Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
4+4 = 4×7 (No. 3)
Neděle 8. října byla programově nejintenzivnějším dnem letošního festivalu .
V Divadle Archa se kolem poledne (11:00 – 12:30h) konalo Choreografické fórum 2023, diskuse pozvaných českých zahraničních odborníků (Irene Filiberti, taneční kritička a umělecká poradkyně pracující pro Centre Pompidou, FR, Markéta Fantová, scénografka a umělecká ředitelka PQ, CZ, Linus Gratte, kurátor performativního umění a programu pro veřejnost v Centre Pompidou, FR) a zájemců o tanec, performance a současné umění, jež byla třetím dnem čtyřdenního setkávání na témata vycházející z tanečních a performativních aspektů divadelních a tanečních produkcí.
…
Od 16 hodin se pak na soutoku řek Berounky a Vltavy konala – pod patronací dlouholetého spolutvůrce programu a koncepce festivalu, výtvarníka, pedagoga a performera Tomáše Žižky – tříhodinová akce nazvaná Zahnat kohouta do kouta, jež slovy tvůrců „následovala tradiční solární slavnosti, v nichž symbol kohouta (patron Svatovítský) reprezentuje vyváženost dne a noci“.
Ani na jedné z těchto akcí jsem nebyl, uvádím je pro historickou přesnost a představu o festivalových aktivitách a akcích. Snad od začátku existence festivalu se takto vydávají jeho tvůrci do městských či otevřených přírodních krajin a pouštějí do diskusních fór, což je třeba vždy velmi kvitovat. Divadlo jako součást společenských a kulturních jevů, divadlo jako společensko-kulturní komunikační kanál. Obdobně se letos rozprostřel i festival …příští vlna/next wave…, o čemž jsem psal ve svých reportážích /zde, resp. zde/. Je dobře, že se divadlo nezavírá do vlastních ulit, ale vstupuje i na tato – divadlem neprobádaná, špatně dostupná či dokonce nedostupná – území.
…
Já šel ale až od 18 bhodin do Malého sálu Divadla Archa na 2. premiéru (1. premiéra byla den předtím) autorské inscenace Kolektivu Nesladim o obětech narcistických manipulátorů nazvanou Love Bombing. Kolektiv se dlouhodobě věnuje destigmatizaci psychických poruch skrze divadelní tvorbu. V Divadle Archa – i na festivalu – se již několikrát prezentoval. Vybavuju si Dům bez spánku (Divadlo Archa, 2020) o lidech se spánkovými poruchami či audioprocházku a výstavu Den mě oslepí, večer utiší, noc mě skryje v rámci 4+4 dnů roce 2021. Tentokrát zvolili tvůrci Nesladim maximálně otevřenou, dialogickou divadelní formu. Režie se chopil především s Českým rozhlasem spojený režisér Braňo Mazúch (v chystaných DN 17/2023 vyjde jeho režijní rozhlasový miniprofil z pera Viléma Faltýnka), což byla myslím vynikající volba (dosud vesměs zakladatelka souboru Linda Dušková). Mazúch má experimentální divadelní kořeny, má cit pro prostor a využití světla a současně dokáže pracovat se současnými zvukovým technologiemi, čehož v inscenaci zhusta – ve druhé části – využívá.
Zprvu jsme totiž konfrontováni s akcí herce Pavla Neškudly, který s námi, diváky, různě manipuluje. Nejprve k němu čicháme, abychom se přesvědčili, jak krásně voní, poté máme obdivovat jeho fyzickou krásu, on nás přesazuje, diskutuje s jednotlivými diváky a divačkami. Je to skvělý herecký výkon, jaký jsem v takové situaci ve vztahu herce a diváka snad nezažil. Neškudla je vtipný, chytrý, pohotový, citlivý. Skvěle improvizuje – slovy i akcemi. Zná míru, a přitom se nenechá odbýt. Pamatuje si předchozí akce i dialogy diváky (včetně jejich jmen), a tak může navázat na něco, co zaznělo či se stalo před delším časem.
Tato akce trvá snad půl hodiny. Teprv pak začíná další – podstatná – pasáž, jež dává Neškudlovu jednání pointu. Nejprve vchází jakýsi polonahý nazelenalý mužíček (Matěj Šíma) a prochází mezi diváky. „Toxická příšera“, nazývá jej Neškudla a skrývá si tvář (nutí k tomu i diváky). Příšera se pomalu vsune za bicí soupravu, která od začátku stála na jevišti. Zazní virbl, a tu se u stěny objeví do průhledné šály zahalená barevná žena-Barbie (Johana Schmidtmajerová) ve žlutých střevících s vysokými podpadky. Opět nejprve prochází – dlouhými vysokými kroky – mezi diváky, pak se postaví zpět ke zdi, dosud plně rozsvícený sál potemní a začíná druhá část představení. Neškudla se Schmidtmajerovou mluví do mikrofonů, jejich hlasy se ozývají z několika různě kolem plochy rozložených reproduktorů. Tu z jednoho, jindy ze dvou či všech, tu je zvuk na jednom místě, občas se pohybuje kolem. A nad hlavami diváků svítí několik ostrých zelenobarvých reflektorů.
