4 + 4 = 8 1/2 (No. 1)
V úvodním slově brožury letošního festivalu napsal dramaturg jeho divadelního programu Pavel Štorek: Při letních cestách po divadelních festivalech jsem letos zpozoroval jeden společný jev. Téměř na všech místech probíhala velmi živá diskuse o tom, co divadlo ještě je a co divadlem již není. Téma bylo vždy bouřlivé, a to bez ohledu na generace či geografickou polohu. Monitory mluví místo herců? No, to si z nás dělají legraci! Opera v nákupním centru. Skandál! Nazí performeři v Národním divadle. Pornografie! Grafiti jako scénografie? Do kriminálu s nimi… Umělecké přesahy, propojování oborů, ale také skandály provázejí divadlo v celé jeho historii. To, co se však děje dnes, má jiný a zcela pochopitelný důvod. Nové formy společně s novou generací žádají o respekt a o uznání autonomie…
Sedm dětí ve věku cca 8 – 15 let je během představení uzavřeno v akváriu. Snímek PHILE DEPREZ
Nemyslím sice, že jsem právě dnes v tak dějinném okamžiku, co by se pak mělo psát o dvacátých nebo šedesátých letech XX. století, ale Štorkova slova se náramně hodí na německo-britsko-belgický projekt souborů Gob Squad & Campo Přímo před očima (Before Your Very Eyes), se kterým po dva dny – v sobotu a neděli – hostovaly v Arše. O tom, že jde o divadlo, snad netřeba pochybovat. Vše se odehrává živě před diváky, herci jsou také živí a nabízejí dokonce celkem srozumitelný příběh a situace. Přesto zkoumají hranice divadla v jeho nejzazších mezích a sám si kladu otázku, zda toto divadlo nepřekračuje tabu, kam už bychom – jako diváci – neměli vstupovat. Anebo zda si nezahrává s atraktivitou divadla coby diváckého voyeurství, ale vlastně nenabízí víc než psychologickou a obsahovou modelovost a manipulaci (dětským) hercem. O něj – tedy dětského performera, účastníka či herce (jak libo) – tu jde totiž především.
Gob Squad pracovali s vybranými belgickými dětmi ve věku od cca. 6-7 let po cca 10-12 několik let. Ptali se jich na jejich životní zkušenosti, pohledy na sebe i svět dospělých, zajímali je jejich představy vlastní budoucnosti, hledali a kladli jim otázky, jež by děti chtěly položit samy sobě za n, n+10, n+25… atd. let. Až k otázkám umírání a smrti. Jejich odpovědi zaznamenávali na video a využívají při stavbě produkce. Ta je pak z dětských představ, tužeb, vizí a současných (skeptických) pohledů, zkušeností a stavů sestavená. Navíc predestinuje i jejich názory, stavy a situace v budoucnosti, a to až do fiktivní smrti. Asi jako bychom sledovali časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové, ta by je však dotahovala i do (myšlené) budoucnosti. Až k smrti…
Dětský svět přímo před vašima očima. Snímek PHILE DEPREZ
Sedm dětí ve věku cca 8 – 15 let je během představení uzavřeno v akváriu. Přesněji v polopropustných zrcadlových stěnách jakéhosi pokoje s gaučem, kamerou a televizní obrazovkou. Takže samy diváka nevidí (ví ovšem, kde je), ale divák je vidí „jak tajná/třetí osoba při výslechu“. Už to samo o sobě – přiznávám – mi velmi vadilo. Samozřejmě, je to hra…
Děti ovládá jakýsi „boží“ hlas, který jim určuje, co mají dělat. Nabízí jim hry a akce, které mají hrát a splňovat, občas je konfrontuje s video-nahrávkami, které s nimi byly pořízeny před několika lety. Děti s k nim vyjadřují, anebo je – jako by neúčastně – sledují. Onen moderátor vlastně modeluje jejich životy (snad skrze jejich autentická slova a jimi odpozorované a interpretované situace – to ovšem musíme věřit jen a jen samotným tvůrcům) od puberty přes mládí a střední věk až do okamžiků smrti. Je to vtipné a mnohdy skrze příjemnou dětskou naivitu a přímost i trefné. Ovšem to, co se dozvíte, ví každý dětský psycholog. A každý trochu soudný rodič. Divadelníci nic jiného či nového neobjevili. Jen tento obecný model života nahlíženého dětmi umně zasadili do divadla. A – podle mne – děti i situaci samu zneužili. Nevím, proč má dospělý člověk nahlížet do dětského pokojíčku a sledovat zda a proč děti kouří (či odkdy by chtěly), či a zda si vyměňují spodní prádlo a chtějí se milovat a neotěhotnět. A jak a zda (možná) budou žít za pět nebo padesát let.
