Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor Zahraničí Zprávy
„Obyčejní Češi“ vystoupí v Avignonu
Včera byl zveřejněn program letošní světové divadelní přehlídky ve francouzském Avignonu. Po dlouhých sedmnácti letech byla do hlavního programu festivalu vybrána inscenace českého divadla. Během závěrečného týdne od 16. do 23. července Divadlo Archa uvede na festivalu sedm repríz inscenace Obyčejní lidé. Tato inscenace dokumentárního divadla vznikla jako společný projekt Divadla Archa a nezávislého čínského souboru Living Dance Studio v Pekingu.
Společný projekt Divadla Archa a Living Dance Studia Obyčejní lidé v režii Jany Svobodové a v choreografii Wen Hui kombinuje principy dokumentárního divadla a tance. Inscenace dokumentárního divadla je postavena na průsečících reálných příběhů lidí žijících v Čechách a v Číně s důležitými mezníky v historii obou zemí. Ředitel Archy Ondřej Hrab k výběru inscenace do hlavního programu Avignonského festivalu říká: Uvedení Obyčejných lidí v Avignonu je nejen úspěchem českého divadla, ale i potvrzením skutečnosti, že dokumentární divadlo v pojetí tvůrců inscenace je zároveň součástí hlavního proudu současného divadla. To, že se pořadatelé rozhodli uvést inscenaci sedmkrát, je pro Archu veliká čest.
Česko-čínský tvůrčí tým vycházel z časové osy, která sleduje důležité mezníky v historii obou zemí. Globální historii protínají příběhy jednotlivců, někdy velmi bolestivé jindy úžasné nebo humorné. Rok 1989 byl důležitý pro obě země. Je obecně známé, že pro každou z nich v jiném smyslu. Osobní výpovědi, které se ke každému roku váží, vytvářejí zcela nový rozměr, hloubku, odhalují příběhy, které by jinak zůstaly skryté, říká režisérka Svobodová. Celý tým pod vedením Jany Svobodové a Wen Hui připravoval inscenaci v postupných krocích několik let. Výsledný tvar je potvrzením velmi silného tvůrčího porozumění režisérky a choreografky.
Nedílnou součástí představení je živý interaktivní video maping, světelný a hudební design a na míru komponovaná hudba. Tvůrci těchto složek ovládají spolu s performery všechny divadelní technologie neskrývaně přímo před očima diváků. Vedle sebe se na scéně objeví pětasedmdesátiletý český dělník Vladimír, který celý svůj život pracoval jako soustružník a nástrojař, vynikající tanečníci, hudebníci a performeři i dívka, která pochází z vesnice v čínských horách.
Předběžný program Avignonského festivalu je ke stažení na www.festival-avignon.com/en.
Čeští diváci budou moci představení vidět 15. a 16. listopadu na scéně Archy.
Inscenace dokumentárního divadla je postavena na průsečících reálných příběhů lidí žijících v Čechách a v Číně s důležitými mezníky v historii obou zemí. Foto Divadlo Archa
Wen Hui je choreografka, tanečnice, autorka dokumentárních filmů a aktivistka. Absolvovala v roce 1989 obor choreografie na Taneční akademii v Pekingu. Po pěti letech profesionální kariéry choreografky a tanečnice se rozhodla opustit jistoty státního systému a založit nezávislý soubor. Její umělecký jazyk je úzce spjat s děním ve společnosti.
Jana Svobodová je divadelní režisérka. Ve své práci se zabývá zapojováním představitelů specifických sociálních skupin do profesionálního uměleckého procesu. Vytvořila divadelní projekty s obyvateli jihoafrických townshipů, s hiphopovou komunitou, se žadateli o azyl i obyvateli malého východočeského města Kostelce nad Orlicí. Je uměleckou vedoucí programu Archa.lab a kurátorkou Mezinárodního festivalu dokumentárního divadla AKCENT. Spolu s Janem Burianem a Jaroslavem hrdličkou tvoří pod značkou Flying Laboratory of Theatre Practice (FLAB).
