Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 4)

    Když divadlo jenom potěší

    Ku konci března, jmenovitě 24. a 26. 3. 2019, odehrály se v sále Komorní opery Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně na Orlí dvě premiéry jedné a téže opery italského skladatele Domenico Cimarosy (1749 – 1801) složené na libreto Giovanni Bertratiho: Il matrimonio segreto, neboli Tajné manželství.

    Carolina se má provdat za hraběte Robinsona, jenže se krátce před tím tajně vdala za chudobného účetního Paolina… (Linda Kunclová a Ondřej Líňa jako Carolina a Paolino) Foto Marek Olbrzymek

    Je to patrně nejznámější a nejčastěji hraný kus rodáka z městečka Averse od Neapole, vrstevníka Mozartova a dvorního skladatele císaře Josefa II. Je to opera komická, typu opera buffa, tedy opera čerpající náměty ze života měšťanů a prostého lidu, fraška, která tak trochu nastavuje zrcadlo tehdejší společnosti i nám všem, ale především chce pobavit a potěšit.

    Tajné manželství se odehrává v Bologni v 18. století, v domě obchodníka Geronima. Ten se touží dostat mezi společenskou smetánku, mezi šlechtu. Chce k tomu využít svých dcer, Caroliny a Elisety, a jednu z nich, nejlépe mladší Carolinu, provdat za šlechtice, hraběte Robinsona. Jenže Carolina se krátce před tím tajně vdala za chudobného účetního Paolina a teď se bojí, že její otec s tím nebude souhlasit, Paolino chce přesvědčit hraběte Robinsona, aby si vzal starší Elisettu, Robinson přijíždí na námluvy, ale Elisetta se mu nelíbí a chce mermomocí Carolinu, všichni jsou z toho nešťastní, nota bene když do zápletky vstoupí teta Fidalma, která se obdivně vrhá na mladého Paolina, no, ale všechno dobře dopadne, ukáže se, že hrabě Robinson je sice šlechtic, ale nepohrdne jistou sumičkou za sňatek s Elisettou atd., atd.

    Na přesun použila režisérka taxík, neb z účetního Paolina udělala mladého taxikáře. (Ondřej Líňa – Paolino, Linda Kunclová – Carolina, Pavel Slivka – Geronimo, Robin Červinek – Hrabě Robinson, Marianna Ambrožová – Elisetta, Eli Our – Fidalma) Foto Marek Olbrzymek

    Režisérka Kateřina Reichová původní operu upravila, z domu obchodníka Geronima přenesla děj i do poněkud zašlého obydlí hraběte, na přesun použila taxík, neb z účetního Paolina udělala mladého taxikáře – ostatní postavy zůstávají, jen jsou přioděny současně a všem to sluší, jen ten Paolino ve žlutém taxikářském je až příliš křiklavý, ale nakonec to moc nevadilo, protože všichni, které jsem viděl, tedy kteří účinkovali v první premiéře, zpívali pěkně, s vervou a čistě, přičemž prim hrála mladší dcera obchodníka Geronima Carolina – Linda Kunclová. Byla bezprostřední, s gesty, mimikou i pohybem odpovídajícím tomu co zpívala… A co se mi líbilo nejvíc? Že se režisérce podařilo akcí i mimikou herců vyplnit sáhodlouhé árie o jedné jediné větě, jakéž u oper bývají. A každá ta věta dlela drahnou chvíli nahoře, na čtecím zařízení, takže i pomalejší divák mohl být v obraze. A to jsem ještě neřekl, že se zpívalo italsky. Na správné výslovnosti a na hudebním aranžmá se podílel zkušený dirigent Damiano Binetti, jehož operní produkce se hrály v řadě italských měst i v Praze, kde získal Cenu Thálie, a který je v současnosti studentem doktorského programu na JAMU.

    Tajné manželství se mi zkrátka líbilo a nebyl jsem sám, a tak jsem na ně chtěl pozvat známé a kamarády, jenže, ouha, než jsem se rozhoupal, bylo staženo. Pak jsem se dozvěděl, že opery na scéně JAMU dožívají se vždy jen čtyř, max. šesti repríz, neb živí muzikanti, co tu účinkují, mají obvykle už jiné úkoly a jiná angažmá; při muzikálech je to jiné, tam bývá hudba neživá, nahraná, a tak kus na repertoáru někdy vydrží i měsíc… A s operními studenty je to totéž, záhy je čekají další výzvy, jak se dnes moderně, ne-li post post moderně říká.

