle zaznamenaný rozhovor? Nemá to žádný katarzní účinek, nic to nevyřeší a podle mého názoru se ocitáme už tak daleko za hranicí vkusu, co se politické reprezentace týče, že jakákoli satira nebo zesměšňování je příliš slabá zbraň.
Název Vachkova filmu z roku 1996 Co dělat? je myslím tou správnou otázkou v tuto chvíli. CO DĚLAT? Máme za sebou tento rok dvoje volby, věci by se měly logicky změnit k lepšímu, ale najde se někdo, kdo tomu opravdu věří? Budeme čekat další čtyři roky, nebo dva, pokud vláda opět padne? A co pak? Upřímně, nevím, co s tím… Ale cítím, že je načase dát najevo, že nejsme lhostejní k takovým buranským excesům a že i nám jednou může dojít trpělivost.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