Vstupujeme tak jako by do hlav manipulátorů-narcisů a jejich obětí. Slyšíme slova – zpovědi či simulace jednání – obou stran konfliktu, manipulaci narcisů a podřízenost jejich partnerek, případně i dětí. Je to výrazně stylizované zvukové podání, oběma herci – za doprovodu temnou atmosféru zdůzaňujících, různě rytmicky dávkovaných bicích – perfektně zpracované. A to jak hlasově, tak i fyzickými přesuny sálem. Divák cítí ze slov a skrytých pohybů herců intenzivní napětí, ve vztahu kumulující agresivitu, jež vyvolává až fyzickou úzkost. Inscenace vrcholí….
Po asi dvaceti minutách, možná půl hodině těchto zpovědí představení končí. V tichu. Pomalu se rozsvítí sál. Diváci nevědí, jak se mají zachovat. A tak všichni poměrně dlouho mlčíme, nikdo nevstává, nikdo netleská (byť myslím spíš z rozpaků než že bychom všichni byli tak „zasaženi“). Herci, kteří před tím – ještě ve tmě – opustili sál, se vracejí a oznamují, že můžeme mlčet, odejít, ptát se. Konečně se ozve potlesk a poté – mezi diváky sedící – dramaturg inscenace David Košťák začne sám od sebe o představení, o toxickém narcismu jako nemoci a celém projektu vyprávět. Přidává se psychiatrička a rozvine se neformální debata s diváky na daná témata.
Za sebe jsem – jako divadelník – byl velmi spokojený. Prostorově, herecky, zvukově (včetně bicích) i light designově precizní inscenace, krásná práce. Snad jen literární zpracování jednotlivých zpovědí (výpovědí) je – na tak stylizovaný tvar – příliš obyčejné, víceméně předvídatelné. Rozumím tvůrcům, že chtěli uchovat autenticitu zpovědí obětí a příběhů predátorů, nicméně až přílišná přímočarost a jednoznačnost textů (příběhů, vztahů) se do tak výrazné stylizace – podle mne – nehodí. Obávám se, že tvůrcům není zcela jasné, co přesně od inscenace chtějí – sebeuvědomění a psychoanalýzu pro narcise a jejich oběti, poučení této problematiky neznalých diváků a nabídnutí (závěrečnou diskusí) návodných řešení, anebo samonosné doku-dramatické dílo, jež se od zvolené tematiky odráží k obecnému poznání člověka a jeho démonů? Samozřejmě, v ideálu bychom chtěli vše v jednom. Jde to ale?
…
Večer pak ve Velkém sále Archy vystoupilo belgické hudební duo Dag Taeldeman (basyktara) & Andrew Van Ostade (perkuse) se sardinským performerem Matteo Seddou a belgickou operní zpěvačkou Lies Vandewege. Jejich společný projekt BodyBodyBodyBody vzniklý pod hlavičkou švédské platformy Key Performance je až nehorázně jednoduchý. Základem je extatická hudební kompozice Daga Taeldemana a Andrewa Van Ostadea, která začala vznikat v roce 2017 inspirovaná starodávným jihoitalským lidovým tancem „tarantelou“. Koncept později rozvinul tanečník a choreograf Matteo Sedda, pro nějž byla tarantela sardinským folklórním fenoménem. Ve středověku se prý věřilo, že tento extatický tanec má moc zahnat zlé duchy, nemoci a pomoci při kousnutí tarantulí…
Ovšem extatický tanec… V reálu to vypadalo tak, že Taeldeman a Van Ostade stáli na okrajích bílou čarou vymezeného černého čtvercového jeviště a udržovali rytmus své rytmicky hutné, divoké skladby. Vedle jejich živě ovládaných nástrojů zní i nahrávka stejného rytmu, na které slyšíme klávesové nástroje a kytaru. K tomu občas oba muzikanti zpívají. Skladba je hudebně, aranžérsky propracovaná a je to sám o sobě skvělý koncert dua, jež hudebně a nasazením tak trochu připomíná v Táboře usazené americké duo Sabot. Na čtvercový prostor mezi ně po chvíli pomalu vejde performer Sedda (příčí se mi psát „tanečník“, neb s tancem nemá jeho pohyb mnoho společného) v obyčejných kalhotech a flanelové košili bez rukávů a divoce, nekultivovaně, v rytmu znějící hudby křepčí. Asi tak, jako by to dělal jakýkoli tancující (křepčící) návštěvník rockového koncertu. Po asi půlhodině fyzicky obdivuhodného výkonu vejde na scénu ještě sopranistka Vandewege a – s na odiv dávanou operní manýrou – zapěje několik songů. Párkrát obejde po bílé čáře kružnice kolem jeviště a odchází. Sedda, který si mezitím trochu odpočal leže na zemi, opět vstává a až do konce koncertu, tedy dalších zhruba dvacet minut běsně křepčí. Jak kousnut tarantulí…
Nelze si přitom nevzpomenout na Pražský výběr a jeho verš z písně Proč jen já Hrome, ten chlapík tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule nebo co?! Protože přesně to vidíme. Není to tanec, je to fyzický výkon. Zažil jsem takových konceptů víc. Například Tak přesně o ráji… to není Halky Třešňákové a Jana Bárty na …příští vlně/next wave… 2012. Sám jsem dokonce – když jsem byl ještě performerem a vedoucím Alternativní scény pohybového divadla Propast (tedy někdy v roce 1990 či 1991) – jeden obdobný inicioval. Smysl takových akcí je jediný: podat svým tělem svědectví o maximálním fyzickém výkonu. Nekultivovaně, o to víc autenticky a opravdově. A na konci padnout.
