Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

4+4 = 4×7 (No. 4)

Hostkou festivalu v pondělí 9. října byla palestinská tanečnice, choreografka a herečka Samaa Wakim. V Divadle Ponec představila svou sólovou produkci Losing It, ve které vystupuje spolu s hudebnicí Samar Haddad King, která ji živě zpěvem a hrou na elektronické klávesové nástroje doprovází.

Bylo to zvláštní představení. Předcházel mu totiž sobotní brutální teroristický útok radikálních ozbrojenců z palestinského hnutí Hamás na jihu Izraele u hranic s Pásmem Gazy, což mělo samozřejmě silný vliv jak na umělkyni, tak diváky. Byly mezi nimi i nenápadně rozsazené české bezpečnostní složky a údajně poblíž připraven i bezpečnostní oddíl, kdyby se něco nepředvídatelného událo. Představení však proběhlo v klidné atmosféře, jako by válka v Izraeli nebyla.

Nebo přesněji – jako by válka byla dlouhodobá a nyní neeskalovala. Tanečnice sama, vyrůstající a osudem lapená v místech a době tohoto konfliktu, je totiž tématem této produkce, jež měla světovou premiéru 17. července 2021 na divadelním festivalu Ballhof Eins Theatre Festival Theaterformen v německém Hannoveru. Jde v zásadě o abstraktní pohybovou kompozici, částečně improvizovanou, otiskující zkušenosti a pocity tvůrkyně a tanečnice Samaay Wakim vyrůstající a celý život žijící v Palestině. Mnohá její gesta a otisky pohybů těla v reálných situacích mi připomněla přístup izraelského tanečníka Arkadiho Zaidese v jeho solo práci Archives, již prezentoval na festivalu 4+4 dny v roce 2016 v Divadle Archa /více zde/. Tělo, jež se stává živým archivem, tělo, do kterého se zaznamenává okolní brutalita, násilí, strach a zoufalství. A také naděje, sen, touha…

Na jevišti stojí dva obrovské umělohmotné kanystry na vodu evokující betonové pilíře a symbolizující šedé, tvrdé, neměnné město, jeho hlubokou historii a – jelikož stojí naproti sobě – i zvlověstnou nevraživost dvou monolitů, snad náboženství, možná států či území vůči sobě. Pilíře propojuje zelená páska, jež na jevišti vytváří hranici, rozděluje je napůl. Symbolizuje hranici dvou prázdných prostorů, ale současně i dvou světů, stejných a natolik jiných. Tanečnice tančí mezi nimi, pohybuje se na pásce, bezmocně je jí lapena, občas ji překonává, přechází na druhou část jeviště a zase se vrací. To vše za zvukového doprovodu Samar Haddad King, jež vedle hudebních tónů používala i konkrétní zvuky demonstrací, padání bomb, zlověstných válečných situací. Občas jsou tyto temné okamžiky střídány radostnou hudbou, modlitbou, písní. Tanečnice se vždy v takových situacích uvolní, slastně tančí, možná i demonstruje na svobodném veřejném prostranství. Jako by se objevily světlé body v jejím válkou sešněrovaném bytí. A nakonec z jednoho pilíře přejde po pásce na druhý. Několikrát během toho spadne (lano je volné a nelze se v něm snadno udržet), vždy však na ně vstoupí znova, dokud nepřejde celou vzdálenost. Na druhém břehu ji však čeká stejná nehostinná krajina, jakou opustila.

Aspoň takto jsem četl tuto produkci, její téma a poslání. Šlo však o abstraktní tanec s prvky pohybových forem tzv. reenactment (pohybová akce, jež předvádí pohyby dřívější konkrétní události v jiném – zde tanečním – kontextu /Linda Straub o tom psala v Taneční zóně 3/2016/) a v zásadě – kromě několika písní a konkrétních zvukových nahrávek – i o abstraktní hudební kompozici. Obě aktérky byly na sebe napojené, nikterak však nevstupovaly do zřetelného vizuálního, hlasového či fyzického kontaktu. Na ploše tančila Wakim, vpravo u mixpultu, mikrofonu a kláves stála Haddad King.

Někde uprostřed produkce zněla modlitba zpívaná starým ženkým hlasem (dle programu soudím matky tanečnice). Její text v arabštině, angličtině a němčině pořadatelé rozdávali divákům před představením /zde/:

I laid myself down to sleep
with seven crucifixes above my head.
Christ stretched out his right hand
to reveal the gospel –
whilst the mountains trembled
and three prophets – Peter, Paul
and John the Baptist – revealed themselves.
May they have mercy on us and bless us, day and night.
O Lord let us not die from burning, nor drowning, nor losing our way.
And a gracious death and a tender sacrifice
for my mother and father and to all those weary souls, who sacrificed themselves for me…

/Uložila jsem se ke spánku
se sedmi krucifixy nad svou hlavou.
Kristus vztáhl pravici
zjevil mi evangelium –
zatímco se hory třásly
a tři proroci – Petr, Pavel
a Jan Křtitel – se zjevili.
Ať se nad námi smilují a žehnají nám ve dne i v noci.
Ó Pane, ať nezemřeme spálením, ani utonutím, ani nezabloudíme.
A smrt nechť je milostivá a oběť něžná
za mou matku a otce a za všechny ty unavené duše, které se obětovaly pro mě…/

Takto smutné, zoufalé a vlastně i beznadějné bylo a v nedořečenosti a nejistotě skončilo i celé představení. Současnou situaci na jižním břehu Gazy vymazat z myslí nešlo. Měl jsem dokonce dojem, že Wakim po konci pláče. Bolestný, smutný večer.

…

Samaa Wakim & Samar Haddad King: Losing It. Choreografie, účinkuje: Samaa Wakim, účinkuje: Nancy Mkaabal, hudba: Samar Haddad King, světelný design: Cord Haldun, píseň: Turathy (Album: Autostrad), modlitba: Mounira Wakim. Producent: Yaa Samar! Dance Theatre, Khashabi Theatre, Theaterformen Festival Hannover. Světová premiéra 17. července 2021, Ballhof Eins Theatre Festival Theaterformen, Hannover, Německo. Psáno z uvedení 9. října 2023 v Divadle Ponec, Praha v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu.

///

Více o festivalu 4 + 4 dny v pohybu 2023 na iDN:

Festival 4 + 4 dny v pohybu zveřejňuje program

4+4 = 4×7 (No. 1)

4+4 = 4×7 (No. 2)

4+4 = 4×7 (No. 3)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 11. října 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: 4+4 = 4×7 (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