Festival obnažených a vyvržených (No. 6)

Víkend splněných tužeb bylo programové heslo pro nový a rozlehlý prostor s uchvacujícím geniem loci – 64 U HRADEB a třídenní nabitý programu festivalu …příští vlna/next wave… Sobota nabídla hned dvě premiéry (z toho jednu pražskou), další z improvizačních show Jiřího Maryška (Divadlo Demago) a koncert „jako na tripu“ bez abstinenčních příznaků s DekadentFabrik.

Antonín Brinda v Silent Gestures FOTO ANETA VAŠATOVÁ

Mantra – Gesto – Rituál

Racha Baroud a Antonín Brinda (Libanon a Česko): Silent Gestures. Další ze site-specific projektů, který vznikl přímo pro festival a prostor. Už název napovídá, že jednu z hlavních významotvorných rolí bude hrát gesto (v tom nejširším slova smyslu) a slov jako takových nebude na rozdávání. Scéna je tradičně převrácena – tam, kde obyčejně sedí diváci, je jeviště, nad nímž ční balkon. Jeden muž (Antonín Brinda) a jedna žena (Racha Baroud) se setkávají neznámo kde, aby za zvuku nekonkrétních hlasů, ruchů a šumů „světa“ zahájili svou skromnou výpověď, kterou bych se nerad pokoušel přesně interpretovat. Na dvou židličkách, dva performeři, v jedné několikrát se opakující sekvenci pohybů a gest, zdánlivě připomínající scénickou zpověď jednoho páru. Dynamika a přesnost doprovází veškeré konání. Uchvacuje nás, hledáme významy. Žena odchází se slabým pobrukováním neznámé melodie a muž ještě sám, zachycen ve smyčce, několik okamžiků pokračuje.

Magie místa a světel se mísí s magií ozvěny ženy, která zdá se být čím dál tím konkrétnější. Pobrukování se postupně promění ve zpěv v neznámém jazyce zpočátku připomínající „bohoslužební“ vokály a postupně se měnící v jakousi striktně rytmizovanou, veškeré tempo určující náboženskou mantru. Zatímco nás žena pohlcuje z osvíceného balkonu, dole v hledišti-jevišti po kamenných schůdcích a původní elevaci postupuje muž, který si tiše mumlá zase své motlitby. V češtině. Sám postupně pohlcován temporytmem „shůry“ opakuje si nám nejznámější modlitbičku k Otci, Synu i Duchu svatému. Když vše skončí a na okamžik utichne, z reproduktorů se začne ozývat nahrávka (ve smyčce) jakéhosi „kazatele“. Tu doprovází skromná, ale výrazově přesná mužova gesta rukou, s důrazem na prsty. Opakují se, zrychlují, jsou přerušovaná, trhavá, určitě mají skrytý řád. Nelze je ale snadno přečíst. Ze stropu začíná odkapávat voda. Nový vládce času – nový hybatel temporytmu celé performance. Kape, teče a znova kape přímo před mužem, který dál pokračuje ve svém rituálu gesta. Nahrávka a hlas „kazatele“ jsou postupně zvukově deformovány, není jim rozumět, ztrácejí na významu. Další zrychlující, neustále se opakující mantra, která je tak „ohraná“, až se sama deformuje a odhazuje nebo možná obnažuje svůj skutečný význam. Divák může bojovat se změtí vlastních myšlenek, třídí poblouznění svých smyslů. Muž a žena. Odlišná náboženství. Slova proměněná v gesta, která i tak mohou ztrácet význam a hlasité kapky vody dopadající na zaprášenou zem.

Silent Gestures byl zhruba třicetiminutový rituál, který nelze až tak snadno uchopit a pojmenovat. Práce s prostorem, světlem, zvuky a ozvěnou a hlavně úžasnou akustikou celého prostoru však nabídla zážitek, který – ať už jej chápeme, nebo ne, vykládáme, nebo jen „prožíváme“ – bude silnou vzpomínkou na letošní program festivalu. Když je gesto silnější než slovo – Ruce znovu připomínají. A znovu. A znovu.

Náchodský D.R.E.D. představil své vidění Balabána FOTO ANDREA VAŠATOVÁ

Balabán potmě a málem nudně

Druhým představením sobotního večera a zároveň pražskou premiérou byla inscenace Dekalog/Balaba, náchodsko-kladsko-pražského souboru D.R.E.D., který rozhodně naplno dostál letošnímu festivalovému tématu – Obnažení a vyvržení, s viditelným a doslovným důrazem především na první z nich. První část inscenace jako by velmi volně navazovala na náboženské téma z předchozího projektu Antonína Brindy, neboť na paškál přišlo Boží, potažmo Balabánovo, Desatero. Protagonisté odněkud odcházejí, chtějí zpět a tak se zase navracejí. Nikdy nejedli jablka, a přesto je jedí. Parafráze a hra s motivy symbolizujícími Ráj a vyhoštění z něj. Postupné vynořování bezejmenných postav ze tmy do přítmí, malý slovní recitálek každé z nich a rozbíjení starozákonních desek kameny a tolika údery, o kolikáté přikázání šlo. Zajímavé, ale poněkud zdlouhavé. Druhá část, začínající prohlášením: „Hledá-li se Bůh, najde se hudba“, však celé prozaicko-poetické pásmo zachraňuje. Rozjíždí se skutečně inspirativní smršť úryvků z Balabánových textů, kteréžto jsou interpretovány a ilustrovány obnaženě. Doslova – ani zde tak nechybí tradiční „dreďácká“ svlíkačka. Obnažení všehovšudy všeho, od slova až po všechny herce. Obnažuje se člověk, duše a text, jdeme po básni a jdeme po těle.

