Třikrát o divadle Alfred ve dvoře (III)
Po dvou pokračováních nazvaných Oázy neklidu, ve kterých Ewan McLaren, v letech 2011–2018 umělecký ředitel, zhodnotil a zmapoval aktivity a činnost divadla Alfred ve dvoře a přidal i vize do budoucna, nabízíme polemickou stať zakladatele divadla, režiséra, pedagoga a mima Ctibora Turby, jež vznikla jako reakce na pořad ČT mapující historii Alfreda ve dvoře.
Oázy neklidu za časů změn
V sobotu 2. března uvedla ČT1 pořad Z metropole v režii Petra Sojky. Pár drobností chci opravit, jednu zásadní chybu chci okomentovat důsledně.
Vedle dalších zpráv byla zařazena krátká informace o divadle Alfred ve dvoře. Ta trvala zhruba deset minut a já byl kontaktován, abych se ke vzniku divadla vyjádřil. Trápil jsem režiséra a kameramana dvouhodinovou výpovědí o věcech důležitých i důležitých méně.
Tak z maličkostí: Nejsem majitelem divadla, jak bylo uvedeno, tuto věc jsem probral důsledně, především motiv stavby. Koupil jsem je s pomocí manželů Jankových. Později (v roce 1995) tento jejich podíl převzal prof. Sopko. Dnes je vyplacen. Majitelem divadla se stala společnost Divadlo Alfred, občanské sdružení, dnes Divadlo Alfred z. s.
Čas velkých změn
Devadesátá léta byl časem velkých změn, dobrých i nedobrých. V roce 1991 stále existovala společnost Alfred a spol. Která pracovala od poloviny osmdesátých let.
Marně jsem na Ministerstvu kultury písemně žádal o podporu spolku. Ve stejném roce zemřel Ladislav Fialka. Měl bych doplnit národní umělec, vědomě vynechávám. Jeho dekapotovaný soubor stále získával podporu k existenci, zhruba ještě tři další roky. Soubor Alfred a spol. nic. Po roce výměn proseb a nulových odpovědí přišla z MK závěrečná a pro soubor fatální zpráva: Nenašli jsme pro vás podporu. Napsal jsem dlouhý článek Nekrolog za Alfreda, ten vyšel ve Scéně, a soubor rozpustil. Nejlepší, co jsem v životě měl.
Svou smrtí mi pan Fialka otevřel cestu k existenci v učení na české vysoké škole, kde léta vedl v rámci katedry tance oddělení pantomimy. S peripetiemi jsem vedení převzal a z Nizozemí se vrátil do Prahy. Oddělení jsem s pomocí vedení HAMU proměnil na katedru nonverbálního a komediálního divadla.
Od ministra kultury Milana Uhdeho jsem dostal zhruba pět a půl milionu na rekonstrukci kaple sv. Anny v Nečtinách, která začala pracovat v 92. roce. A jsme u motivu stavby divadla v Praze. V dokumentu pana Sojky se říká, že jsem si začal plnit sen, sen herce o vlastním divadle. Chyba a velká. Jsem jiný. Divadlo bylo od začátku koncipováno jako místo pro realizace prací studentů a mladých a vůbec pro vše, co u nás v oboru mimického a fyzického divadla za zhlédnutí stálo. V úvodním rituálu jsem od pana Drábka, v té době rady pro kulturu na pražském magistrátu a současně vedoucího Fondu pro kulturu a vzdělávání při magistrátu Prahy, dostal klíč od divadla, který mi ihned uzmul mladý mim. Jinými slovy bylo naznačeno, kam divadlo bude směřovat. Takže žádné plnění snu herce o vlastním divadle.
O divadle jako budově
Magistrát nepřispíval tolik, aby bylo možné utáhnout provoz, říká komentář v televizním dokumentu. Chyba, magistrát nikdy nic nepřispíval. Po zkušenosti s nepochopitelným odmítnutím podpory souboru Alfred a spol. jsem nežádal o peníze na MK ani na magistrátu a hned jsem se obrátil na švýcarskou kulturní nadaci Pro Helvetia, kde jsem tříletý grant na rozjezd divadla získal. Tedy žádné vytloukání klínu klínem.
Stále je nutné upozornit na totální podporu Fondu pro kulturu a vzdělávání, který byl pod magistrátem organizovaný. Za chvíli se ukáže absurdita českých kulturních vedení. Dohoda o švýcarském grantu stanovila, že se předpokládá, že po třech letech, pokud divadlo smysl své existence prokáže, převezmou finanční podporu české instituce. V oněch třech letech jsme uvedli devět produkcí vlastních, šest jsem dramaturgicky, autorsky a režijně vedl sám, dvě Halka Třešňáková a Petr Krušelnický. Uvedli jsme ke třiceti pohostinských představení, dva festivaly. Úplná maličkost… Ne pro mne. Na nákup tří čtvrtin domu nepadly jen moje úspory z práce v nizozemské škole, ale moje celoživotní úspory. Vše, co jsem kdy vydělal, i domek po matce v Brně, jsem převedl na nákup nemovitosti. Dům v Nečtinách byl využíván jako ubytovna pedagogů, sál jako malá pracovna.
