Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Festival nefestival, maso nemaso

    Letošní Malá inventura (24. února – 2. března) byla silné sado, ale skoro žádné maso. Možná jsem si vybrala špatně, ale snad žádná inscenace, kterou jsem navštívila, nebyla „divadelním nářezem“, jak zněl slogan již osmého ročníku festivalu, který sám sebe charakterizuje jako výkladní skříň domácího nového divadla.

    Ostatně kulhalo i samotné označení „festival“. Festival znamená – či by měl znamenat – jedinečné, slavnostní setkání a setkávání, na kterém se střetává víceméně stálé publikum s – pro ně – vzácnými umělci a jejich díly. Diváci však stálí nebyli, až na pár zlostných kritiků a milých pořadatelů. Festival se nestal „svátkem“. Neexistovala žádná permanentka a lístky si diváci mohli koupit pouze v místech, ve kterých se dané představení hrálo. Proč by tedy měli chodit do těchto divadel právě v posledních mrazivých únorových dnech?

    Nová síť a bílé vrány

    Malou inventuru tvoří v první řadě inscenace z projektu Nová síť – vybrané byly vždy dvě inscenace z repertoáru šesti pražských divadelních scén – Archy, Ponce, Alfreda ve dvoře, MeetFactory, NoDu a studia Alt@ – Haly 30. V této hlavní části programu tak byly k vidění kusy vždy mírně či dosti ohrané, které lze v Praze vidět i bez Malé inventury.

    Ale – abych nebyla nespravedlivá – mimo tuto festivalovou kostru zařadili pořadatelé do programu i jednu „bílou vránu“ – projekt Mirky Eliášové Until I Find It, která nezastupovala žádné divadlo (i když velké „hledání“ to nebylo – premiéra se konala ve studiu Alt@), tři doprovodné akce a letos poprvé i zahraniční hosty. Právě skupinu Via Negativa bych označila za vrchol festivalu a „bílou vránu“ za jeho propadák.

    Řízek a mrtvý zajíc

    Projekt Until I Find It se pyšní filosofickým popiskem: Každý je v životě alespoň jednou postaven před více či méně závazné rozhodnutí. Pokud je náš rozum a cit za jedno, máme vyhráno… Coby divák jsem však vyhráno neměla. Z představení jsem si odnesla snad jen návod jak naklepat, přesolit, obalit a usmažit kuřecí řízek.

    Soubor Via Negativa přivezl dva půlhodinové projekty slovinského režiséra Bojana Jablanovce. V obou předvedl své perfomerské umění založené na silném osobním charismatu a vysokém fyzickém nasazení chorvatský herec Boris Kadin. V prvním představení s názvem Co mi řekl Joseph Beuys, když jsem ležel mrtvý v jeho klíně se zamýšlel nad tím, zda se člověk umělcem stává, nebo se jím rodí, a zkoumal vztah mezi uměleckým dílem a jeho interpretací. Poučený divák (alespoň z literatury) performancemi sochaře, malíře a teoretika umění Josepha Beuyse si představení vychutnával. Rozhodně víc než Eliáškovou usmažený řízek. Předlouhý název představení neobsahuje Beuyse a mrtvolu v klíně náhodou. Odkazuje na Beuysovu performanci z roku 1965: Jak vysvětlíme obrazy mrtvému zajíci. Tehdy se umělec rozhodl, že s hlavou pomazanou medem a pokrytou plátky zlata bude interpretovat poselství svých obrazů, ovšem ne publiku (to stálo za okny), ale mrtvému zajíci v jeho klíně. Jak tuto koncepci interpretoval Boris Kadin? Nasadil si zaječí masku z pytloviny a ptal se, proč zrovna on se dočkal beuyovského privilegia být mrtvým zajícem, který spočinul v umělcově klíně. Před tím ještě publikum vyzkoušel, co všechno vydrží, když s nožem na předloktí prohlašoval, že bude šokovat za každou cenu. Šok to tedy byl, byť krev nakonec netekla. Ovšem v druhém představení – Hře s párátky – se publikum krve dočkalo alespoň ze záznamu. A to krve lidské. V záznamu byla zachycena předchozí inscenace souboru Via Negativa Ne jako já, ve které se Chorvat (Boris Kadin) a Srb (Kristian Al Droubi) snaží bodáním ostrými kuchyňskými noži (ne)strefovat do prstů protivníka, které má roztažené na stole. Občas však (ne)náhodou zasáhnou. A z prstů se řine krev. Právě tato performance razantně zkoumá vztah díla a jeho kritiky. Via Negativa vytvořila inscenaci (Hru s párátky) o jiné inscenaci (Ne jako já) a o jejích ohlasech a kritikách. Z jednoho ohlasu jsme se například dozvěděli, že jen Slovinec může donutit prolévat krev Srba a Chorvata. Až mně zatrnulo. Kdo je vlastně cyničtější a krutější, ptali se performeři. My, anebo ti, co o nás píší? Via Negativa by měla Prahu navštívit opět v květnu, takže kdo její projekty nezná, bude mít novou šanci.

    Dobré zprávy

    Na začátku jsem si stěžovala na výběr festivalových inscenací, jež můžete vidět v Praze zcela běžně. To je jen má výtka k malému hledání festivalového týmu. Ale projekty to vesměs špatné nejsou. Určitě lze doporučit brutální grotesku Ondřeje Davida Do ráje, kterou uvádí Roxy/NoD, Sifon Vojty Švédy a Jana Kalivody v Alfredovi ve dvoře nebo inscenaci fyzického divadla Heleny Arenbergerové, Anny Synkové a Thomase Steyaerta Wait, Wait, Wait, kterou najdete v programu studia Alt@ – Haly 30.

    Na Malou inventuru v Praze navazuje několik Velkých inventur v Plzni, Olomouci, Hradci Králové, Liberci a Brně, kde by měl v následujících dnech pokračovat upravený program. Tento festival – či spíš taková přehlídka – je mnohem smysluplnější: vyváží z Prahy do dalších kulturních center výrazné projekty netradičního divadla. Stejně tak smysluplné by mi přišlo dovážet do Prahy v rámci Malé inventury umělce z českých a moravských měst a regionů. Takto jde z velké části o inventuru již zinventarizovanou.


    Komentáře k článku: Festival nefestival, maso nemaso

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,