Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
4+4 = 4×7 (No. 1)
V pátek 6. října začal v pražském Divadle Archa 28. ročník mezinárodního festivalu současného umění 4 + 4 dny v pohybu. Letos se na něm uskuteční 7 českých premiérových inscenací a projektů a odehraje 7 zahraničních premiér ze 7 států světa na 7 tradičních i netradičních místech Prahy – vedle Divadla Archa ještě v divadlech Ponec a X10, ve Studiu Alta a jeho okolí, na soutoku Berounky a Vltavy, ve Vile Klikovka na Klamovce a ve veřejném prostoru vrchu Vítkov. Odtud název našeho letošního denního zpravodajství (navíc i 28 = 4×7).
Úvodní produkcí festivalu byla mystifikační pseudodokumentární performance vlámského (belgického) uskupení Berlin. V charakteristice souboru a jeho v Arše uvedené performance The making of Berlin se v programu festivalu píše: Soubor pracuje dokumentárními metodami na tématech, která se váží ke konkrétním městům nebo místům po celé planetě. Tentokrát se látkou jejich projektu The making of Berlin stalo vyprávění berlínského pamětníka Friedricha Mohra, který byl za druhé světové války inspicientem Berlínských filharmoniků. Jeho neuvěřitelnému příběhu spjatému s uvedením Wagnerova Soumraku bohů v samotném závěru války chybí jedna kapitola. Tu se tvůrci rozhodnou dokončit. Zapojí do realizace Friedrichova „snu“ Vlámský operní a baletní orchestr, rozhlasovou stanici Klara a sami se ponoří do studia dobových reálií. Velkorysý projekt však narazí na nečekané skutečnosti.
Projekt je to vskutku „velkorysý“. Po dvě hodiny sledujeme – nejprve pouze (a po celou dobu především) skrze pseudodokumentární film přibližující vznik tvůrci souboru připravovaného hudebního projektu sehrání destiminutového Siegfriedova smutečního pochodu z Wagnerova Soumraku bohů v šesti válečných bunkrech z II. světové války v Berlíně. A to Berlínskými filharmoniky. Současně přímý přenos tohoto koncertu v německém (později belgickém) rozhlase. Splní tak sen bývalého inspicienta tohoto tělesa Friedricha Mohra, který divadelní soubor oslovil a který tvrdí, že tento projekt chystali Berlínští filharmonici od 10. dubna 1945, v době boje o Berlín. A chtěli jej v německém rozhlase uvést za týden, tedy 17. dubna 1945. Zabránilo jim v tom však – den před koncertem – ruské bombardování a zásah jednoho z bunkrů.
Historka má však od začátku citelné trhliny, které tvůrci po dlouhý čas nechávají bez povšimnutí, čímž se dostanou do prekérní situace dokončit tento projekt „za každou cenu“, ačkoli jde – jak ke konci zjistí – o nepravdivou historii a uvedení v rozhlase je veřejnou mystifikací. Každému soudnému divákovi však musí být od velmi brzké doby jasné, že Mohr nemůže být válečným inspicientem jakéhokoli orchestru (měl v něm být od roku 1943) , neb by mu dnes bylo nejméně devadesát pět, spíše sto let. Ale Mohr na plátně je svižný stařík zhruba ve věku (maximálně) osmdesáti. A to se ještě potkává v berlínském městském parku Tiergarten s – údajně – bývalým hráčem Berlínských symfoniků a svým přítelem, který musel těleso opustit, neb byl židovského původu. V době války ovšem už žádný hráč jakéhokoli německého kulturního statku nemohl mít židovské kořeny…
Takových a podobných trhlin divák odkryje více, tvůrci si jich však – jako by – nevšímají, od Mohra nevyžadují doklady, ale naopak souhlasí s přenesením projektu do Bruselu a hudební part svěří Vlámskému opernímu symfonickému tělesu. Někdy v tu dobu se film, který jsme sledovali na obrovském plátně postaveném nepřiměřeně blízko hledišti, rozšíří o performativní pasáž. Plátno se zprůhlední, za ním slyšíme a vidíme hráčku na lesní roh a vpravo od ní digitální meotary přenášející některé obrazové dokumenty a texty na filmová plátna. Ta se obejvují i v zadní části scény v podobách, jak si je tvůrci performance ve filmu představují. Takže závěrečný koncert-přenos se skutečně – aspoň na plátně před diváky – uskuteční.
Téma inscenace je tak jasné. Ukázat, že nelze věřit ničemu, ani jakkoli se tvářícímu jako realita, fakta a dokument. Že nelze věřit filmu, divadlu, lidem, tvůrcům… A poukázat na – navenek – důvěryhodné lidi a hoaxy, jimž můžeme podlehnout všichni, tvůrci projektu i my, diváci. A možná také, že sny se mají plnit a projekty dokončovat, ať už jsou důvody k nim jakékoli. Show must go on v každé situaci.
