Divadelní noviny > Festivaly

4+4=9 (No. 4)

6. ročník festivalu Ohromné maličkosti se letos konal jako součást festivalu 4 + 4 dny v pohybu, a to ve státní svátek, v neděli 28. října. Poprvé se neodehrál v Divadle Na zábradlí, ale přímo na „místech činu“ samotného festivalu, v Casinu v Pařížské ulici číslo 25.

Venku panovalo nepříznivé počasí, a ač fukary uvnitř jely naplno, ve vybydleném Casinu byla těžko zvládnutelná zima. Přestože organizátoři varovali, že tentokrát program nebude pro děti, pohybovalo se Casinem mnoho batolat, spinkalo tam a plakalo dokonce i několik kojenců-nošenců.

Po slavnostní státní hymně – československé (!) – začalo festivalové odpoledne tradičně neslavnostním a tradičně brutálním loutkovým Automatem Buchet a loutek. Na scéně pro rakvičkové divadlo – maličké kukátkové jeviště pro loutky umístěné v takové výšce, aby loutkoherci mohli stát za zástěnou, a také aby publikum dobře vidělo – se odehrávaly různé filmové horory. Marek Bečka stál o přestávkách mezi filmy na předscéně, a diváci mu šeptem nabízeli názvy hororů. Pak šel za oponu, aby se připravil s Vítem Bruknerem na objednaný film. V drastické zkratce jsme mohli shlédnout například Upíra z Nosferatu, a to původní černobílou verzi i verzi, v které účinkuje jeden ze dvou českých držitelů Oscara. Černobílá verze byla provedena tak, že na scénu vyjel bílý papír, který byl vzápětí postříkán červenou barvou – krví. Barevná verze přidala k bílému papíru ještě rychlokresbu držitele Oscara, který byl poté postříkán opět červenou barvou. Film Betonová zeď byl zpracován tak, že herci vzali kyj, praštili s ním do stěny, a sdělili publiku, že je betonová. Nejpropracovanější byl film Psycho, kdy Marek Bečka sehrál dvojroli Normana a jeho matky. Také Bečkův Kopfrkingl byl umně zahraný. Ale to už se rychle končilo, protože začínalo další představení.

V přízemí Casina, za barem, předváděla v něžných krajkových minišatečkách Veronika Švábová svoji vizi toho, jak Get Happy. Své křehké sólo zatančila kolem vypnutého vrnícího kaktusu, který popsal VH v prvním díle denních zpravodajství. Představení Jak se stát šťastnou zakončila nasazením plynové masky a odchodem z jeviště.

Poté bylo třeba přeběhnout z přízemí do druhého patra, kde nám Mgr. Jakub Škorpil, D.S. v inscenaci Welcome to the intellecutal Works vylíčil, jak to bylo tenkrát v tom San Franciscu, jak je vzorný otec, a žádné máslo, neboť by s ostatními tatínky nikdy nedovolil, aby dětem na pískovišti někdo ubližoval. Závěr patřil jeho coming-outu. Přiznal se, že pracuje v Divadelním ústavu jako redaktor. Hru sepsal a zrežíroval Martin J. Švejda. Šlo o další z řady jeho groteskních textů, které spojují absurdní situace s funkčními vulgarismy, a celé je to nejspíše taková intelektuální psychoterapie. Inscenaci jsem už předtím viděla v Činoherním klubu, kde zaujala především dříve narozené publikum, které se s poetikou Ing. Antonína Puchmajera, D.S. a jeho odnožemi setkalo poprvé. Zde, na Ohromných maličkostech, do komorního prostoru bývalé kanceláře, přišli téměř jen samí generačně spříznění „znalci“, za seniory tam byla snad pouze doc. PhDr. Jana Pilátová. I tak bylo očekávání velké a reakce mohutné. Bylo natřískáno, první řada byla herci doslova na dotek, diváci seděli nejen na židlích, ale i na zemi či jeden na druhém). Škorpil text i atmosféru zvládl bravurně a na konci si odnesl zasloužený potlesk.