Představení to bylo po technologické stránce soudobé a vysoce profesionální. Snímek PHILE DEPREZ
Představení jako takové to ale bylo po technologické stránce soudobé a vysoce profesionální (světla, zvuk, využívání současných technologií a vlastně i herectví všech) , prokomponované a zručně připravené. Skvěle využívalo filmových dotáček, komunikace obraz-živý herec byla precizní a funkční, děti-herci se chovali přirozeně, reagovaly dokonce i s jistým „přirozeným“ vzdorem a (sebe)ironií. Sledovat samu divadelní podstatu a divadelnost této práce bylo pro divadelníka poučné. Především ona „časosběrnost“ byla vysoce atraktivní a myslím i novátorská. Dialog mladšího „já“ zachyceného v obraze se sebou samým-živým, kdy se ten v obraze ptá: Chodím ještě s tou holkou, kterou už dva měsíce miluju? anebo vyčítá: Jsi chudák a živíš se jako popelář, co?! jsou silné a mají v sobě obrovskou „časovou“ magii, jež posouvá „tady a teď“ kamsi mimo jednoduchá divadelní pravidla.
Jen tou opravdovou autenticitou a spontaneitou na jevišti, jíž se v programech tvůrci projektu zaštiťují a zdůvodňují jí využití zrcadlových stěn, jsem si nebyl jist. Oslabovalo ji navíc i titulkovací zařízení, jež ještě víc, než by bylo asi vhodné, prozrazovalo připravenost každé, i té nejkrkolomnější situace. Podle mne se dospělí Němci/Francouzi/Belgičané dopustili jedné fatální chyby – stěny nechali stát po celé představení. Kdyby aspoň na konci (raději dřív) spadly, mohli diváci aspoň chvíli být face to face hercům. A hlavně herci mohli a museli by být aspoň chvilku ve – velmi důležitém – živém kontaktu s divákem. Chvíle, kdy jedna z aktérek takto „mimo zrcadlo“ vystoupila, byla asi nejsilnějším (byť velmi krátkým) momentem představení. Bylo to však jen na chvilku a byla vnějším hlasem donucena se opět vrátit. Děti tak byly jen laboratorními myškami a divák jejich intimity lačným voyeurem. A tím – promiňte – na divadle být nedokážu.
Děti byly laboratorními myškami a divák jejich intimity lačným voyeurem… Snímek PHILE DEPREZ
Štěstí je…
Na rozdíl od Petra Pavlovského si nemyslím, že divadlo a zvířata na jeviště nepatří. Patří. Po této zkušenosti (díky za ni!) si ale myslím, že děti a divadlo nepatří do akvária. A jsme u těch v úvodu deklarovaných diskusí a pří, co divadlem ještě je a co divadlem již není…
Cestou z Archy jsem se stavil v ÚLUV, kde byl opět DJ´s večírek. Když jsem pak dlouho po půlnoci klopýtal noční Prahou domů, potkal jsem tři bezdomovce v ošuntělých kabátech s kulichy na hlavách. Přeli se o to, co je štěstí. Že by festivaloví performeři, výtvarníci či návštěvníci výstavy současného umění v ÚLUV-u?! Štěstí je, když seš úplně vožralej a máš v kapse třicet korun, řekl jeden. Všichni tři se zastavili. Onen filosof se sotva držel na nohou, v ruce krabicové víno. Páchl špínou a stářím. Ač podpírán dvěma přáteli spadl přímo před mýma očima na zem. A pomalu, velmi pomalu a těžce se zdvíhal. Šel jsem mu pomoct. Pak jsem vytáhl třicet korun a dal mu je.
Komentáře k článku: 4 + 4 = 8 1/2 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
O performanci
se můžete – z pera Martiny Jirešové – dočíst také na Rozrazil Online:
http://www.rozrazilonline.cz/clanky/767-4-4-dny-v-pohybu-Primo-pred-ocima
12.11.2011 (15.08), , Trvalý odkaz komentáře,