Living Dance Studio založili v roce 1994 filmař Wu Wenguang a choreografka a tanečnice Wen Hui jako první nezávislou uměleckou skupinu v Číně. Jejich produkce, které kombinují tanec, filmový dokument a slovo, dokumentují společenské a historické události z minulosti a přítomnosti Číny. Mezi kultovní díla choreografky Wen Hui patří zejména Report on Giving Birth (1999), Report on Body (2002) či série Memory (2008, 2009, 2010), kam se řadí i představení uvedená v Arše v rámci festivalu Akcent Memory II: Hladomor (2011) a Naslouchání příběhům mé třetí babičky (2012). V roce 2015 byly její instalované choreografie Tanec s třetí babičkou a Tanec s námezdními farmáři uvedeny na Bienále v Benátkách. Její nejnovější choreografie Red (2016) popisuje techniky propagandistického tance v době kulturní revoluce. Living Dance Studio donedávna sídlilo na předměstí Pekingu v komplexu, který byl navržen výtvarníkem a architektem Aj Wej-wejem. V současnosti působí bez stálé scény.
Divadlo Archa a Living Dance Studio Peking – Jana Svobodová a Wen Hui a kol.: Obyčejní lidé. Režie: Jana Svobodová a Wen Hui, dramaturgie: Ondřej Hrab, dramaturgická spolupráce: Lonneke van Heugten a Carmen Mehnert. Účinkují: Wen Hui, Vladimír Tůma, Yiai Yao, Philipp Schenker, Wen Luyuan, Jan Burian, Li Xinmin, Jaroslav Hrdlička a Pavel Kotlík. Inscenace vzniká v koprodukci Divadla Archa a Evropského centra pro umění Hellerau v Drážďanech v rámci kulturního projektu Theatron. Premiérová představení proběhla v Praze 22. a 23. 1. 2017 a následně v Drážďanech 27. a 28. 1. 2017.
Tři otázky pro Janu Svobodovou a Wen Hui
Sbíráte materiál terénním způsobem, dotazujete se na zkušenosti obyčejných lidí. Kdo je pro vás obyčejný člověk?
WH: Já jsem podle mě obyčejný člověk. Všichni jsou obyčejní lidé. Nikdo není zvláštní, dokonce ani funkcionář ne. Každý je obyčejný člověk, všichni jsme stejní, jsme si rovni.
JS: Ano, souhlasím, všichni jsme obyčejní. Východiskem pro nás byla otázka: co znamená být obyčejným člověkem? Rozhodujícím okamžikem byla cesta našeho prezidenta do Číny, kde vystupoval ve jménu obyčejných Čechů. Stejně jako prezidenti a politici jiných zemí vystupují za své obyčejné lidi. Když se řekne obyčejný člověk, myslí se tím, že je nezajímavý nebo zkrátka průměrný. Obyčejný neznamená nezajímavý. V našem představení se zbýváme tématem obyčejných přání, obyčejných strachů, obyčejných zklamání. Jedním z obyčejných přání je být svobodný, žít ve svobodném světě. Nebýt trestán systémem.
Obě dlouhodobě pracujete dokumentární metodou, začínáte u příběhů skutečných lidí. Je něco, co definuje vaši spolupráci. Nalezly jste něco jako česko-čínskou chemii?
WH: Ani jedna z nás nedělá umění pro umění, divadlo pro divadlo. Obě máme silný důvod pro naši práci. Naše spolupracovníky chápeme jako osobnosti, které také mají svůj vlastní důvod podílet se na vzniku představení. Nikdo z nich nevytváří postavu, nehraje roli. Jsou stále na jevišti sami sebou. Každý z nás přináší svůj pravdivý příběh a společně ho zpracováváme tak, aby ve finálním scénickém tvaru oslovil diváky. Takto pracujeme vždy.