Poté jsem běžela na hudební klipy Hany Voříškové. Tři písničky Karla Plíhala (Prodavač slonů, Nosorožec, Provazochodecká), které si tato originální loutkářka vybrala tentokrát, však nevyzněly nejlépe. Voříškové velkou devizou je precizní provedení a neotřelé nápady, kterak písničku „ilustrovat“ prostředky papírového divadla. Tentokrát však jednotlivé písně tak propracované nebyly. Každá se hrála pro stejné publikum jen jednou, pak se zopakovala, dokud se všichni nevystřídali. Možná, kdyby se všechny tři klipy hrály dohromady, a diváci by se tak mohli lépe naladit na poezii Plíhala i poetiku Voříškové, měli by z toho diváci i protagonistka intenzivnější zážitek.

A opět bylo třeba rychle přeběhnout na další scénu, tentokrát na jedinečnou produkci Petra Nikla, který nabízí většinou stejné postupy se stejnými či obdobnými rekvizitami, výsledky však nikdy nejsou stejné. Svou produkci tentokrát nazval Pod zrcadlem. Hrál s velkým kruhovým lavorem, kam pouštěl loutečky švábů, bubliny, anebo – když jsme byli v tom Casinu – dvě koule proti sobě simulující pohyb kuliček v ruletě. Zde se poprvé opravdu hodilo, že na představení byli i rozjívení malí kluci. Spontánně dokázali s Niklem hrát „jeho“ hru a učinili ji tak přístupnou i pro zbylé „většinové“ publikum.

Naivní divadlo Liberec, opět ve velmi komorním prostoru pro pár diváků, uvedlo premiéru inscenace Svátek loutek! V propagačních materiálech ji popisovali jako nevhodnou pro infantilní a útlocitné publikum… A měli pravdu, i když používali pouze  vulgarismy, nepitvali medvídka ani neznásilňovali králíčka jako Buchty a loutky. Představení uvedl herec Filip Homola v roli principála, když na scénu posadil všechny své „partnery“. Jednalo se o loutky z fundusu Naivního divadla Liberec, které hrály či hrají v jiných inscenacích divadla. Na forbínu loutkové scény posadil jednu loutku podruhé a pak ctěnému publiku pravil, že jde na kafíčko, ať na něj počkáme. Část diváků usoudila – včetně mne a vedle sedící Hanky Vořískové – že to už bylo všechno. Začaly jsme se vrtět, když v tom zhasl Vít Peřina v roli osvětlovače – jak se ukázalo hlavní účinkující – hlavní světlo a rozsvítil bodový reflektor. Loutky začaly mluvit a světlo zamířilo vždy na tu, která právě mluvila. Řeč zněla ze záznamu, za loutky na něm mluvili Filip Homola a Michaela Homolová. Loutky nejdříve slovy nehledanými okomentovaly, že jsou opět na nějakém festivalu, přestože je svátek, a pak se rozhodly, že budou stávkovat. Text byl jadrný a obrovsky vtipně napsaný (i podaný). Ostatně není divu, vždyť dramatickou zručnost mají Peřinové v rodině. Po čase se opět rozsvítilo hlavní světlo. Principál se vrátil, ale jeho loutky s ním nechtěly hrát. A tak byl konec.

Bažantova loutkářská družina DS J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá, tedy její herec Tomáš Hájek, poté nabídl svoji verzi Fausta. Hrálo se plošnými loutkami na skleněné ploše meotaru, skrze něhož se dění na ploše promítalo na zeď za protagonistou. Nápad pěkný, ale takových dekonstrukcí klasických látek jsem už na Loutkářských Chrudimích viděla tucty. A tak jsem se vydala domů. Byla mi taková zima, že další nadílku ohromných maličkostí – a že ještě jich ještě bylo nejméně na hodinu – bych už nezvládla.

• Autor: Kateřina Jírová
• Publikováno: 30. října 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: 4+4=9 (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