4 + 4 = 8 1/2 (No. 5)
Do chladného večera na Strossmayerově náměstí vstoupilo dvojí odbití zvonů kostela sv. Antonína z Padovy, když v nedalekém Alfrédu ve dvoře dostoupil program sedmého dne festivalu 4 + 4 dny v pohybu svého vrcholu.
Veronika Švábová a její obrazy. Snímek JEDEFRAU.ORG
Sedmý den je dnem odpočinku a snad i bilancování dnů předešlých. Zvláštní náhoda tomu chtěla, že zrovna tento den nabídl prostor pro ohlédnutí nejtěžší – ohlédnutí do minulosti nejen jedince, ale hlavně jeho vlastní rodiny. Takovou „rodinnou archeologii“ připravila choreografka a tanečnice Veronika Švábová se svým souborem Handa Gote a nazvala ji Mraky.
Mraky mohou být znepříjemněním slunečného dne. Mohou být také známkou blížícího se nebezpečí. Ale mohou být i příslibem něčeho krásného, nového. Když mraky přicházejí, nastává čas ohledávání a přeměny. A když mraky odcházejí, nahrazuje je nový život. Mraky jsou peřinou, kterou je nebezpečné, ale nutné odkrýt. Mraky jsou zkouškou odolnosti. A mraky jsou také výborným moučníkem.
V prvním díle 4 + 4 = 8 ½ otevřel Vladimír Hulec znovu zneklidňující otázku, co ještě divadlo je, a co už jím není. Nemyslím, že by odpovědí bylo právě čtvrteční představení Mraky. Určitě ale do mozaiky řešení nalepilo další bláznivě barevný kamínek. Je ještě divadlo, když jsou na jevišti tři lidé u laptopů, a to nejpodstatnější se děje na plátně za nimi? Není to už videoart? Anebo jinak: Je ještě videoart, když jeden z účinkujících začne najednou tančit, běhat a střídat převleky?
Handa Gote se věnují výzkumu na poli mediální archeologie. Snímek JEDEFRAU.ORG
Na stránkách Handa Gote se mimo jiné dozvíte, že soubor se také věnuje výzkumu na poli mediální archeologie. Co všechno dovedou staré, použité věci, či praskající elpíčka, když je dáte do kontextu moderních technologií. Veronika Švábová dobře pochopila, že tento princip je ideální instrumentací jejího záměru. Totiž přenést do divadla mnohdy nepříjemnou historii vlastní rodiny. Odhlédněme teď na chvíli od nutnosti odlišovat autorský subjekt od herecké postavy, jíž se Veronika Švábová vstupem na jeviště nutně stala, a věřme jí, že vše, co o své rodině řekla, je pravda.
Při zakoupení vstupenky dostanete list, na němž je v podstatě celý text představení. Sestává se z dvanácti krátkých vyprávění o různých členech autorčiny rodiny, počínaje jejím pradědečkem, jenž v roce 1938 zakoupil v Praze dům jako svatební dar pro svou dceru. Takto idylicky vyprávění začíná. Postupně performerka odkrývá mnohá morální pochybení, vězení, koncentrační tábory, čte dopisy. Odkrývá osudy a příběhy jichž je plná každá rodina. Zároveň se tak zařazuje do tendence dokumentaristů a publicistů posledních let, odkrývat minulost skrze osudy obyčejných lidí (viz různé seriály v časopisech, televizní dokumenty na pokračování apod.). Nic objevného jsem neshledával ani na „poštoprotebeovou“ sentimentální deklamací jednotlivých mikropříběhů. Přesto jsem se nenudil. Jak je to možné?
Skoro mě až mrzí, že neotřelé scénické nápady nebyly podpořeny silnějším tématem. Snímek archiv
Dostalo mě samo provedení. Právě ona juxtapozice moderního a obyčejného, živého pohybu a projekce. Na promítacím plátně, jež se táhlo po celé délce jeviště, se promítaly tři obrazy. Všemu vévodil prostřední, který byl přímým přenosem z kamery v půli první řady hlediště snímající veškerý hereččin pohyb. Ten byl na plátně (v režii jednoho z obsluhovačů počítače) převeden do černobílého obrazu, který jako by vypadl z alba sto let starých fotek. Nejsilněji to zapůsobilo ve chvíli, kdy se na plátně objevila fotografie autorčiných prarodičů (v typické póze – prababička sedící na židli a pradědeček stojící po její levici opíraje se o opěradlo) a performerka s nasazeným knírem (stejným, jako měl pradědeček) se nastavila tak, že se jako by opírala o prababiččino pravé rameno. Aktérka se tak stala součástí fotografie, což přenesla prostřední kamera do dvourozměrného obrazu, součásti performerčiny „vlastní“ minulosti. Momentů, kdy by se podobně s historií svého rodu takto konfrontovala, bylo však po hříchu málo. Spíše převládala snaha dokumentovat. Dojem nezlepšily ani další skvělé výtvarné „vychytávky“ (např. kamera v kýblu vody snímající potopenou tvář herečky). , jakkoli to zní kacířsky (přeci jen je ošemetné říkat, že to není silné, když slyšíte o udáních, transportech…). Určitě je dobře, že se o naší neblahé minulosti stále mluví. Zůstává tak v živé paměti i pro nás, kteří jsme touto dobou prakticky nepoznamenaní. Tentokrát však nejspíš brzy na všechny pradědy, dědy, tetičky i samu performerku zapomenu a v hlavě mi zůstane „jen“ sofistikovaný obal jejich životů. A mraky!
Celé představení rámovalo pečení mraků – moučníku podle starobylého receptu jedné z babiček – které byly na konci nabídnuty k ochutnání. Jsou skvělé!
Komentáře k článku: 4 + 4 = 8 1/2 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
