4+4=9 (No. 5)
Požitkářka v poloprázdné Arše
Justyna Jaslowska – polská performerka a tanečnice se včera představila v Divadle Archa s autorským projektem Umění plavat. Dalo by se říct, že tuto umělkyni předchází reputace především kvůli její účasti v mnoha nejen polských divadelních tělesech soustředěných na pohybové divadlo.
Umí Jaslowská plavat? FOTO ARCHIV
Snaha Jaslowské nalézt pohybovou estetiku v kontextu plavecké činnosti bez vody je jistě úctyhodným záměrem, jenž dává prostor mnoha pohybovým a scénickým kreacím. Překvapivě jich umělkyně používá minimum. Opakuje několik choreografických nápadů ze využítí tří hudebních motivů a nenáročného light-designu.
Jaslowské „svobodný pocit člověka v neohraničeném prostoru“ svobodným pocitem však není, neboť této svobodě brání přítomnost pozorujících očí, které nutí performerku k pojímání plavání jako exhibice. Samotná činnost plaveckého pohybu se tak stává konfrontací snahy o osvobození s modelingovým aspektem této pohybové činnosti. Akt převlékání do plavek se odehrává zády k divákům. Nejistota člověka před komunikací s nadnášejícím vodním elementem je nesmírně zřetelná.
Víc než o nalezení svobody ze specifického pohybu jde tedy o nalezení požitku z harmonie plavání v závislosti na neoddělitelné přítomnosti voyeura, kterým je v tomto případě sám divák.
Jaslowská tíhne k nalezení absolutní požitkářské harmonie pro sebe samu. Tuto harmonii si umělkyně doplňuje dalšími scénickými prostředky od fyzioterapeutických melodií až po odsypávání tyrkysových krystalků, které ohraničují prostor mezi ní a diváky.
Prázdný prostor Divadla Archa jejím záměrům celkem prospívá. Nedá se úplně říct, že by se Jaslowska obešla bez samotné vody. Bere si jen její světelný fotografický negativ realizovaný projekcí po celém prostoru. Černobílá projekce jenž je kombinací vlnění moře a jemného pohybu hladiny, na které se odráží světlo, nechává celý prostor jemně těkat. Paradoxně může divák preciznost této iluze ocenit pouze v momentě, kdy se někdo z hlediště zvedne a odejde, díky čemuž si divák uvědomí, že stále ještě existuje pevná nepohyblivá země pod nohama.
Vizualizace velkého sálu Divadla Archa se díky projekci stává jakousi manifestací Brownova pohybu. Projekce nedosahuje až po strop. Končí v místech, kde začíná horní zábradlí, jenž se kvůli stříbrné barvě nemůže ve tmě ztratit. Zesiluje se tak dojem bazénu a ohraničeného prostoru. Tato skutečnost zabraňuje tomu, aby performerka svůj záměr otevřeného prostoru dovedla do konce.
Jaslowská ale nezůstává jen u harmonie. Plavecký pohyb je harmonický pouze v prostoru elipsy umístěném na podkladu projekce. Nejvýraznější pohybovou kreací se stávájí momenty, kdy přestane být plavání harmonické a umělkyně se dostává do křečí, kterou za pomoci propracovaného pohybu mění v postupné zmenšování plavce v závislosti na nevypočitatelnosti všudypřítomného živlu. To trvá do doby, dokud se její cukající pohyby definitivně nesloučí s cukajícími pohyby vody, potažmo projekce. Křeče, jejichž prvotní impulz vzniká v dlaních a chodidlech nechává Jaslowska postupně procházet celým tělem, jenž se pak samo mění v jednu velkou křeč, díky které se tělo umělkyně postupně ztrácí.
Jiným problémem je, že na závěr začne Jaslowska pracovat s těžko čitelnými rekvizitami (dětský bazének, pět malých panenek). Může se jistě jednat a další doplnění harmonického požitku, celkovou koncepci však narušuje. Performerka se k nalezení absolutní svobody z pohybu nedostane. Po celkem nešikovné instalaci plátna, na němž je Jaslowska reklamně vyvedená v plavkách s tmavými brýlemi na pozadí křiklavě barevných vln, se dostává ke zjištění, čím je člověk pro činnost plavání nejčastěji – exhibujícím se tělem.
P. S. O produkci si můžete přečíst i na spřízněném RozRazil Online: Umění plavání
Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
