Divadelní noviny > Blogy

Kritické teze Josefa Hermana (No. 3/2019): Šakalí léta

 

Šakalí léta v Divadle Na Fidlovačce nově adaptovali s cílem tu původní selanku odvyprávět věcně, konfliktně, opravdově. Mladí prostě trochu naštvaně odmítli hrát milý oblíbený retromuzikál.

Vystačili se syrovým skoro prázdným prostorem, nebáli se známé situace nahlédnout věcně kriticky. Přitvrdili beatovým zvukem kapely Green Monster, která podstatně přispěla k autenticitě dění. Méně se tu dbá na krásu zpěvu, důležitější je, co se zpívá, než jak se to zpívá. Režisér Adam Skala vedl situace až groteskně a nebál se třeba vyštvat nemocnou tetičkou na lustr. Trochu mi to připomnělo muzikál Gentlemani z konce šedesátek, také záměrně obyčejný, bez pozlátka, na hraně mezi realitou a fikcí, samozřejmě byl daleko uměřenější.

Na druhé premiéře sehrál Bejbyho Lukáš Adam velmi autenticky. Nenapodoboval filmového Dejdara, neblyštil se jako muzikálová hvězda. Na jevišti byl spíš upozaděný jako obyčejný kluk, který prostě musí provokovat ty, co se s poměry smířili a některým je v nich dokonce dobře. Jak aktuální! Rozený rocker, je znát, že má zkušenosti z velkých muzikálů i z alternativních scének, hraje důsledně postavu a skrze ni sděluje, co má sám na srdci a na jazyku. Odstup od postav však mají všichni. Josef Polášek správně zkomplikoval lidskou podobu ustrašeného policajta Prokopa, Vojtěch Vodochodský sehrál Edu jako mladíka, který holt pro lásku udělá cokoli, Adam Kralovič je už fyziognomií a pohybově rozený Kšanda. Vanda Chaloupková neomlouvala jednání krásné Milady, která prostě chtěla mít všechno, dospívající Alena Magdaleny Kuntové s údivem zjišťuje, jaký ten dospělý život bude. Postavy holek a kluků tu prostě nejsou jen papírové, a také ne jen dobré. Hlavně však soudruzi tu konečně nevypadají jako hlupáci z plakátů. V obsazení není slabé místo, měříme-li smyslem inscenace, a tím je jasně deklarovaný protikomunistický apel. Ve finále defilují v projekci komunističtí pohlaváři od Gottwalda po Filipa, Grebeníčka a Babiše. Není to prvoplánové a laciné, logičtěji se dnes muzikálové retro snad uvést nedalo.

Zastyděl jsem se, ale zároveň zaradoval, že ti dvaceti třicetiletí místo planého žvanění nad poměry ukázali, co my šedesátníci a starší jsme posr… – pokazili. Držím jim palce. A Fidlovačce za takovou inscenaci jakbysmet. Potěšila mě nesmírně. Kromě jiného objevila logické místo, které by Fidlovačka mohla na divadelní mapě Prahy zaujmout.

Divadlo Na Fidlovačce Praha – Petr Šabach, Jan Hřebejk, Petr Jarchovský, Ivan Hlas: Šakalí léta. Divadelní adaptace Kamila Krbcová a Adam Skala, režie Adam Skala, dramaturgie Kamila Krbcová, scéna Tereza Gsöllhoferová, kostýmy Eva Justichová, choreografie Ivana Hannichová, Pěvecké nastudování Matěj Voda, hudební aranže Zbyněk Polívka, kapela Green Monster, projekce Eva Justichová a Milan Freisler. Premiéra 24. března 2019 (psáno z druhé premiéry 26. března).

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 3. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 3/2019): Šakalí léta

1. Kateřina Kykalová

   

   Tady je vidět,
   jak velkou roli hraje obsazení: z představení s jinými představiteli hlavních rolí mám zcela opačný dojem.
   Marek Lambora (Bejby) je hezoun s přesladkým úsměvem, ale tanečně nikterak nevyniká, z čehož jej usvědčují dobře sehraná company a filmová projekce s původním představitelem Martinem Dejdarem, které má za zády. Narežírovaná póza, v níž se na scéně poprvé opakovaně prezentuje (hluboký předklon a hrábnutí do kytary, na kterou ve skutečnosti nehraje) působí nepřirozeně a jako by se snažilo zakrýt nedostatky v taneční a hudební průpravě (což tak nutně nemusí být, ve výsledku to tak ovšem působí). Daniel Krejčík (Eda) je Lamborovi typově podobný (jemný, líbivý), což je pro individualizaci jejich postav samozřejmě nevýhodné; snad proto jej režisér ozdobil velkým červeným motýlkem a interpretoval jej jako směšného kašpara (až dětsky se vzteká, skuhrá a lásku Aleny i respekt party si vynucuje nepřirozenou cestou). Svému rivalovi tak ovšem Eda značně usnadňuje situaci a v inscenaci zeslabuje základní dramatický konflikt (je předem jasné, ke komu se všichni přikloní). No a Alena Štěpánky Fingerhutové, která zpívá o tom, jak nechce být „prsatou dámou v teplákách na večer“ a naopak chce, aby ji muži brali vážně, se přitom celou dobu zcela paradoxně chová jen jako „po boku krásná slepice“, až bych řekla velmi jednoduchá…
   Problematizaci postav, aby nebyly jen dobré a abychom na muzikál nekoukali jen jako na takové milé, sentimentální retro, samozřejmě fandím – nesmí být ovšem naopak zcela nesympatické. A co se týče protikomunistického apelu a prvoplánovosti – oproti filmu mi inscenace přišla právě podstatně prvoplánovější: s Josefem Abrhámem (Alenin a Kšandův otec, policista) jsem měla ve filmu i soucit, Josef Polášek jej ale opět vykresluje podstatně negativněji, když například lidem, na které teta shodí z okna velké rádio a málem je zabije, začne s policejním průkazem v ruce otevřeně vyhrožovat, že pokud si budou stěžovat, špatně skončí. Slovo groteskní bych ve spojení se Skalovou režií rozhodně nepoužila, měla jsem naopak dojem dryáčnické bulvární komedie, která velký prostor Fidlovačky hravě naplní, nový směr jejím divákům ale spíše nenabídne…
   Abych ovšem nebyla nespravedlivá, musím vyzdvihnout Anetu Krejčíkovou, jejíž Milada byla velice charismatická, skvěle tančila i zpívala a působila zkrátka jako talentovaná žena v nejlepších letech, takže si Aleninu žárlivost a naopak obdiv všech mužských postav získala zcela zaslouženě.

