Penisovou propastí na dno
Před necelými třemi lety představil Ján Šimko v plzeňském Divadle J. K. Tyla svoji úvahu nad událostmi tzv. Plzeňského povstání, při němž vyšel lid do ulic kvůli komunistické měnové reformě. Riskantní dokumentární projekt Plzeň 1953, který měl nakonec vesměs kladné ohlasy, už ale jisté tvůrčí slabiny odhalil. Šimko metodu zaměřenou na práci s orální historií, dokumentem a autentickými výpověďmi neopustil ani v nejnovější inscenaci, jež nese provokativní název 50 odstínů (České porno). Kdo však čeká bakchanálie plné full-frontalů, bude zklamán. Inscenace překvapivá ani šokující není.
V kontextu pornografie zní rajcovně už anotace, která slibuje, že půjde o částečně dokumentární inscenaci, která vychází z rozsáhlého sběru materiálů a studia rozličných pramenů. Proto je „zklamáním“ už první obraz, nebo jakási zakuklená verze forbíny, v níž psycholog Marek (Jan Maléř) vítá diváky na přednášce o pornografii, zmiňuje se o tom, kolik procent populace a v jakém věkovém intervalu sleduje porno, jak se však k tomu nikdo nehlásí. Po chvíli Marek pozve na jeviště režiséra pornofilmů Tomáše (Martin Stránský), který svým podmanivým hlasem začne vysvětlovat svůj názor na problematiku. „Rozličné prameny“ se sice nekonají, rozvíjí se ovšem diskurs, jak porno ovlivňuje sexuální návyky, fyzicko-emocionální očekávání ze strany partnera nebo porno coby umění sui generis.
Jenže předscéna brzy končí a od té doby v podstatě nepřetržitě sledujeme příběh trochu rudější červené knihovny (proto název před závorkou 50 odstínů). V něm mladá učitelka výtvarné výchovy (Klára Krejsová) potřebuje splatit nějaké dluhy, ostýchavě zajde na casting, prakticky okamžitě se z ní stane světová pornohvězda, která po nějaké době svůj kříž neunese a končí, jak už to bývá, nedobře. O novicku v této „řeholní“ roli se zprvu starají dvě starší dámy – vizážistka Linda (Jana Kubátová) a manažerka Karin (Apolena Veldová). Mladá dívka, která brzy přijme pornojméno Annemarie (později trochu nejistě naznačuje, že se tak jmenovala i před vstupem do světa „za zrcadlem“), se naivně ptá, zda to bude bolet, na což obě dámy odpovídají, že k tomu je „gelíček“. A v podobně rozverném duchu na úrovni spojení Ženatého se závazky se Sexem ve městě nakonec dojde k podpisu smlouvy a Annemarie vletí do průšvihu.
Její strmý pád penisovou propastí až na samé dno lidské důstojnosti je lemován několika „odbornými“ výstupy, v nichž se vysvětlí, co všechno si musí kam pornoherci píchat, aby vydrželi tři hodiny píchat. Jak těžké je pak přijít domů a pomilovat se s partnerem či partnerkou a jací vůbec jsou ti pornoherci ohromní chudáci. To stvrdí paralelní a poněkud zmatený příběh Lindy a Tomáše. Linda sugestivně vypráví o herci, který už na ni nemá chuť, aby se ukázalo, že jde vlastně o režiséra. A končí, jak by řekla teta Kateřina, ve smyslu: Co je v domě, není pro mě. A stvrdí to rovněž i závěrečná klišovitá sumarizace, které pornoherečky a v kolika letech za poslední dobu umřely. Naprosto se vytratil prvotní nápad s rolí pornografie ve společnosti i tím, jakým způsobem ji ovlivňuje. A to právě toto má být dle anotace smyslem inscenace.
Naproti plytkému ději scéna Dáši Krištofovičové vytvářející iluzi lesa je v kontrastu s tématem naprosto dokonalá a funguje bezvadně. Některé stromy jsou navíc obdařeny mikrofony, do nichž občas postavy cosi sdělují, což podtrhuje jakousi melancholickou náladu, jíž se může pornoherečka poddat. Opět tedy platí to, co bylo někde řečeno už u Šimkova předchozího pokusu o doku-divadlo na půdě DJKT – vstupní myšlenka originální a lákavá, zpracování vlažné.
Divadlo J. K. Tyla – Ján Šimko a kol.: 50 odstínů (České porno). Režie Ján Šimko, dramaturgie Vladimír Čepek, výprava Dáša Krištofovičová, hudba Matúš Homola, Ján Ančic. Premiéra 31. března 2018. (Psáno z reprízy 7. dubna 2018.)
Komentáře k článku: Penisovou propastí na dno
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)