S hlavou v oblacích (No. 1)
Spolupráce českého souboru Cirku la Putyky a rwandského Future Vision Acrobat začala letos na jaře, když se principál Rosťa Novák ml. vypravil do Rwandy. Projekt Hit, tell the difference byl dokončen v prostoru pražských Jatek78 a na letošní Letní Letné měl premiéru.
Projekt Hit, tell the difference připravil Cirk la Putyky s rwandským souborem Future Vision Acrobat FOTO FRANTIŠEK ORTMANN
Mezi literáty se traduje poučka: jestli něco hledáš, běž do Jakuba Demla. Platí to i v případě inscenace Hit, tell the difference. Jednotlivé příběhy, které splétají celek, vyprávějí o ztrátě blízkých, ale i o předsudcích, odlišném zázemí obou souborů a různorodé tradici. Avšak nad tím stojí hlavní linie, rovná demlovskému pojetí umělecké tvorby jako lásky–práce, jež se pojí s radostí z umělecké tvorby. Právě ta, jak se zde ukazuje, je jednotícím uměleckým gestem.
Hit začíná společnou slovní licitací, která zazní do tmy. Ačkoli jí český divák nerozumí, dokáže vnímat její vnitřní energii, interpretuje ji hlavně podle závěrečného a jediného srozumitelného slova „amen“. Dynamika se vzápětí proměňuje, když jednotliví akrobaté postupně nastupují v různě barevných morphsuitech. Hned v úvodní scéně se tak předsudky funkčně parodují – uvaděč (Zbyněk Šporc) se snaží jednotlivé akrobaty roztřídit na černochy a bělochy pomocí domněnek. Ve chvíli, kdy se jednotlivé postavy zbaví jednobarevných obleků, zobrazuje se, nakolik se pletl.
Vidíme taneční plochu s pevným povrchem, v druhé části se nachází trávník, průhledná překážka, skrz kterou akrobaté komunikují, pak odkazuje ke dvěma významovým liniím… FOTO FRANTIŠEK ORTMANN
Hit pracuje primárně s významem slova „rozdíl“. Naplňuje se nejen v rovině obsahu, ale i scénografie (Antonín Šilar). Půlkruhová scéna je rozdělená plexisklem na dvě části. Vidíme taneční plochu s pevným povrchem, v druhé části se nachází trávník. Průhledná překážka, skrz kterou akrobaté komunikují, odkazuje ke dvěma liniím – v jedné scéně akrobat napravo pojídá svačinu (fastfood), zatímco na trávníků se odehrává akrobatické číslo. Stěna totiž simuluje pouze vizuálně propustnou překážku, v jejíž intenci se rodí předsudky, které se tvoří na obou stranách, jak ze strany rwandských akrobatů, tak ze strany českých. Jindy se pokouší pohyby zrcadlově napodobovat. Vytváří se tak napětí, zobrazují se dva světy, jež sice vyrůstají z rozdílných tradic, ale hledají k sobě cestu.
Základ rwandské linie tvoří stylizovaná autobiografická narace. V jedné scéně je pohybem (Justin Ntwali) metaforicky zobrazován příběh o ztracené matce. Jednotlivé příběhy doprovází či místy ilustruje autorská hudba (Jan Křížek, Andrej Rády). S narůstající dynamikou jednotlivých akrobatických výstupů pak graduje a střídá různé styly (rap, blues aj.). V základu dalšího sólového tanečního vystoupení stojí artikulovaný příběh (Abubakar Niyobuhungiro). Ani v tomto případě nejde pouze o tlumočení životního osudu. Vyprávění dopomáhá interpretaci celku, neboť zobrazuje rozdíl v přístupu – akrobacie v rwandském kontextu totiž znamená i formu přežití. Konkrétně Abukabar Niyobuhungiro se proměnil z žebrajícího sirotka na pouličního performera. Zde se ukazuje, že jde nejen o ovládnutí řemesla, ale i o radost, která souvisí se sdílením umění s druhým člověkem.
Rozdíly v přístupu se pak naplno zobrazí ve scéně, v níž se trampolína objeví na straně jeviště s baletizolem. Dokud český akrobat (Naim Ashhab) předvádí „pouhé“ řemeslo, ačkoli fyzicky náročné, ozývá se zpoza plexiskla výkřik nuda. Výkon graduje, je oceněn diváky, avšak až napotřetí je doceněn i druhou polovinou jeviště, neboť akrobat prvky promění, k saltům přidá chůzi ve vzduchu, začne se bavit a kontext tak rozšíří i o jinou hodnotu. Je důležité, jak je řemeslo tlumočeno a s jakou intenzitou. Komika, nápodoba a stylizace stavějí hlavní dynamiku inscenace. Zároveň se na konci této scény překonává pomyslná stěna mezi oběma soubory, když jeden z nejmladších rwandských akrobatů (Gisubizo Emmanuel) zakončuje výstup společným saltem s Naimem Ashhabem. Závěr této sekvence se stává významovým gestem pro celou inscenaci – umění zde není jen zvládnutým řemeslem a radostí, stává se navíc i symbolickým pojítkem mezi oběma zcela odlišnými tradicemi. Nakonec dojde i ke snaze rozdíly definitivně smazat, čemuž odpovídá scéna, v níž se všichni akrobaté společně snaží dělící stěnu rozbít. Nepovede se jim to však. Snad se zde naznačuje, že není možné rozdíly jednoduše smazat či odstranit, že je nakonec snazší je překročit ve sdíleném umění (tanci, hudbě, akrobacii), což tvoří závěr inscenace.
Představení nakonec volně pokračovalo improvizacemi před šapitó. Zároveň se příprava i premiéra na Letní Letné staly součástí filmového dokumentu, jenž bude mít premiéru v roce 2018, ačkoli užití jeho částí v samotné inscenaci se nedá považovat za funkční. Nakonec se tak divák stává součástí širokého příběhu – nikoli pouze o rozdílných tradicích, ale i o možnostech umění spojovat. Zcela jednoduše – nezáleží na tom, jestli je akrobat z Afriky nebo Evropy, nezáleží na tom, jaké nástroje využívá. Dokonce se v jedné scéně ukazuje, že hrazdu můžou nahradit tři akrobaté, nezáleží ani na tom, že trampolínu supluje pneumatika od traktoru. Nezáleží na rozdílech, cestách k umění, důležité je, jakým způsobem je předáváno. Radost je nakonec vyšší princip, i když vyprávíte o bolesti a ztrátě.
///
Ostatní díly letošních festivalových zpravodajství:
///
Více na i-DN:
Letní Letná spouští předprodej
Letní Letná nabídne novocirkusový kaleidoskop
Komentáře k článku: S hlavou v oblacích (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