K tomu ale není třeba vytvářet tak opulentní, technicky a vznikem náročné (a jistě drahé) inscenace. Obdobně – s libostí sobě vlastní – pracují u nás Handa Gotte a rozhodně tak náročné technologie nevyžadují (ani by na ni neměli prostředky). Vystačí si s několika reflektory a analogovými přístroji. Vlámskou inscenaci – ač technicky brilantní – jsem proto nedokázal přijmout.
Pro spravedlnost je třeba říct, že belgické listy De Standaard a De Morgen zařadily údajně tuto performanci mezi deset nejlepších belgických produkcí roku 2022 a i v Praze byla – dle závěrečného nadšeného potlesku soudě – většina diváků velmi spokojena. Nejsem asi ten správný typ příjemce, který se chce v divadle především bavit. Děj se co děj, téma netéma. Nemám rád, když mě někdo (navíc tak nekonečně dlouhou dobu) vodí za nos v přesvědčení, že tuto hru na hru, mystifikaci o mystifikaci budu s radostí akceptovat a užívat si, že ostatní na to – možná – ještě nepřišli. Pat a Mat do doku-inscenací podle mne nepatří. Anebo jinak. Vzpomínáte na film Vrtěti psem? To bylo obdobné téma hoaxů, mystifikací a falešných zpráv. Ale jak nahlížené a co všechno rozkrývající!
Nebo že bychom se měli empaticky vcítit do starého člověka, který pro realizaci svého životního snu je schopen udělat – či aspoň zkusit – téměř cokoli? A vymyslet si – a technicky i historicky téměř věrohodně podat – neskutečnou historku? A že je v tom kus poezie a krásy? Kus lidské duše? Možná… Ale i to se dá zpracovat a podat jinak, intenzivněji. Vždyť jsme se o panu Mohrovi nakonec nedozvěděli zhola nic. Ať už šlo o realistickou postavu či fiktivní, vymyšlenou tvůrci. Rozhodně jsem empatii k Mohrovi ani tvůrcům v sobě vyvolat nedokázal.
Berlin (Belgie) – The making of Berlin. Režie: Yves Degryse, video a střih: Geert De Vleesschauwer, Fien Leysen, Yves Degryse, úprava střihu: Maria Feenstra, droneshoty: Yorick Leusink, Solon Lutz, obrazové scény: Fien Leysen, scénografie: Manu Siebens, výprava: Manu Siebens, Ina Peeters, Rex Tee, Joris Festjens, filmová scénografie: Jessica Ridderhof, Klaartje Vermeulen, Ruth Lodder, Ina Peeters, hudební skladba & mix: Peter Van Laerhoven, živá hudba: Rozanne Descheemaeker nebo Matea Majic nebo Diechje Minne, filmová hudba: Peter Van Laerhoven, Tim Coenen, Symfonisch Orkest Opera Ballet Vlaanderen led by Alejo Pérez, zvuková editace orchestru: Maarten Buyl, zvukový design a mix: Arnold Bastiaanse, nahrávka: Bas de Caluwé, Maarten Moesen, Bart Vandebril. Překlady a titulky: Dorien Beckers, Maria Feenstra, Annika Serong, Nadine Malfait, Isabelle Grynberg, Fien Leysen, český překlad: AZ Translation. Technická koordinace: Manu Siebens, Geert De Vleesschauwer. Produkce: Jessica Ridderhof, asistent produkce: Germany Daniela Schwabe, Gordon Schirmer. Výzkum: Wagner Clem Robyns, Piet De Volder, Annika Serong, fotograf: Koen Broos, Gordon Schirmer. Business management: Kurt Lannoye [do2021], Business management Tine Verhaert [od 2022], koordinátor lokace: Jane Seynaeve, distribuce: Eveline Martens. PR: Sam Loncke. Produkce: BERLIN, koprodukce: DE SINGEL [Antwerp, BE], le CENTQUATRE-PARIS [FR], Opera Ballet Vlaanderen [BE], Voo?uit [Gent, BE], C-TAKT [Limburg, BE], Theaterfestival Boulevard [Den Bosch, NL], Berliner Festspiele [DE] za podpory the Flemish Government, Sabam for Culture a the Tax Shelter of the Belgian Federal Government via Flanders Tax Shelter. Koprodukce české premiéry vzniká za podpory networku: IN SITU. Premiéra 12. května 2022 Antverpy, Belgie. Psáno z uvedení v Divadle Archa, Praha v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu 6. října 2023.
P. S. Recenzi jsem uveřejnil až po druhém festivalovém uvedení, abych neprozradil případným sobotním návštěvníkům obsah a pointu.
///
Více o festivalu 4 + 4 dny v pohybu 2023 na iDN:
Festival 4 + 4 dny v pohybu zveřejňuje program
…
Komentáře k článku: 4+4 = 4×7 (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)