JS: Vytvořili jsme skupinu, na kterou když se podíváte, tak se ptáte, jak je možné, že spolu její členové mohou fungovat na jevišti. Máme tam například pětasedmdesátiletého českého dělníka vedle sedmadvacetileté, velmi zkušené a studované tanečnice a choreografky ze Šanghaje.
Surrealismus a magie versus dokumentární styl, který dbá na autenticitu – jak v těchto intencích společně vytváříte příběh?
WH: Samy se nenazýváme dokumentaristkami, ale lidé nám tak říkají a hovoří se o nás jako o tvůrcích dokumentárního divadla. Já jsem nevěděla, co to znamená. Jak jsme již říkaly, nezajímá nás dělat krásné divadlo s ladnými pohyby, soustředíme se na společnost, historii, sociální otázky a společenské jevy.
JS: Teprve v posledních letech začala být moje práce nazývána dokumentárním divadlem. Je stále otázkou, co vlastně to dokumentární divadlo je. Zdrojem mojí práce je svět kolem nás. Také vše, co v Obyčejných lidech vidíte na jevišti, jsme našli kolem sebe v divadle – kontejnery na světla, mixážní pulty, dvě bezpečnostní zábrany. Hudební design Jana Buriana velmi často vychází z reálných zvuků. Pracujeme s autentickými texty, které vznikly formou vzájemných rozhovorů. Záleží nám na ukotvení ve skutečných událostech a společenských jevech. Na základě toho pak rozvíjíme imaginární scénický obraz. Všichni pracujeme současně, necháváme se navzájem inspirovat. Je to jako společně dýchat.
///
O inscenaci Obyčejní lidé na i-DN:
Více o Wen Hui na i-DN: Wen Hui: Pokouším se na chvíli zastavit čas
Komentáře k článku: „Obyčejní Češi“ vystoupí v Avignonu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Bylo to téměř po čtyřiceti letech
(ne tedy „po dlouhých sedmnácti“, jak píše autor/ka v úvodu), co se Čechům podařilo dostat se na tento pravděpodobně nejvýznamnější divadelní festival na světě. Naposled tu na INu vystupovalo Divadlo na provázku s vlastní úpravou Brechtovy Svatby, a to v roce 1980 (informace ředitelství festivalu) – a kupodivu také v divadle Benoit XII., ve kterém vystupovali Češi i letos. „Provázek“ pak vystupoval ještě několikrát úspěšně na jiném, mladším, paralelně probíhajícím festivalu ve Villeneuve les Avignon v přes řeku protilehlém (tedy jiném) departementu Gard. Někteří čeští dopisovatelé si festivaly popletli (Avignon leží ve Vaucluse) a psali o vystoupení divadla v Avignonu. Mimochodem o této skutečnosti hovořil i P. Oslzlý ve svých vzpomínkách uvedených na Vltavě.
22.11.2019 (17.23), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Asi
se nemá cenu přít kdy kde kdo v Avignonu z českých divadelníku byl či ne. Jisté je, že tam jsou česká divadla zvána mnohem méně než – z našeho okolí – třeba z Polska, Maďarska nebo Rumunska. Nicméně pro přesnost je asi dobré oponovat Vašemu pohledu, že naposled před Archou se české divadlo prezentovalo v Avignonu v roce 1980 se Svatbou Divadla na provázku (a také Commedií dell arte – více zde: https://is.muni.cz/th/ybeq0/BAKALARKA.txt).