Přesně to se v performanci dělo a stalo. Hledíme-li na ni tímto interpretačním průzorem, můžeme být zaujati. Vidíme postupně se do křečí dostávající tělo, jeho „majitel“ s únavou bojuje, seč mu síly stačí. A skáče, válí se po zemi, divoce máchá rukama, vysoko vykopává nohy. Furt a stále… Až na úplném konci vyskočí naposled a padne, už nevstane. Tma, ticho, konec.
Jsou to v zásadě akce se stejným průběhem a s touto jedinou pointou. Skvělá hudba, vynikající zpěv a úmorně zdlouhavé koukání na stále víc se potícího a povlavájícího člověka. Takový projekt ale podle mne není vhodný na ryze divadelní jeviště, kdy musíme jako diváci sledovat jen tuto akci. Příhodnější pro jeho dopad má jeho zasazení do rámce více akcí konajících se souběžně, nejlépe v nějakém netradičním prostoru. Ostatně tehdy, s mou skupinou, jsme vystoupili v bunkru pod Stalinem, Třešňáková a Bártou zase obíhali syrový prostor tehdy nově otevřeného Studia Hrdinů /více zde/. Není to totiž vícevrstevnatá, natož estetická událost, ale je to projekt veskrze konceptuální a přímočary. Ani bych performanci nenazýval rituálem, jak to dělají tvůrci (sugestivní zážitek, v němž se zpřítomňuje dávná rituální tradice prolnutá se současným tancem, zvukovou magií a strhujícím rytmem). I k němu, jakkoli tento termín můžeme chápat otevřeně, performativně, je potřeba něco trochu více mystického, k nadosobnímu, k nadpřirozenému směrovaného, možná i formálně pevnějšího.
A tak mě performance zklamala. Raději bych se k ní přidal, anebo kdyby někdo jiný… Možná diváci všichni…. Pak… Možná… by to mělo smysl. Ale takovou situaci Belgičané se Sicilanem nevyvolali. Diváci mlčky seděli a více než hodinu hleděli na Michala Kocába. Pardon… na Mattea Seddu. Zachraňovala to jedině parádní hudba.
…
Kolektiv Nesladim, Praha – Love Bombing. Režie Braňo Mazúch, režijní spolupráce Linda Dušková, dramaturgie David Košťák, Sodja Zupanc Lotker, výprava Lenka Rozsnyóová, hudba Matěj Šíma. Hrají: Johana Schmidtmajerová, Pavel Neškudla. PR a média: Pavla Chlebounová, produkce: Kolektiv Nesladim. Premiéra 7. října 2023. Psáno z druhé premiéry 8. října 2023 v Malém sále Divadle Archa v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.
Key Performance, Švédsko – BodyBodyBodyBody. Koncept, hudba Dag Taeldeman & Andrew Van Ostade, choreografie, tanec Matteo Sedda, soprán Lies Vandewege, světelný design Helmut Van Den Meersschaut , hudba Saul Mombaerts / Bart Vincent, umělecká koordinace, produkce a komunikace Floria Lomme. Producent: Key Performance. Premiéra 12. března 2022, Festival Artdanthé – Théâtre de Vanves, Vanves, Francie. Psáno z uvedení ve Velkém sále Divadla Archa v rámci festivalu 4 + 4 dny v pohybu.
///
Více o festivalu 4 + 4 dny v pohybu 2023 na iDN:
Festival 4 + 4 dny v pohybu zveřejňuje program
…
Komentáře k článku: 4+4 = 4×7 (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)