Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Je to blázen, řekl hasič (pro)

    Pražské Národní divadlo připomnělo nejnovější inscenací Za krásu v režii Daniela Špinara jednoho ze svých legendárních šéfů a zároveň jednoho z nejvýraznějších českých režisérů 20. století Karla Hugo Hilara. Inscenace, uváděná na Nové scéně, nezastírá, že se nejedná o pouhý historický exkurz či biografickou hru, ale spíše o esej propojující minulost se současností, konkrétní Hilarův osud s obecnými, stále se opakujícími problémy těch, kteří stanuli v čele obrovské instituce jménem Národní divadlo.

    Jednou z působivých scén je využití busty jako hračky, postavy si s ní nejprve pohazují, mazlí se s ní, a nakonec zůstane pohozena kdesi pod sedadly Foto Petr Neubert

    O Hilarovi (vlastním jménem Karel Bakule) bylo napsáno mnohé. Vedle odborných analýz jeho tvůrčí práce existuje množství neuvěřitelných legend o tom, jak se dostal k divadlu, a jaká dobrodružství a konflikty prožíval se svou nepokojnou povahou, včetně tvrdých psychologických soubojů s herci, na jejichž slávě se podílel. Hilar neuznával hranice fantazie, ale ani pravidelnou pracovní dobu, a jeho tvůrčí posedlost a požadavky neslučitelné s rytmem života zaměstnanců vedly k nedorozuměním a měly fatální vliv na jeho zdraví. Jakožto vystudovaný filolog po sobě zanechal pozoruhodnou řadu písemností, Špinar v první polovině inscenace čerpá z knihy Boje proti včerejšku, v níž Hilar zformuloval své představy o novém divadle, nejen pokud jde o téma a formu, ale rovněž o umělcův světonázor a způsob života. Symbolickou rovinu interpretace zdůrazňuje neobvyklé uspořádání prostoru: zatímco diváci sedí na jevišti, děj se odehrává v hledišti Nové scény, kde se zpod ošoupaných sedadel vynořují různá Hilarova alter ega ztvárněná třinácti ženami, oblečenými jednotně podle známého portrétu – v obleku, s kravatou a kloboukem, s vykulenýma očima v jakoby dětské tváři. Z unifikovaného sboru se vyčleňují čtyři herečky, jež je pod parukou krátkých černých vlasů zprvu těžké rozeznat – Martina Preissová, Alena Štréblová, Jana Stryková a hostující Kateřina Císařová. Každá evokuje jinou část Hilarovy osobnosti, zatímco ostatní pohybově disponované komparzistky ve vtipné choreografii zabydlují hlediště v celé šíři a vytvářejí iluzi, že režisér je prostě všude. Statické citování Hilarových slov v první části se daří rozbít až akrobatickým výkonem Štréblové, která se vydrápe na obrovský lustr zhrouceně ležící mezi sedadly a odtud metá do publika režisérovy divadelní vize i kritiku soudobého divadla. Lustr zřícený do hlediště symbolizuje kontrast mezi snem a realitou, evokuje hrozící katastrofu, ale i nepostižitelnou krásu a tajemnost procesu divadelní tvorby.

    Druhá část s nadhledem ukazuje průběh zkoušky Macbetha, v níž nezdolná energie režiséra strženého tvůrčí vizí naráží na neochotu či neschopnost spolupracovníků plát pro věc stejně silně jako on. Temperament Jany Strykové je opravdu strhující, herečka dokáže bez přehánění evokovat nadšení a netrpělivost tvůrce i jeho stejně intenzivní beznaděj a smutek, když se stále znovu přesvědčuje o tom, že jeho vizím nikdo nerozumí a snad ani rozumět nechce. Panoptikum nechápavého souboru opanuje neodolatelně protivná primadona Martiny Preissové a uplatní se i naturščik, nefalšovaný divadelní hasič, který při pohledu na režiséra suše konstatuje: Je to blázen!

    Z kombinace dobře vybraných citátů a živého vhledu do inscenačního procesu à la Čapkovo Jak se dělá divadlo se skládá výjimečná osobnost K. H. Hilara. Zábavný a vizuálně působivý celek by dokonce mohl – jak doufám – inspirovat některé z diváků, aby si informace o tomto jedinečném, kontroverzním režisérovi doplnili nejen četbou tradičně dobře koncipovaného programu, ale třeba i některé z dobových knih.

    Národní divadlo, Praha – Karel Hugo Hilar a Daniel Špinar: Za krásu. Režie Daniel Špinar, dramaturgie Marta Ljubková, scéna Lucia Škandíková, kostýmy Linda Boráros, světelný design Karel Šimek, hudba Matěj Kroupa. Premiéry 14. a 15. března 2019 na Nové scéně (psáno z první premiéry).

    Hilar podle Wikipedie (proti)


    Komentáře k článku: Je to blázen, řekl hasič (pro)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,