V úvodním textu zmiňovaném roce 2002 se konala dvoudenní akce Pocta Václavu Havlovi, které se ale na poslední chvíli Havel z důvodu onemocnění neúčastnil, nicméně se tam konala konference věnovaná jeho dílu a byla výstava Bohdana Holomíčka (více např. zde: https://www.ledauphine.com/vaucluse/2011/12/18/vaclav-havel-l-homme-libre). Divadlo Husa na provázku skutečně bylo v době Avignonského festivalu v letech 2010 a 2012 na jiném festivalu konaném naproti přes řeku ve Villeneuve les Avignon (Villeneuve en scene). Nicméně ve dnech 15. a 16. července 2012 se v rámci Avignonského festivalu IN konala akce Hommage à Vaclav Havel, jejíž součástí bylo i představení DHnP Cirkus Havel (hrané ve Velleneuve; v podstatě se na tento den festivaly propojily), jak o tom svědčí program oné akce zde: https://www.facebook.com/husanaprovazku/posts/10150982733836801?__tn__=-R nebo zde: http://www.luxintenebris-theatre.fr/hommage-a-vaclav-havel/. Psaly o tom i DN: https://www.divadelni-noviny.cz/cirkus-havel-v-avignonu, resp. https://www.divadelni-noviny.cz/portret-vaclava-havla-na-avignonskem-horizontu-cirkus-havel-villeneuve a referoval i Vladimír Morávek: https://www.divadelni-noviny.cz/jake-bylo-to-leto-ve-villeneuve-ze-zajezdoveho-deniku-vladimira-moravka.
A našli bychom ještě další české divadelníky, kteří v posledních třiceti letech vystoupili v Avignonu IN (např. tanečnice Lenka Flory či hudebník Vladimír Václavek), ale to už bylo vždy v rámci nečeských produkcí, nebo na OFF-u (Divadlo na voru, Bílé divadlo Ostrava).
To vše ale nijak neumenšuje historický význam toho, že konečně bylo letos české divadlo součástí Avignonského programu IN. Bylo tam pozváno mimo politický kontext Václava Havla, a tedy skutečně jde o výrazný posun.
23.11.2019 (12.31), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Feyfar
Děkuji za doplnění mé poznámky.
Neodolal jsem pokušení „pro přesnost“ odpovědět.
Souhlasně oba konstatujeme, že české soubory na festival IN v Avignonu zvány spíše nejsou. A to vzdor tomu, že by tam mnohé z nich mohly „zabodovat“. Sám jsem doporučoval některá česká představení současnému řediteli festivalu IN p. O. Pyovi. Bez úspěchu. Důvody jsou různé a není zde dost místa o nich diskutovat. Skutečnost, že Archa letos na IN hostovala, je proto mimořádným úspěchem (stejně jako skutečnost, že v představení „My, Evropa, banket národů“ nebylo Československo – tedy konkrétně Pražské jaro a Palachova oběť – opominuto).
Pokud jde o Vámi uvedený článek z „le dauphiné“ – ten dokládá skutečnost, že Havel v Avignonu v r. 2002 byl. Poněvadž ale v nezvyklém klimatu onemocněl, odletěl v noci z Nimes zpět do Prahy a nemohl proto, jak píšete, přijmout ocenění. Byl jsem tam a pamatuji se, že ho na tiskovce v neděli zastupoval ministr kultury (nepletu-li se – nenavštívil jsem ji – Dostál). Ovšem skutečnost, že se V. Havel prošel za doprovodu manželky a tehdejšího ředitele B. F. d‘Arciera Avignonem, že jej Christian Etienne pozval do své restaurace a že jej také přišel pozdravit Alain Timar a bylo pro něj připraveno ocenění, není hostováním českého souboru. A také výstava fotografií B. Holomíčka (mimochodem B. Holomíček vystavoval i v blízkém Arles na každoročním festivalu fotografie) není jevištní produkcí. Že se v Avignonu hrají opakovaně Havlovy hry – také souhlasí (jak je uvedeno v dauphiné většinou „Vaňkovky“). Jejich velkým propagátorem byl fenomenální Jean-Pierre Plazas a jeho Lux In Tenebris (další Vámi uvedený link, sám jsem na něj V. Havla v Arše při vzpomínkovém večeru k 68. roku upozornil). Ten ale hrál (ze zdravotních důvodů přestal v Avignonu pracovat) jak je z Vámi uvedeného linku zjevné, výlučně na OFF.