   08.04.2019 (14.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Josef Herman

   

   Ano,
   divadlo hrají konkrétní lidé a záleží na nich. Ale lišíme se i my dva v tom, co od divadla čekáme. Nečekám v tomto případě individuální charaktery, protože mi nezajímá milostná story a tudíž mi nenapadlo hodnotit dispozice aktérů vůči ní. Naopak jsem rád, že se tu na lásku netlačí a možná vůbec o ní nehraje. Pro vás je to, píšete, základní dramatický konflikt a Bejby je Edovým rivalem, kdežto mně je opravdu jedno, kdo ke komu se přikloní a který kterou získá, když je navíc zřejmé, že tyto vztahy jsou a dlouho zůstanou labilní a proměnlivé. Proto nezkoumám jaksi životní pravděpodobnost třeba v podobě a jednání Milady, jestli může vzbuzovat žárlivost a obdiv. Ne že by na tom vůbec nezáleželo ve smyslu logiky jevištního dění, a mám dojem, že obě alternace jsou v tomto smyslu uznatelné, ale rozhodně to v tomto případě nepovažuji za v inscenaci nejpodstatnější. Zajímá mě smysl sdělení, oč inscenátorům jde a čím přispívají do společenské debaty o věcech skoro existenciálních. A jsem rád, že těm mladíkům šlo víc o facku komunistům a společnosti, která se jich nedovede a hlavně nechce zbavit, než o pravděpodobnost mladických lásek.

   08.04.2019 (17.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Kateřina Kykalová

   

   Když je ale ona apelativnost
   zprostředkována skrze inscenaci, kde jsou postavy takto groteskně zjednodušené (a většina z nich přímo nesympatická), vyznívá pro mě zkrátka příliš tezovitě. Dovedu-li dál svou interpretaci postav, tak pokud máme dva typově podobné představitele hlavních rivalů, ať už tedy v lásce nebo z hlediska společenského postoje, tedy pevnosti názoru či ochoty kolaborovat, uděláme z Edy zkrátka protivného kašpara, aby bylo opravdu každému jasné, s kým má sympatizovat. Eda pak vyznívá jako mstivý floutek, kterému Bejby přebral holku, a tak ho jednoduše udal, ale nějaký jeho vnitřní boj, který by mi pomohl pochopit jeho jednání – a tím i složitost a zrůdnost tehdejších poměrů – tam zcela chybí. Přitom by se tím do mě onen apel mohl zabodnout mnohem hlouběji. Protikomunistické téma je přeci dostatečně obsažené už v Hřebejkově filmu, aby mě dnes ale fackovalo, si opravdu nepřeji. Je to pro mě zkrátka až nestravitelně vykřičené – a když se na to podívám z druhé strany, nedovedu si představit, že by přesvědčený komunista po zhlédnutí představení změnil názor. A jsme zase u problému politického divadla obecně…

   11.04.2019 (8.42), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Josef Herman

     

     Inu je na vás,
     jaké postavy vás osloví a proč, já jen vysvětlil, proč a čím to oslovilo mě.
     Neshodneme se ale v tom, že by Hřebejkův film byl dostatečně protikomunistický, podle mého, a zdá se, že i podle mladých inscenátorů, je to falešná selanka, proto na něj v inscenaci reagovali vlastně odmítavě. Jak jsem to napsal.
     A pak mi trochu děsí, že politické divadlo, které natvrdo za něco bojuje, vás nebaví, neoslovuje, je zbytečné… Jestli bylo zbytečné si vzpomeňte za deset patnáct let. Také si nemyslím, že prvořadou funkcí divadla je politický boj, ale myslím si, že tou funkcí je diskutovat o tom, jak si tu žijeme (dosaďte jakoukoli dobu a místo), a obávám se, že si nežijeme dobře proto, protože politika už unavuje, což je v zájmu těch, kteří tu dnes vládnou. Řekněme normalizace. A podle mého je dnes daleko cennější prvoplánově křičet než se esteticky a filozoficky babrat v důvěrných vztazích. Ale to už naši debatu překračuje…

     11.04.2019 (9.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

     • Kateřina Kykalová

       

       Neříkám,
       že je zbytečné, jen na něj mám holt i ty estetické požadavky, proto jsem třeba tak ocenila Vladaře…
       A vlastně se i lišíme v pohledu na postoj, který zaujali k tomu filmu – podle Vás je odmítavý, já jsem ale neviděla, že by s projekcemi v tomto smyslu jakkoli pracovali, což se přímo nabízí, když už tam jsou… Spíš to na mě působilo ve smyslu: Pojďme si připomenout ten film, který máme všichni tak rádi…

       11.04.2019 (9.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