4 + 4 dny divadla

Tato změna proběhla zcela v duchu současného trendu obohacovat každou akci co možná nejrůznorodější produkcí a dosáhnout tak intermediální přehlídky. Často se ovšem stává, že se díky takto rozšířenému záběru ztrácí výpovědní hodnota festivalu jako souboru událostí uspořádaných za určitým účelem.

To 4 dnům, alespoň zatím, nehrozí, i když jistá rozvolněnost byla patrná i zde. Už od prvního ročníku slouží jako ústřední jednotící bod opuštěné místo, s jehož pamětí, historií i prostorovými specifiky se nejrůznějším způsobem pracuje. Letos se takovým místem stalo bývalé Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). Z finančních důvodů ale došlo k decentralizaci festivalu a divadelní představení probíhala v profesionálních divadlech (Divadlo Archa, La Fabrika a Studio ALT@-Hala 30). Z divadelní části se tak stal téměř autonomní útvar, jakýsi subfestival, napojený na zbytek hlavně „současností“ svých produkcí.

Instalace, site specific
a jiné nedivadlo

Podobný problém odklonu od ústředního bodu – oživovaného místa – bychom mohli vypozorovat i u výtvarné části festivalu, kde proběhly dvě výstavy. První, nazvaná One Day You Will Lose It All (kurátoři Krištof Kintera a Denisa Václavová) se konala přímo v ÚLUV, ale její ambicí nebyla práce s prostorem (cítím to jako nevyužitý potenciál architektonicky velmi specifické budovy). Druhá výstava, instalace nizozemského architekta a konceptualisty Filipa Olofsena nazvaná EUTOPIA, byla umístěna ve Slévárně La Fabriky: nese název Collective Memory Mass Grave a postihuje přírodní, ale především lidmi způsobené katastrofy formující naší současnou společnost. Obě výstavy, podobně jako divadelní představení, souvisí s festivalem jen volně.

Zbylé akce zachovávaly tradici a přímo i nepřímo pracovaly s ústřední budovou. V rámci projektu Places of Act – Use Your Public Space (dlouhodobý projekt sdružení 4 dny určený k oživování veřejného prostoru uměním) vznikly site specific projekty, které se vztahovaly jak k historii ÚLUV, tak k jejím architektonickým dispozicím a okolí. Divadlo Vosto5 například využívalo velkou výlohu v prvním patře (diváci mohli sledovat drobné intervence do veřejného prostoru na Národní třídě) a Ondřej David Company předvedla voiceband ve výloze. Slovenské Divadlo Pôtoň zase přes vysílačku komunikovalo s účastníky akce Na prodej, kteří procházeli třetí, jindy nepřístupné patro budovy a cestou plnili nejrůznější úkoly.

4 + 4 = 10 divadelních výbojů z ÚLUV

Dramaturgickým záměrem festivalu bylo představit návštěvníkům co nejšířeji současnou divadelní tvorbu. Vedle sebe se tak vyskytly rozdílné poetiky, formy i obsahy většinou západoevropských souborů.

Pozoruhodné byly konceptuální projekty The Experiences with a Stranger tanečnice Sonii Gómez a Tak přesně o ráji… to není autorského tria Jan Bárta, Halka Třešňáková a Milou Veling. Ani jeden nesměřoval ke standardnímu divadelnímu zážitku, záměrem bylo spíše nabídnout divákovi témata k zamyšlení.

První projekt byl vyústěním performerčiny pražské stáže, kdy si dopředu našla svého „cizince“ a s ním poté strávila nějaký čas vzájemnými debatami. Z nich vyplynula témata, která se společně pokusili představit na jevišti. Dlouze debatovali ve tmě (cizinec se styděl), zkoumali proměny ve tváři při vzájemných dotycích (ty nahrávali na kameru a záběry vzápětí promítali), zkoušeli taneční improvizaci. Nakonec autorka představila svůj projekt publiku a proběhla krátká debata.

Druhý projekt pracoval až s jakousi hypnózou: oba účinkující, po úvodním zobrazení ráje, běhali téměř dvacet minut dokola po jevišti. Diváci chtě nechtě vnímali jejich fyzické vyčerpání a díky tomu mohli sami pociťovat chuť být aktivní. Jeden z běžících nakonec běhu nechal a snažil se publikum vyprovokovat otázkou, co vlastně viděli.

Estetická stránka obou projektů byla sice sporná, ovšem jejich zařazení do programu zcela souznělo se snahou 4+4 dnů představit co nejširší spektrum projevů současného umění.

Divácky nejvděčnější byly obě taneční inscenace: A Dance Tribute to the Art of Football norského souboru Jo Strømgren Kompani a nizozemsko-izraelský Alpha Boys uskupení Club Guy & Roni. Obě se vyznačovaly perfektní technickou připraveností tanečníků-performerů, obě vycházely ze současného tance, ale jejich záběr šel mnohem dále. Snažily se diváka nejen fascinovat fyzickými výkony, ale také ho pobavit.

Norský soubor vycházel z propracovaných situací, které měly základ především ve fotbale (jak na hřišti, tak mezi hráči a fanoušky). Vedle sebe se tak objevovaly protiklady tragického (šikana, smrt) s veselým (narážky na fotbalové šílenství i mužské pohlaví); choreografie kombinovala estetizované prvky klasického tance s běžnými fotbalovými pohyby.

Inscenace Alpha Boys využívala plynulost a „otevřenost“ základní choreografie, která probíhala téměř nepřerušovaně celé představení a jednotliví tanečníci se do ní nepravidelně zapojovali. Momentálně netančící rozehrávali nejrůznější minietudy na téma mužnosti. Ovládala je potřeba něco si dokazovat, předvádět se, být lepší než ostatní – být Alpha samec/chlapec.

Svůj proklamovaný cíl letošní festival 4 + 4 dny v pohybu splnil: přivezl do Prahy současné umění v jeho různorodých formách a zároveň zůstal věrný tradici uměleckého oživení opuštěného prostoru. Snad také poukáže na nevyužitost budovy ÚLUV. Je smutné, že bývalé sídlo nakladatelství Družstevní práce (pozdější Odeon) na Národní třídě dnes slouží jako prodejna Levných knih a vietnamských potravin.

Festival 4 + 4 dny v pohybu. Praha, 15.–24. října 2010.Podrobné zpravodajství „den po dni“ (4 + 4 články v pohybu) naleznete ve sloupci Blog DN.