Má poznámka, že si někteří dopisovatelé resp. dopisovatelky festivaly spletli, bylo zdvořilé vyjádření se ke zprávám z let 2011 – 2012 o vystoupeních Divadla Husa na provázku ve Villeneuve. Je sice pravda, že se v některých z nich slovo Villeneuve sem tam mihlo (dnes už je těžké toto zpravodajství nalézt). Ale kdo je četl nebo slyšel a na místě dění se nevyznal, popř. „negooglil“, musil se domnívat (jak jsem se sám v rozhovorech přesvědčil), že tato vystoupení byla ta hlavní v Avignonu. Což jednoduše nebyla pravda a není to ani vůbec při enormním počtu produkcí, které jsou v samotném Avignonu denně předváděny, možné. Leda snad, že by se odehrávala v Papežském paláci. To samozřejmě nijak nesnižuje práci umělců z Brna a originalitu jejich inscenací, především výjimečného projektu „Cirkus Havel“. Jen prostě Villeneuve není Avignon (leží dokonce, i když přes řeku, v jiném departementu, ba i v jiném regionu, což ve Francii hraje velkou roli) a hlavně „Villeneuve en Scéne“ není Avignonský festival IN. Výslovně zdůrazňuji: chápu radost z možnosti ve Francii vystoupit. A hraje-li český soubor ve Francii kdekoliv, je to ohromný úspěch a je za tím spousta tvůrčí energie i organizační práce! To lze ale pochopit jen tehdy, popíšeme-li a pojmenujeme-li správně v kontextu zmíněné festivaly a vůbec divadelní dění ve francouzské jazykové oblasti.
Nepřesnost zpravodajství (a špatnou informovanost o dění) ilustrovala stížnost v tisku jedné z tehdejších (2012) dopisovatelek na to, že nebyla – ač „akreditována“, jak zdůrazňovala – vpuštěna na představení jedné Marthalerovy inscenace na avignonském IN. Zřejmě vůbec nepochopila, kde je akreditována. Jak sám jistě víte, akreditace na IN probíhá jinak, než tak, že člověk před představením dojde s nějakou kartičkou k místu konání a domáhá se vstupu.
Ve Vašem komentáři se rovněž zabýváte „českou stopu“ a osobnostmi, které se v Avignonu na IN objevily. Najdou se i další. Především herec Ivo Palec. Žil v avignonském exilu, hrál u A. Timara a dokonce pro něj přeložil pod názvem “La grande roue” Havlovu Žebráckou operu (o jejím uvedení v r. 87 jsem psal 2008). Timar hraje ve svém krásném divadle (Des Halles) rovněž na OFF, ale stalo se, že byl spolu s dalším avignonským divadelníkem kooptován (a s ním tedy i Palec) do IN, stejně jako další významný avignonský divadelník Gérard Gelas – ten zas pro změnu uvedl český, leč i v Česku málo známý text J. Weila „Život s hvězdou“. V Avignonu IN pracoval před lety (před převratem a tedy bez souvislosti s Havlem) i Krejča. A v podstatě k českým osobnostem v Avignonu spojenými s IN patří i Lenka Boková (je k vidění na jedné z fotografií v Plazasově leporelu), ředitelka knihovny v Maison Vilar, kde se odehrávala 9.7. 2012 četba z Havlových textů (file:///C:/Users/Acer/Desktop/Downloads/programme_festival_avignon_2012.pdf, str. 84), což zřejmě chápete (a ne sám) jako ono „propojení“ festivalů,.
