Návrat Romea a Julie domů
Prokofjevův balet Romeo a Julie je jedním z klenotů divadelní klasiky 20. století. Titul inspirovaný slavnou shakespearovskou tragédií stále láká diváky i inscenátory svým dramatickým potenciálem, krásnou hudbou a širokými možnostmi pro taneční interpretaci. Světová premiéra se přitom konala před osmdesáti lety (přesně 30. prosince 1938) právě v Brně v Městském divadle Na hradbách (dnešním Mahenově divadle). Spíše komorní zpracování věčného příběhu v režii a choreografii Iva Váni Psoty mělo podtitul Devět tanečních scén o veliké lásce. Sám choreograf ztvárnil Romea a první Julie, Zora Šemberová, si vymínila tančit bez špičkových střevíců.
Poté následovalo mnoho slavných verzí jako například Lavrovského monumentální inscenace v Kirovově divadle v Leningradě. Pod další se podepsala i taková jména jako John Cranko, Kenneth MacMillan, Frederick Ashton, Rudolf Nurejev či Youri Vàmos. Nejnovější inscenace Mária Radačovského je již sedmou brněnskou verzí, které předcházelo dvojí uvedení Psoty a dále choreografie Jiřího Nermuta, Miroslava Kůry, Jiřího Němečka a Zdeňka Prokeše.
Rozdělená společnost a nesmrtelná láska
Mário Radačovský s režisérem Martinem Glaserem vycházejí z Lavrovského libreta, ale upravují si ho po svém. Jejich příběh se neodehrává v renesanční Veroně, ale ani v současnosti. Je časově nezařazený a akcentuje obraz rozdělení společnosti na „my a oni“, obraz střetu mezi svobodou a totalitou. Většina postav je zachována, zmizejí jen Montekové – rodiče Romea, chůva je nahrazena přítelkyní. Julii se navíc zdá sen, ve kterém řeší svůj vztah k Romeovi a mrtvému bratru Tybaltovi.
Choreografie připomíná například Radačovského West Side Story – totožné téma opět zpracoval na základě neoklasiky. Postavy dostávají odlišnou pohybovou charakteristiku podle toho, do jaké společenské skupiny patří. Kapuleti jsou strozí, uniformní a nebezpeční, v černých kostýmech s variacemi lesku, matu a stříbra. Jen Julie září v čistých barvách a materiálech ideálně kopírujících pohyb. Scénu nástupu Kapuletů v čele s Tybaltem dynamizuje házení praporů, které symbolizují jejich moc (efektní show však poněkud zastiňuje tanec na jevišti). Montekové tančící v ponožkách jsou pojati jako svobodomyslní a uvolnění lidé, ležérně odění do přírodních barev (jen Romeův kabát působí spíše jako pracovní plášť…). Jejich choreografický slovník je hravější, zemitější, radostnější, inspirovaný lidovými prvky.
První dějství působí celkově kompaktněji s dobře a logicky vystavěnými situacemi, jako je náhodné setkání budoucích milenců či snaha Romea, Merkucia a Benvolia splynout s davem na plese, jehož slavnostní atmosféru zdůrazňují originální masky – obličejovou část mají tanečníci otočenou do týla a tvář jim překrývá jakoby průhledné, stříbřité hledí. Choreografickým vrcholem inscenace je nápaditě pojatá slavná balkonová scéna. První milostné vzplanutí je křehké, vzdušné a stále plynoucí. Jen závěrečný tanec Monteků parodující svatbu zůstává záhadou. Merkucio se dvěma dívkami a svatebním závojem nekorespondují s poněkud unifikovaným tancem sboru.
Druhé dějství zahušťuje příběh. Konflikt mezi Merkuciem a Tybaltem je srozumitelný od počátečního špičkování až k otevřené nenávisti, ale značně zdlouhavý. Když se tvůrci v souladu s koncepcí bezčasovosti vzdali šermířských soubojů, nastává otázka, jak zabít Merkucia. Tybalt tak činí poněkud nevěrohodně praporem. Romeo se Julii vyznává z vraždy Tybalta jen ve zkratce, ale spor Julie s rodiči a její odpor ke svatbě s Parisem mají velkou sílu. V závěru inscenace se opět vyskytuje problém s nesrozumitelně použitými rekvizitami: Romeo vypije jed, kterým je Julie naoko uspaná, ale přesto zemře. A ona jen náhodou najde u mrtvého milence dýku, kterou se zabíjí. Inscenace končí zmarem, katarzní smíření se nekoná.
Výzva pro interprety
Inscenace prokázala, že brněnský balet má ve většině případů interpretačně zdatné tanečníky, kteří zvládají choreografický part s přehledem a značným hereckým potenciálem. Role Romea a Julie jsou nastudovány hned v trojí alternaci. V premiérovém obsazení tančila Julii Klaudia Radačovská s velkou něhou, křehkostí a lehkostí pohybu. Jejími nejsilnějšími momenty bylo již zmíněné první velké pas de deux a závěrečná scéna vzdoru a bolesti. Arthur Abram stojí již několik let v předních řadách sólových tanečníků brněnského baletu zcela právem. Chlapecký typ s velkýma přesvědčivýma očima byl zamilován k zbláznění a působil současně hravě i odhodlaně. V chladném výrazu i gestu bezchybná byla matka Julie v podání Ivony Jeličové, podobně jako mužný a nenávistný Tybalt Martina Svobodníka. Rtuťovitý Merkucio Petera Leranta jako by neměl kosti a snílkovi Romeovi byl výborným protipólem. Jen Paris Doychina Docheva je postavou nevýraznou, v choreografickém pojetí v duchu čisté klasiky navíc působí jako z jiného kusu. Kněz Lorenzo v podání Ivana Příkaského je tanečně přesný, ale bez vyjasněného vztahu k oběma protagonistům. A že není malých rolí, dokázala svou živelnou radostí i Kristýna Kmentová jako Juliina přítelkyně.
Nový titul jistě obohatí dosavadní repertoár brněnského baletu. Radačovský dokázal najít svébytný taneční slovník, jen práce se sbory občas postrádala propracování a individualizaci, nejvíce během scén soubojů, které byly ponechány živelnosti a improvizaci tanečníků a nepůsobily přesvědčivě. V oslavách osmdesátého výročí nicméně soubor obstál se ctí. A co je ještě zajímavé, večer byl snímán live a byl tak dostupný online po celém světě.
Národní divadlo Brno – Sergej Prokofjev: Romeo a Julie. Hudba Sergej Prokofjev, choreografie Mário Radačovský, režie Martin Glaser, dirigent Pavel Šnajdr, scénografie Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. Premiéra 8. března 2019 v Janáčkově divadle.
Komentáře k článku: Návrat Romea a Julie domů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)