5P z Plzně…
Každý festival je nejen přehlídkou pozvaných inscenací, ale také mimodivadelními setkáními divadelníků s diváky, v Plzni navíc i s velkou částí české divadelní kritiky. Při takových střetech dochází k – mnohdy nesmiřitelným – diskusím a sporům nad jednotlivými představeními i divadlem jako takovým.
Abychom podpořili tyto diskuse a ukázali na pestrost názorů a pohledů na divadlo, rozhodli jsme se oslovit přítomné naše i zahraniční teatrology a kritiky, aby nám odpověděli na jednoduchou otázku:
Jakých pět piv si odvážíte z Plzně?
Odpovědi by měly obsahovat jakýchkoli 5 P z Plzně, kde P může znamenat Průlomovou inscenaci, Parádní zážitek, Perfektní představení, Problematický projekt či – prostě řečeno – Pukavec. A nechali jsme na každém, jak si s danou otázkou poradí. Zda jednoduše vyjmenují 5 svých největších divadelních zážitků, či zda uvedou 4 pozitivní a 1 negativní, nebo zda zvolí jiný poměr. A jestli své „tipy“ zdůvodní, anebo je vystřelí „jen tak“. Výsledky ankety začínáme uveřejňovat v sekci blog DN.
Komentáře k článku: 5P z Plzně…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
VLADIMÍR JUST
PĚT PLZEŇSKÝCH P?
Letos jsem to měl bohužel Pokažené Pitomým Pendlováním mezi Plzní a Prahou, ale i tak z těch dvou – tří dnů jeden zážitek Příjemný:
ROMEO A JULIE u Bezručů
O kolika souborech můžeme říct s klidným svědomím, že mají nezaměnitelně svůj herecký styl, svou hereckou poetiku? Někomu může ta edtrémní stylizace připadat moc „loutkovitá“, jinému připadá, že pod snad eklektickou (?) režií mělo být správně podepsáno jméno Mikulášek, můžete to horem dolem řečeno s klasikem kritizovat, můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak to jediné, co s tím bezručovským hereckým stylem můžete udělat: jeho existenci popřít nemůžete. A tentokrát se do něj „vešli“ kromě starých matadorů (-rek) i dva mladí a pro mě neokoukaní představitelé titulních rolí (zejména z maličké Julie sršelo do po-poledně ospalého, naobědvaného publika neuvěřitelně prudké energetické napětí: to nebyl výkon, to byl elektrošok). Styl byl sice obdobný jako u Divoké kachny (i když se to prý v Ostravě hrává rychleji), ale i tak – přesahy k dnešku (nesnesitelná bodrost establishmentu a jeho knedlíková popkultura, Merkutiova punkrocková parta jakoby vypadla rovnou z ostravské herny atd.) nebyly násilné, nadchly mě hudební dialogy rockerů s chůvou, a Shakespeare nebyl vůbec cítit naftalínem, byl zase jednou vytežen z vitriny jako náš současník. A Norbert Lichý jako chůva je výkon na Oscara za vedlejší roli.
LED
Napůl nadšení, napůl rozpaky. Zdaleka nesdílím náhlé tsunami superlativů (mám podezření, že ty největší pocházejí vesměs z prvního představení – já viděl reprízu, a jak jsem se tak po třech a půl hodinách rozhlížel po sálu, ani zdaleka tak bouřlivé, hektické unisono souhlasu nebudila). Oceňuji hereckou (pohybovou + pěveckou) suverenitu u celého ansáímblu, v němž nikdo nesóloval, každý, i ten nejméně nápadný, disciplinovaně čekal na svou hvězdnou chvilku, a každý se dočkal, oceňuji nápady a´la obyčejný fén jako vítr při jízdě motorkou, a za geniální považuji v závěru první půle dva výstupy – jak zvážnělou hereckou etudu chromé Matky Zakladatelky celé podezřelé komunity, jíž na výstup přivezou a pak zase odvezou na vozíku, tak i hereckou erotickou polyfonii povědomých pohybů i zvuků při setmělé kolektivní souloži několika nahých dvojic, věcně mezi výkřiky a vzdechy diskutujících o literatuře i o životě – z takto promyšlené pornografické fugy s celým gejzírem Zcizovacích efektů by se musel radovat i sám Velký Suchar B.B. Jenže – dost dobře jsem nechápal proč tu Sorokinovu vizi museli natahovat na skřipec mnohahodinové délky bezmála čtyřhodinové exhibice, megalomanská délka byla neúměrná hloubce sdělovaných významů, ba délka hloubku zabíjela (nejvíc onou závěrečnou rádobygnostickou mystikou „sekty probuzených“, jíž se všechno jakoby náhle „vysvětlilo“ – jakoby se inscenátoři zastyděli za předchozí hru na brutalitu a pornografii, zvážněli samio nad sebou a dodali omluvně pro snoby trochu toho „duchovna“ ). Zkrátka věřím, že ta paní, a poté i druhá, co předčasně odešly, nerodešlÿ kvůli pohoršení, ale kvůli narůstající nudě z délky opakujících se exhibic, jež hloubku rozmělňovaly až do jakýchsi samoúčelných estrádních (v druhé polovině pseudomydstických) výstupů. Řečeno s Dalím – z paranoicko-kritické metody inscenování se stále více ztrácelo, až se zcela ztratilo, ono druhé adjektivum.
RIGOLETTO
Největší zklamání přehlídky. Už dlouho jsem neviděl – po režijní, inscenační, výtvarné i herecké stránce (nikoli naštěstí hudební a pěvecké – viz dobře podaný pěvecký kvartet a další pasáže z 2. i 3.dějství) tak mrtvolné, studené, akademicky vyprázdněné divadlo. Čtverhraná ohrádka uvězněné šaškovy dcery s nefunkčními vrátky na hokejovou střídačku (abych si vypůjčil Hulcovu důvtipnou terminologii) a rozpaky herců-pěvců při jejím zdolávání, to bylo dada rozhodně nezamýšlené. Jediným dobrým průběžným nápadem inscenace – s kterým se už ale bohužel dál nepracovalo, vyčerpal se vždy pouhými nástupy či odchody – byl černě oděný, zlověstný sbor kafkovsky anonymních pánů v buřinkách. Vlažný ohlas studené inscenace (možná přechválené, ale patrně v jiném obsazení a v jiné konstelaci) byl na tvářích i projevech publika, které Verdi dovede jindy tak rozvášnit, takřka měřitelně znát. Ještě že jsem si tentýž týden spravil operní chuť na druhém konci republiky – na skvělém ostravském Hindemithovi (Nekvasilův Cardillac – až bude v říjnu v Praze, nenechte si ho ujít!).
26.09.2011 (2.00), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Tento příspěvek Vladimíra Justa
můžete číst v samostatném článku v sekci blog DN jako odpověď do ankety 5P z Plzně… Vladimír Just ho tak i myslel, jen jej poslal – napsal takto…
28.09.2011 (19.47), , Trvalý odkaz komentáře,