4 + 4 články v pohybu (No. 1)
Včera byl zahájen festival 4 + 4 dny v pohybu, tentokrát s novým podtitulem „Festival současného umění“. Proběhla vernisáž výstavy One Day You Lose It All v bývalém Ústředí lidové umělecké výroby, site specific performance slovenského Divadla Pôtoň For Sale/Na prodej a jako večerní představení v Divadle Archa A Dance Tribute to the Art of Football souboru Jo Strømgren Kompani z Norska.
Široká škála
Už jen v rámci prvního dne se rozpětí festivalu pohybuje od výtvarného umění, přes site specific až k divadlu – a to jsou na další dny plánované nejrůznější diskuse a komentované prohlídky, filmová premiéra, večer videoartu a všemožné další. Dramaturgie tedy opravdu postihuje širokou škálu současného umění, což jde ruku v ruce s aktuálním trendem kdejaký festival „obohatit“ o co nejvíc všelijakých produkcí a v ideálním případě tak dosáhnout co nejrůznorodější intermediální přehlídky. Dosti často se stává, že výsledkem je nekompaktní soubor událostí, které ve své festivalové pospolitosti nemají žádný další význam přesahující jednotlivé produkce.
To naštěstí 4 dnům v pohybu, alespoň zatím se zdá, nehrozí. Jako ústřední, jednotící bod každého ročníku funguje opuštěné místo, s jehož pamětí, historií i prostorovými specifiky se nejrůznějším způsobem pracuje. Vedle výtvarných instalací tak vznikají nejenom projekty site specific, ale i mnohé další. Pro letošní ročník se takovým jednotícím místem stalo právě Ústředí lidové umělecké výroby. Kolem tohoto centra vždy na daný večer ožívají vybrané divadelní prostory (letos Divadlo Archa, La Fabrika a Studio ALT@-Hala 30) s festivalovými představeními.
Pocta fotbalu
Večerní představení bylo organizátory, po nezbytném vyjmenování opravdu dlouhé řady sponzorů a mediálních partnerů, uvedeno jako organizačně nenáročné, vlastně velmi skromné. Většina souborů posílala spoustu technických požadavků, ale Jo Strømgren Kompani prý byli struční: „14. přijedeme, 15. hrajeme, 16. odjedeme“. Tato osobitá přímost byla patrná i v jejich inscenaci.
Čtyři tanečníci neplní bezhlavě předepsanou pohybovou partituru, ale výrazně do ní vkládají sami sebe, své osobní naturely; a naopak, choreografie pracuje se specifickými dispozicemi jednotlivých tanečníků. Díky tomu vznikají osobité postavy, přitom ale ne příliš komplikované, které divák zvláště v druhé části představení bezpečně pozná a sám si je vyhledává – vytvoří si svého favorita, svoji sportovně‑taneční hvězdu. Jde tu totiž o sport, fotbal ruku v ruce s tancem.
První část bychom mohli nazvat „My a fotbal“. Jde o předvedení atmosféry, která se kolem tohoto sportu točí. Soutěživost, mužská euforie, vznětlivost i agresivita. Čutání mičudy na dvorku do úmoru. Bez rozdílu věku, kluci stejně jako jejich taťkové. Využity jsou prvky černého divadla, pantomimy, všemožných tanečních i akrobatických technik. Následuje druhá část, řekněme s podtitulem „Utkání“. Tady už dochází k zobrazení průběhu celého zápasu i s rozcvičováním hráčů a závěrečným sprchováním. Jestli jsem první část nazval mužskou zábavou, tak druhá jasně patří ženské části obecenstva. Tanečníci se nejrůzněji odhalují, dělají sexuální narážky, ovšem vše v kontextu představení – fotbalista také shodí tričko, když dá gól. Podobně jako na stadionu se i zde „hráči“ nechali publikem vybičovat k mnohem většímu nasazení. Pokud se mluví o vzájemné výměně energií mezi hledištěm a jevištěm, tak zde se jednalo v některých chvílích o skoro až hmatatelnou tepnu. A to vše na formátu nonverbálního, komediálního pohybového divadla s místy až tragickými pasážemi. Vše ukončeno závěrečným potleskem, který neměl daleko ke stadiónovému skandování.
Choreograf a režisér Jo Strømgren dokázal kombinovat protiklady tragického (šikana, smrt) s veselým (někdy až hodně lidové vtipy), vysokého s nízkým, tedy vysoce estetizovaných prvků z klasického tance s běžnými fotbalovými pohyby, ale hlavně ukázal velmi přesný cit pro energii a rytmus jednotlivých výstupů i celku. Pomalé, místy až lyrické pasáže přecházejí do divokého řádění jednou v mžiku oka, jindy v pozvolné gradaci, pokaždé jiným způsobem. Divák nikdy nesleduje tutéž věc znovu, ale i tak má choreografie jednotný rámec.
O 4+4 dnech v pohybu čtěte též v Rozrazilu online – Co vypovídá současné divadlo o (české) společnosti?
Jo Strømgren Kompani (N): A Dance Tribute to the Art of Football. Choreografie Jo Strømgren, tančí Sverre Magnus Heidenberg, Mikkel Are Olsenlund, Stian Danielsen, Jan Nicolai Wesnes, Kai Anders Ryan a Sindre Postholm. Psáno z hostování v Arše, 15. října 2010.
Komentáře k článku: 4 + 4 články v pohybu (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Domnívám se, že v popisu inscenace nezazněla klíčová charakteristika postav: fotbalisté jako novodobí gladiátoři.
16.10.2010 (22.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Lukáš Brychta
Ve skutečnosti mi toto přirovnání nepřišlo zas až tak podstatné. Pravdou je, že gladiátoři stejně jako hráči fotbalu jsou účastníci zápasu, tedy boje, kterého se účastní s maximálním nasazením a přitom jsou bedlivě pozorováni (spoluprožíváni) značným davem, ale takovýchto disciplín, her, sportů je spousta. Proč vyzdvihovat zrovna gladiátory?
17.10.2010 (13.43), , Trvalý odkaz komentáře,