Inscenace Ondřeje Pumra a jeho souboru je poctou jednomu autorovi. Je to jakési leporelo textů předčasně zesnulého prozaika, publicisty a překladatele Jana Balabána, jehož hlavním inscenačním lepidlem je hudba (M. Drašnar a M. Macek). Živá, minimalistická, trochu klasická a trochu jazzová. Ačkoliv celá inscenace přetéká textem a mohla by být snadno nesnesitelnou, je to právě hudba, která jí udává tempo a činí ji nejen snesitelnou, ale i neuvěřitelně živelnou a přitažlivou. Verbalizování čehokoliv, co lze snadno i nesnadno, hra se slovy, to vše dokresluje a v pozadí maluje hudba. Bez ní by to bylo jen bezduché předčítání zpaměti. Obzvláště pak – troufám si říct – naprosto vynikající leitmotiv piána, jenž udává náladu, podporuje hloubavé slovo a staví vzdušné zámky z našich myšlenek. V obležení naháčů se trochu smějete, přiměřeně přemýšlíte, hodně se culíte, z přirozenosti nevíte, kam s očima. Pojídáte s nimi ke konci „šachy“, máte chuť na jablko, možná máte i chuť se taky svléct a jít si s nimi v rouše Adamově/Evině pro pivo. Ale především: máte chuť si přečíst Balabána.

Obnažený Jiří Maryško FOTO ANETA VAŠATOVÁ

(Maryškovo) alternativní poselství

Ještě než osmý festivalový večer završila skupina DekadentFabrik se svým divoce psychedelickým jazzem ve svém až drogově panoptikálním koncertě, který nadchl nejednoho příznivce i neznalce, měli diváci možnost usednout na schodech a pod schody v mezipatře prostoru, kde smíchem podlehli performerovi Jiřímu Maryškovi a jeho Divadlu Demago.

Protože, jak sám Maryško napsal na facebook a posléze prozradil, prosral letošní udílení Poct za alternativní umění (osobnost roku za angažovanost), zahájil svou improshow právě dodatečným předáváním své Pocty od jedné z divaček a všemi ostatními se nechal vyfotit, aby to následně mohli nasdílet a hlavně naspamovat na sociální sítě. Konečně už divadlo Demago není jen „zábavné těleso“, ale díky ceně se mohou považovat za alternativní umělce. Sice teď budou dělat to chudé umění a budou nuceni ke grantům, ale zase jsou teď divadlem, na které má cenu chodit. Zahajuje Maryško svůj proti-všemu-nelítostný satirický výstup.

Inteligentní nadsázce a útoku performera se nevyhnou ani Divadelní noviny, natožpak alternativní divadlo jako takové. Zákonitě pak musí dříve či později dojít na svlékání. Maryškovský „storytelling“ se začíná o tom, jak mají kočky život pod psa. Když se smíříme s jejich nelehkým devítinásobným osudem, přesouváme se na alternativní vlně dál, k netradičnímu převyprávění příběhu o biblické Arše. Končíme v holešovické kavárně Liberál na dvojitém lungu s Bohem. Z Liberálu do vesmíru, hledat novou Zemi. A pak skokem o mnoho let do budoucnosti. Pointa střídá pointu, téma střídá další a vše je zpětně propojeno s prazvláštním, zdánlivě „pointless“ příběhem, což by nám stejně bylo jedno, protože jsme na alterně. Nepřekvapí tak, že na planetě pro divadelní novináře, divadelní vědce, alternativní umělce a jinou havěť se pěstují ceny. Maryško se tak vrací ke své úvodní pointě, kterou dál rozvíjí o tzv. cenobraní a dál si střílí z veškerého udílení čehokoliv za cokoliv. Pofidérně alternativní performance končí s kohoutem kuřákem. V Rusku. Poselství, které radí, jak se ukrýt před rakovinou je pak natolik důležité, že jej nelze jen tak vyzradit. Snad jen prozradím, že by se s ním přinejmenším jistě ztotožnil ten pán na hradě, který si v podobném slovníku libuje. A dokonce veřejně.

Jiří Maryško předvedl další z chytře vystavěných a výborně herecky interpretovaných výkonů, za který byl i náležitě oceněn. A teď už nemluvím o Poctě z Nextky, ale o potlesku ze zaplněného schodiště. Po mnohém tom „zatraceně alternativním“ a hloubavém divadle byl tak milým a úlevným odlehčením celého festivalu, jehož atmosféru o to víc povýšil. A kromě jeho Alternativního poselství budou diváci dost možná toužit i po svém vlastním prkně. Protože takové prkno, to je věc!

P. S. Zaslechl jsem diváky, jak si kromě slov chvály také šuškají, že se herec J. M. podobá Charlesu M. P. S. Burnsovi ze Simpsonů. Tak jim to v příští improshow dejte sežrat…

Více informací naleznete na stránkách: www.nextwave.cz

///

O pražské části festivalu …příští vlna/next wave… na i-DN:

Festival obnažených a vyvržených (No. 1)

Festival obnažených a vyvržených (No. 2)

Festival obnažených a vyvržených (No. 3)

Festival obnažených a vyvržených (No. 4)

Festival obnažených a vyvržených (No. 5)

…

Festival obnažených a vyvržených (No. 7)

Festival obnažených a vyvržených (No. 8)

Festival obnažených a vyvržených (No. 9)