Takže kde je velký problém odvysílané zprávy? Jak jsem naznačil, byl jsem přizván k výpovědi o divadle jako budově. Taky jsem na toto téma dlouze promluvil. Ukázal jsem knihu v angličtině, bachratou a objemnou informacemi o divadlech ve střední Evropě, v Polsku, Česku, Slovensku, Rakousku, Maďarsku a Slovinsku, kde divadlo Alfred ve dvoře je z českých uvedeno se třemi dalšími: Novou scénou ND, Divadlem Husa na provázku a Městským divadlem v Mostě. Kniha se na okamžik v televizi objevila, ale o obsahu a významu ani slovo.
Divadlo po roce 2001
Zato byla představena kniha jiná, od Lukáše Jiřičky, Evy Kyselové a kol., nazvaná Oáza neklidu. Její iniciátor, Ewan McLaren, promluvil na obraz. Nevím o ní nic víc, než zpráva řekla. Nikdo mne o vzniku neinformoval, nežádal žádná vysvětlení a doplňky. Budu možná velmi překvapen!
Že režisér Sojka mohl předpokládat oživení divadla spolkem Motus, od roku 2001 v divadle pracujícím, lze chápat. Že lidé z Motusu se o naší divadelní práci slovem v reportáži nezmínili, je velmi špatné. Že Kanaďan McLaren uvádí knihu mapující experimentální tvorbu v období jeho práce osmi let, aniž by uvedl fakt, že mezi knihami před tou jejich vyšla kniha o svěžím a neklidném životě předchozí oázy v období naší tvorby, je špatné. Nemluvě o faktu, že naše předcházející dramaturgie výrazně naznačila charakter práce v divadle Alfred. Tomáš Procházka, současný programový ředitel divadla, mluví o výjimečnosti práce divadla a v pořadu cituje jen to, co má Motus od roku 2001 ve smlouvě: uvádět představení mimického, tanečního a obrazného charakteru. Jako plus uvádí práce s technologiemi. To ve smlouvě není a to skutečně v divadle vídáme.
Chleba v blátě
Dostal jsem s paní Danou Zátopkovou čestné občanství Prahy 7. Stejně jako paní Zátopková nedostala čestný titul za házení oštěpem, ale za to, kam s ním dohodila, předpokládám, že i já nedostal ocenění za postavení divadla. Je to jen prostředek k házení, tedy kam jsem program divadla dohodil. V divadle vystoupil světoznámý klaun Dimitri, jeho dcera Máša po návratu z účasti v Cirque du Soleil, americký klaun Daniel Gulko, Alan Le Bon s produkcí, již s velkým úspěchem hrál na festivalu v Charleville-Mezières, světoznámá společnost Mummenschanz se sólisty Berniem Schürchem, Florianou Frasettovou, Théâtre du Mouvement de Paris s protagonisty Yvesem Marcem a Claire Heggenovou, slovenské divadlo Blaho Uhlára Stoka, dvě inscenace Bolka Polívky (Trosečník a Šašek a královna), Boris Hybner s Concerto grosso, Alena Dittrichová, Petr Tyc s tanečním představením a naše inscenace Talíře – Taniere, Pohyblivý kabinet, Příběh vojáka, Hanging man, Kjógeny, L’Amfiparnaso a jedenkrát také Boris pictus, což byla ihned stažená, nevydařená Hybnerova sólo premiéra. Naše produkce byly uváděné v New Yorku s pozitivní kritikou v New York Times, v Japonsku, v Bruselu na Europáliích, ve Francii na festivalu Mimos, v Moskvě ve studiovém sále MCHATu. Nemám čas důsledně doplnit jména asi deseti inscenací uvedených na našem posledním festivalu, která jsem viděl, a některým fandil. Představení Poláků textu od Gombrowicze, tří Švýcarů, maďarské taneční představení v choreografii Švýcarky, skvělé představení bulharského komika, představení Daniely Voráčkové. To vše ve třech sezonách. Předali jsme Motusu divadlo se světovou reputací.
Nakonec jen k nepochopitelným obratům magistrátních úředníků. To už se netýká zprávy o divadle Alfred ve dvoře, i když také. V době, kdy mi byla upřena práce v divadle, jehož stavbu jsem inicioval a velkými platbami podmiňoval, dostal jsem Cenu Thálie, Zlatou ručku od prezidenta Havla, ve Spojených státech Cenu Reda Skeltona, v Japonsku čestného profesora. Ale především jsem celý život pracoval s různými výsledky, podle reakcí kritik spíš pozitivními. Dodnes nechápu, co jsem komu udělal, že mi byla upřena jedna čtvrtina umělecké existence, že v televizi nejsem vítaným, že už v brněnské televizi do programu panem dramaturgem Aujezdským zařazený pořad Komedie v kapli (neplést s třídílným pořadem ostravské televize Komedie z kaple, který byl realizován a odvysílán) byl vyřazen, že když v cyklu pana Rychlíka o českých cirkusech – později vícekrát opakovaném – jsem v deseti dílech postavil asi šedesát fragmentů klauniád a stejný počet komentářů, musel moji účast Rychlík obhajovat před dramaturgií TV.
No, třeba založená katedra, studio Kaple v Nečtinách a vzniklé divadlo v Praze, o němž zde byla řeč, bylo příliš pro nějakého závistivce. Nebo jsem opravdu někomu hodil chleba s máslem do bláta.
Jo, jo, už mi dejte pokoj.
Komentáře k článku: Třikrát o divadle Alfred ve dvoře (III)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