    Postavy jsou přioděny současně a všem to sluší; studenti zpívají pěkně, s vervou a čistě. (Eli Our – Fidalma a Marianna Ambrožová – Elisetta) Foto Marek Olbrzymek

    Ale víte, co mne zaujalo neméně? Recenze kritičky Heleny Havlíkové, která byla uveřejněna 3. dubna v operním internetovém periodiku Opera plus. Říká se v ní, že délka opery se ukázala jako past pro režisérku Kateřinu Reichovou a že přesazení děje z 18. století do neurčité současnosti není nápad ani originální, ani samospasitelný a prvoplánově jednoduchá typologie postav a pitvořivé přehrávání zatím nestačily na bláznivou italskou komedii, která by měla sršet situačními i hereckými gagy… A též, že vzhledem k dosavadním pěveckým možnostem studentů by inscenaci prospělo výrazné seškrtání rozsáhlých partů všech šesti sólistů a že v uváděném rozsahu byly role zatím nad jejich dosavadní schopnosti… Nejhoršího vysvědčení se dočkal orchestr, který údajně hrál nesourodě… A jak je v poslední době módní, celá inscenace si od recenzentky vysloužila i percentuální zhodnocení: 40 %.

    Nevím, zda si druhá premiéra v jiném obsazení oněch 40 % zaslouží. Neviděl jsem ji. Nemohu soudit. Té, co jsem viděl, bych dal 80 %. Nejen za provedení, výkony a režii, ale i proto, že mi úplně stačí, když se nenudím a když konečně natrefím na divadelní kus, který nechce nastavovat zrcadlo mně nebo politickému spektru, překvapovat tělesným a duševním exhibicionismem, sexuální otevřeností, když nemusím dumat, zda jde o kus moderní, post moderní, nebo dokonce post post moderní – zkrátka, když mne divadlo toliko potěší. A to se stalo.

    Režisérka Kateřina Reichová zpívající. Foto Ladislav Vencálek

    P.S. Ještě několik slov o režisérce Kateřině Reichové. Maturovala na obchodní akademii v Blansku, pak vystudovala klasický zpěv na brněnské konzervatoři, závěrečnou práci věnovala skladateli Jiřímu Bulisovi, autorsky se podílela na kabaretech a písňových recitálech blanenského amatérského divadla Kolárka, nyní studuje druhým rokem operní režii na JAMU, skládá vlastní písně, zpívá ty od Zuzany Navarové, nejraději ale písně a šansony, ke kterým složil hudbu Jiří Bulis.

    Komorní opera Hudební fakulty JAMU – Domenico Cimarosa: Il matrimonio segreto (Tajné manželství). Instrumentální úprava a hudební nastudování: Damiano Binetti, dirigent: Filip Urban, režie: Kateřina Reichová, scéna a kostýmy: Tereza Jančová, světelný design: Zuzana Bottová, produkce: Tereza Kropíková a Dagmar Petrů. Osoby a obsazení: Geronimo – Pavel Slivka, Elisetta – Mariana Ambrožová, abs. výkon, Carolina – Linda Kunclová, abs. výkon, Fidalma – Eli Our, abs. výkon, hrabě Robinson – Vladimír Jindra, Paolino – Onřej Líňa, abs. výkon. Trhovci/dělníci – Adam Kořán, Martin Mihál. Premiéry 24. a 26. 3. 2019 v Divadle na Orlí. Toto povídání reflektuje první premiéru.


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 4)

    1. Květa a Zdeněk Zychovi

      Avatar

      Moc s autorem Ladislavem Vencálkem souhlasíme,
      neuměli bychom svůj názor tak pěkně vyjádřit. Zmíněné Tajné manželství jsme bohužel neviděli, ale v divadle se raději pobavíme, než aby nám bylo – jak říká autor – nastavováno zrcadlo…

      15.04.2019 (13.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,