Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Burza

    3LO3

    Právě skončily regionální přehlídky amatérského divadla. Jak se na amatérské divadlo u nás díváte? Mají na ně být dávána jiná kritéria než na profesionální? Proč a jaká? Anebo je divadlo jenom jedno…

    Martin Falář, Petr Váša, Hubert Krejčí

    Martin Falář

    Jaký je rozdíl mezi profesionálním a amatérským divadlem…? Když skončí amatérské představení, nahrnou se za herci jejich kolegové z jiných souborů a začnou jim, jako na rozborovém semináři, říkat, co všechno se nepovedlo, v čem všem to nesplňuje laťku profesionálního divadla a že jejich ambice „být jako profesionálové“ jsou úplně mimo. Dřív přece dělali tak pěkné hravé vlastní věci. Pak jdou do hospody, baví se o všem možném a tak nějak z toho prosakuje, jak rádi by všichni byli přece jen o trochu víc profesionální.

    Když skončí profesionální představení, nahrnou se za herci jejich kolegové z jiných souborů, a i když je to ta největší šmíra a hrůza (a to je to jediné, co mi na profesionálním divadle přijde na rozdíl od amatérů pěkné), začnou chválit, co jen jde. Byť by to měla být mašle na kostýmu. Možná je to tím, že o divadle vědí míň než amatéři, kteří o něm pořád něco píšou nebo o něm čtou. Pak jdou všichni do hospody a baví se o všem možném a tak nějak z toho prosakuje, jak rádi by měli na divadlo víc času a peněz.

    Amatérské divadlo za socialismu bylo rozhodně dost silný společenský, kulturní i umělecký fenomén. To, co nešlo u profíků, prošlo často u amatérů. Dneska je situace jiná. Umělecké školy chrlí tolik talentů všeho druhu, že Praha je doslova zaplavená umělci (a přetékají už i do regionů). Jenže při takové kvantitě je statisticky jasné, že bohužel ne každý může mít talent. Takže zatímco dřív se amatérské divadlo blížilo profesionálnímu, dnes je tomu spíš naopak. Tam, kde dřív hrály pochybné sousedské spolky, dnes vděčně svůj um předvádí další a další nezaměstnaní herci, kteří zrovna nestojí za barem nebo neprodávají pojištění, aby aspoň někde hráli.

    Ano. Divadlo je jen jedno, protože vždycky jde o to divákovi něco předvést. Normální člověk neřeší, jestli tahle paní v zelených šatech s hezkou mašlí, která se snaží, ale zpívat moc neumí, je vyučená pošťačka nebo absolventka DAMU (ostatně, pošťačky často zpívají dobře). Divák chce něco zajímavého vidět a slyšet. Jestli to splňovalo kritéria profesionality a jak vysoký za to byl honorář, zajímá jen umělce a jejich kolegy z jiných souborů.

    Petr Váša

    Pročítám si, co jsem v této rubrice na téma amatérského divadla už napsal, a přemýšlím, jestli to sedí i k zážitkům z řady přehlídek v uplynulých týdnech.

    Jsou lidé, kteří tvrdí, že nejzajímavější věci se odehrávají na amatérské scéně, která není svázaná komerčními tlaky a obecným konformismem.

    No, to nejde takhle jednoznačně říct. Nejzajímavější na nejlepších amatérských představeních je často právě to, že jsou amatérská. Některá by, myslím, ztratila důležitou část své působivosti, kdyby byla zahraná „profesionálně“. Na jedné přehlídce se objevilo divadlo s otevřeně profesionálními ambicemi, kritéria se změnila hned během úvodní scény a všechny koncepční i technické nedokonalosti byly ve srovnání s kvalitním „naivním“ průměrem velmi křiklavé.

    i svém neustálém cestování mám už dlouho dojem, jako bych byl součástí nějakého podivuhodného spiknutí, tvořeného osobnostmi, které kdyby v tom nebo onom městečku nebyly, nebylo by tam možná… skoro… vůbec… nic.

    To se mi potvrdilo stoprocentně. Výjimeční pedagogové a organizátoři z někdy nečekaných míst působí jako účinná vytrvalá zjevení, neokázale, věcně, a tím ještě jaksi zázračněji.

    Představení byla různá. Dobrá, špatná, příšerná, vynikající, mimořádná! Už jen to, že se mladší ročníky věnují takové ušlechtilé adrenalinové zálibě, bylo ve většině případů povzbudivé.

    Je to tak. Ta nejhorší představení byla zřejmě obrazem trendu zkusit publiku zalichotit nebo ho pobavit lyrickou, případně agresivní nudou. Průměrná představení byla sympatická – ať už mně, prosím, nikdo nevykládá, že teenageři za nic nestojí. A ta skvělá představení… Jo! Vzalo mě to. Uneslo za hranice povrchního rozlišování. Divadlo je jen jedno. Jsem šťastný, že se podobné věci dějí, že o ně někdo pečuje, vytváří a udržuje takové nadějné neformální společenství.

    Udělal jsem si rychlou statistiku a zdá se, že nejplodnějším letošním tématem byla absurdita (vnějšího i vnitřního lidského snažení) před ponurostí (dekadence, nemoc, násilí, potrat, sebevražda, stáří, umírání) a společenskou kritikou (média, komerce, kariéra, politika). Největším překvapením asi bylo, když se dva aktéři fyzického divadla na téma Kráska a zvíře celou dobu jenom vytříbeně brutálně prali a zmatené publikum zvolna zjišťovalo, že tím je pro dnešek řečeno všechno podstatné.

    Hubert Krejčí

    Amatérské divadlo je o něčem, profesionální o ničem. Demoliční četa profesionálů zničí za peníze cokoli.

    V čínském traktátu o divadle z 18. století stojí: Jestliže se vynechá jediný den cvičení, nedožene se ani za tři, co bylo takto ztraceno. Profesionální herec v Česku, kterého se zeptáte, jestli už dnes trénoval hereckou techniku, reaguje nevypočitatelně. Profesionálové strejček Nimra & strejček Škrhola (duo komiků z hlavního města) vyskočili po dotazu oknem ze Stavovského divadla. (Na místě dopadu hoří svíčky a sedí plyšoví medvědi.)

    Amatéři by si měli ujasnit: profesionálové nemůžou ani v nejmenším být jejich vzory. Nechť se amatéři v tichosti učí od přírodních živlů.

    Humorný meziprodukt je brněnské Malé divadlo kjógenu − patnáct let inscenují tradiční japonský žánr (s inspirací vynikajících japonských učitelů); nemohou se ale rozhodnout, jestli sloužit dávné tradici, tj. hrát seriózní starojaponskou frašku coby poklad světové kultury, nebo počeštělou sebeparodii podle Járy Cimrmana, s prostřihy do místního diletantství. V nedostatku tréninku jsou blízko českým profesionálům. Bez jakékoli jasnozřivosti se potácejí v bahnité ochotničině. Japonská intuice ještě do jejich výtvorů nemá přístup. Je to zavedený soubor, zatím bez jediné pořádné recenze. Tihle snaživí poloprofesionální umělci by zasloužili za výdrž zlatou medaili strejčků Škrholy a Nimry, nebo papundeklovou cenu ochotnického pruhovaného kočkodana.

    • Autor:
    • Publikováno: 16. května 2015

    Komentáře k článku: 3LO3

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,