5P z Plzně… Martin Bernátek
Mých plzeňských 5P
0. HOLLYROTH
Ballekovu inscenaci považuji za vzor národní dramaturgie v současném divadle a příklad péče o kulturní kánon prostřednictvím demýtyzace národních ikon; odvážná volba konkrétního „materiálu“ a velká obhajoba kultury. Viděl jsem již před rokem a nominoval v Cenách Alfréda Radoka jako zahraniční inscenaci. Proto ta nula a zároveň první umístění.
1. Led
Fascinující sebekontrola a zároveň spontánnost herců, kteří patří k evropské špičce. Velkorysá kompozice dvou pohledů na uspořádání světa. Jednotlivé části o sobě by byly jen ilustrací Sorokinova Ledu, jejich „soustavností“ se však předloha a téma Sorokinova textu stávají méně podstatnými. Jejich inscenování je svébytné, jakkoliv se tvůrci drží docela věrně situací z textu.
2. Brand
Pro někoho zastaralé divadlo, pro mě precizní a suverénní inscenace. Pácl kontroluje vše a zároveň maximálně – možná příliš – důvěřuje textu. Nápady pečlivě rozvíjí a organizuje (nikoli pouze ukazuje a „nadhazuje“ jako Frič v Orestkovi). Režijní koncepci nerozhodí labilní herecké výkony (jako v inscenaci Romeo a Julie). Ačkoliv Páclovy postupy jsou rozpoznatelné a vytvářejí styl, přesto se vyvíjejí a inscenace Brand je důkazem (sebe)vědomého používání těchto postupů. Např. zájem o soustavnost scénické fyzické aktivity a její emocionální rezonance a interpretace dramatického jednání postav daným textem se u Pácla projevuje dlouhodobě (mj. v několikerých „pekařovských pašijích“ a Království). Relativně osamostatněným – performativním – konáním a (vysilujícím) pohybem (zde během postav za Brandem) Pácl rozvíjí konkrétní dramatickou situaci a dává možnost fyzickými prostředky utvářet postavu. Také vytváří symbol – obrazem tj. zobecněním vzájemných pozic titulního hrdiny a jeho okolí. A zároveň cíleně prácuje s přímým (nikoli např. skrze text a situaci zprostředkovaným) komponováním emocí.
+ Zajímavé: Romeo a Julie
Spousta nápadů. Málo jich bylo domyšlených a vzájemně prokomponovaných, nebo nevynikly kvůli velmi slabému výkonu Michala Sedláčka v roli Romea. Shakespearova dramata by už konečně mohl být překládána do prózy! Zde verše v Joskově překladu „trčí“ jak pěst na oko a dosti retardují děj a hereckou hru. Zaujalo mě potlačení rodové nevraživosti – ta je zde brutálně banální (otázka: Je banalita brutalitou současnosti?) ve prospěch zaměření se na daleko zásadnější rozluku mezi rodiči a dětmi. Klaustrofobním scénickým prostředím si režisérka otevřela velký prostor pro aktualizaci Shakespearovy tragédie. Kéž by byla rozehrána i determinace rodičů celým tím panelákovým komplexem, který soudím působí jako autonomní aktivní moc zajišťující uspořádání vztahů mezi postavami.
0. Rigoletto
Pro mě nejhorší bod hlavního programu a velké zklamání. Nebudu používat otřepané výmluvy, že nerozumím opeře. Inscenace ve mně prostě vyvolala značné pochybnosti a rozčarování. Pokud pominu (standardní) profesionální výkon představitelů hlavních rolí a hudebního nastudování, považuji inscenaci po všech stránkách za odbytou. V porovnání s ostatními tituly inscenovanými v soutěži (kde je např. Myslivečkova Antigona nebo Ullmanův Císař Atlantidy) je Verdiho Rigolleto – s prominutím – fádní dramaturgickou volbou. Červené světlo, sbor v tmavých oblecích a buřinkách, létající papuče pro mě nejsou výkladem, natož svébytným režijním konceptem. Pochybuji, že se Alföldi přípravou této inscenace intenzivněji zabýval, podobně pochybuji také o propracovanosti scény a zde konkrétně o tvůrčí invenci Karla Glogra (asi jsem zhýčkaný Trelinským a Kudličkou). Provedení prvního dějiství považuji za unylé a italština – zdá se mi – není ideálním jazykem pro plzeňské operní herce. Se závěrečným rozdvojením umírající Gildy nesouhlasím, považuji to za velmi neobratné řešení, problém pars pro toto. Zdá se mi (ale snad neúměrně spekuluji), že inscenaci dosti poznamenalo „kličkování“ mezi pozváním zahraničních hostů, dispozicemi plzeňského souboru, požadavkem připravit inscenaci pro pěveckou soutěž a očekáváním či požadavkem jiné – jaksi ozvláštněné (ale jen ne skandální) a divácky atraktivní – opery v provedení režiséra s atraktivní pověstí kontroverzního tvůrce.
Poznámka: Neviděl jsem, a proto nemohl v této pětce zohlednit, představení Amberville a Stůl. Odpověď dalších přispěvatelů a přispěvatelek ankety P5 jsem nečetl.
Komentáře k článku: 5P z Plzně… Martin Bernátek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Je to zajímavý
souběh – či spíš rozběh – hodnocení hereckých výkonů, který se navíc objevuje jako téma v polemice Richarda Ermla s Josefem Chuchmou v textu na i-DN Povzdech starého zbrojnoše. Mám na mysli Tvůj skeptický pohled, Martine, na herectví hlavních představitelů ostravského Romea a Julie v kontrastu s nadšením Vladimíra Justa ve stejné anketě. Obdobně rozdílné (i když jde o jiný žánr) je hodnocení hereckého výkonu Vladislava Zápražného v titulní roli Rigoletta mezi mnou a dalšími přispěvateli téže ankety. Kladu si z tohoto úhlu pohledu otázku, co je vlastně herectví. Pokud dnes už nechceme od herců přesná zvládání hereckých technik, kterými bychom je poměřovali, pak záleží především na jejich kreativitě a charismatu a na schopnosti režiséra jejich kreativitu rozvinout a charisma do své inscenace zapojit. Souhlasím, Martine, s Tebou, že Anně Petrželkové se to nepodařilo. Oba hlavní představitelé – a především Michal Sedláček v roli Romea – nedostojí jejímu výkladu, chybí jim v rámci celku osobitost, která by strhla. Po celé představení jsem si do jejich rolí obsazoval herce, kteří by si sakra dobře s takovým výkladem poradili – Richard Krajčo (typově je se Sedláčkem velmi podobný), třeba. Jistě Vojtěch Dyk a Roman Zach, ale dovedu si představit i Pavla Lišku nebo – abychom zůstali v souboru – Jana Vlase. V roli Julie zas Beretová, Stryková, Žáčková, anebo – razantněji – Uhlířová. Každý by byl jiný, ale každý by dodal razantní Petrželkové úpravě potřebnou divadelnickou/hereckou mízu. Nebo to nazvat charismatem?! Či osobitostí?!
26.09.2011 (23.27), , Trvalý odkaz komentáře,