To vše ale není profesionálním vystoupením českého souboru na festivalu IN. Což není nějaký můj „pohled“. Abych sám v souvislosti s vystoupením Archy na IN nepsal něco, co nesouhlasí, obrátil jsem se letos na ředitelství festivalu IN s dotazem jak tomu tedy je. A dozvěděl se: „Le premier spectacle tchèque eut lieu en 1980: https://www.festival-avignon.com/fr/spectacles/1980/la-noce“ (odtud pochází tedy mé opomenutí „Commedie dell arte“, na které právem upozorňujete, představení jsem neviděl, naproti tomu „Svatbu“ jsem viděl na „Mir Caravane“ v Basileji). Na mé další naléhání jsem dostal již méně trpělivou odpověď: „Je vous invite à suivre le lien où se trouvera les informations. Plus tard il y a eu uniquement des concerts tchèques“. Korespondenci jsem zachoval. Rovněž jsem se obrátil na Divadlo Husa na Provázku – jeho odpověď přišla telefonicky – v rozhovoru jsme došli ke stejnému rezultátu. K témuž došel i P. Oslzlý, který jistě nemůže být podezírán z toho, že by nevěděl, kde a kdy „jeho“ divadlo hrálo (viz 6. díl: Osudy Petra Oslzlého. „Vzpomínky na provázku aneb Hejna bílých psíčků“, vysílala nedávno Vltava). A i Morávek hovoří o Villeneuve, což je, jak píše, pro „avantgardní divadlo lepší.“. Dále odkazuji na program festivalů IN z let 2002, 2011, 2012.
Při jejich podrobném studiu jsem ale k mému překvapení nalezl (vyjímám z obsáhlejšího materálu): „ARCHIVES 2002 / VERNISSAGE, THÉÂTRE / EXPOSITION, VACLAV HAVEL, AUTEUR ET PRÉSIDENT de Vaclav Havel, Gymnase du lycée Saint-Joseph, entrée libre“. Proč ředitelství festivalu toto představení ve své odpovědi neuvedlo, proč je v době uvedení označilo jako „exposition“, tedy výstavu (v rámci „Bohemia Magica-Saison culturelle tchèque en France“, v jejímž rámci byla uskutečněna i výstava Dopisů Olze – to k dvacetiletému výročí avignonské akce „Une nuit pour Vaclav Havel“, o čemž jsem psal rovněž 2008) se mohu jen dohadovat. Jisté je, že šlo o inscenaci „Théâtre Na Vinohradech (Prague)“, v režii J. Buriana. V Avignonu se hrála celkem třikrát. Také se můžeme ptát, proč o vystoupení českého souboru na In v českém tisku nepadla ani zmínka (informace Divadla na Vinohradech, já tehdy o avignonských festivalech nepsal, pracoval jsem ještě ve své praxi) a to vzdor skutečnosti, že na místě v souvislosti s Havlovou návštěvou (nejspíš proto bylo i představení uvedeno) české žurnalistky prý přítomny byly. Ale pokud lze vystoupení zadarmo (nic podobného jsem na INu jinak nezažil) pokládat za regulérní „hostovačku“, vystoupilo před Archou kromě Provázku (v r. 1980) na Avignonu IN pouze některými krasoduchy ne příliš ceněné Vinohradské divadlo. A DN měly tedy pravdu, že Archa vystupovala „jen“ po sedmnácti letech absence českých divadel. Byť se opíraly o jiné informace než já.
05.12.2019 (0.05), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Díky
za pečlivý vhled do hostování českých a moravských divadel v Avignonu. Hostování Havlovy Vernisáže v režii Jana Buriana s Lucií Juřičkovou, Vladimírem Dlouhým a Martinem Zahálkou v roce 2002 (https://www.festival-avignon.com/fr/spectacles/2002/vernissage) je pro mne novinkou a také mne překvapuje a je záhadou, proč o tom česká média (včetně Divadelních novin) více neinformovala. Musím se na to někdy Jana Buriana zeptat.
08.12.2019 (14.58), , Trvalý odkaz komentáře,