Divadelní noviny > Blogy

Postřehy Divadla Kámen (No. 25)

Při našich kurzech činoherního minimalismu (poslední, třetí část se uskuteční tento víkend 27. a 28. dubna) analyzujeme různé věci. Naposledy jsme si například ujasňovali, jak je to s utvářením prostoru při konání divadelního minimalismu. A dospěli jsme k závěru, že: Prostor utvářejí naše vize… a nejen to. V následujícím textu se pokusím nastínit, co tím přibližně myslím, a jak by něco tak abstraktního mohlo fungovat.

Půjdeme na to hezky zvostra. Žádné obecnosti. Prostě (ne)jasná teorie optikou tvůrců Divadla Kámen.

Co jsou to ty divadelní vize, které utvářejí prostor a nejen to…? Vize by se daly pravděpodobně rozdělit na dvě skupiny: vize režisérské, tedy ty, které určují strukturu inscenace; nastíní síly mezi herci, které mají v daných scénách určitými směry působit; vlastně i nějaké základní nálady a základní emoce, tempo, rytmus. Pak jsou ale také vize, které má herec. Ty samozřejmě musí nějakým způsobem korespondovat s vizemi režiséra, ale z více jak 50%, možná 80%, jsou a měly by být svobodné.

Vize herce můžou být naprosto konkrétní, naprosto abstraktní. Můžou být barevné, můžou mít jasnou geometrii, můžou se vytvářet na základě zkušeností, životních, uměleckých, na základě nálad, rozpoložení v ten daný moment. Záměrně užívám slovo vytvářet, protože takové vize nikdy nekončí. Tvoří se pořád, každým dnem, okamžikem, na každé zkoušce a – pozor – pokaždé můžou (nebo by v ideálním případě měly) být jiné. V tom se výrazně liší od vizí režisérských, které by měly být jasně dané, spíše neměnné. Například proto, aby vytvořily pevnou konstrukci pro svobodnou tvorbu vizí herců.

No jo, jenomže v takové jedné hře, která má základní jednu režisérskou vizi, hraje často více herců, kteří mají každý své vlastní vize… Opět zdůrazňuji, sice na základě jasné vize režisérské, ale každý herec má jiné zkušenosti, životní, umělecké, jiné nálady, je v jiném rozpoložení, má jiný charakter (svůj osobní), stýká se s jinými lidmi, má jiný vkus. A tohle všechno jeho vize zákonitě ovlivňuje. Musí tedy zákonitě dojít k tomu, že vize jednotlivých herců v daném dramatickém jednání budou jiné. Proč by to nemělo vadit a proč je možné takto svobodně tvořit? Protože pokud je dobře vymyšlená struktura, na základě jasné režisérské vize, musí zákonitě dojít k prolnutí odlišných vizí hereckých. Nelze jinak.

Zjednodušený příklad: I když si jeden herec bude představovat zahradu plnou květin a stromků a druhý si bude představovat zahradu plnou plevele a škaredých sádrových trpaslíků, pořád je to jedna a tatáž zahrada v ten daný okamžik.

Druhý složitější příklad: Pokud si jeden herec bude představovat naprosto konkrétně, jak takový škaredý sádrový trpaslík vypadá, a druhý si bude třeba i naprosto abstraktně představovat, jak vypadá proces vylévání sádry do připravené formy škaredého trpaslíka, pořád je to jeden a ten samý materiál, se kterým herci ve svých vizích v ten daný okamžik pracují.

No a úplně nejextrémnější příklad, kterému nebude nikdo snad ani věřit: Pokud si jeden herec představuje sekačku na trávu na své čerstvě posekané zahradě v chatové oblasti Sázava a druhý kopeček vanilkové zmrzliny na pláži na Kanárských ostrovech, pořád si oba něco představují v ten daný okamžik, něco z nich vyzařuje, nějak na sebe vzájemně působí, a tudíž nějaká komunikace probíhá, ačkoli ani jeden o svých vizích nic neví a vize jsou zdánlivě odlišné.

Proč zdánlivě? Protože oba se svými vizemi pracují na základě jedné jasné vize režisérské, která se vůbec netýká sekačky ani zmrzliny, ale týká se uměleckého rámce, do kterého jsou tyto dva herci teď a tady zasazeni. A je v tu chvíli úplně jedno, že jednají o něčem úplně jiném, než je sekačka a zmrzlina, že řeší například rozhýbávání motorů, falešné obvinění, žízeň, proměnu v lišku. Forma představení a dramatická situace je jasně daná, ale vize v jednotlivých dramatických jednáních jsou svobodné.

A jak se s něčím takovým má popasovat divák? Dalo by se říct, že velmi těžko. Ale jde to. Často se divák ztrácí ve chvíli, kdy nemá jasné vodítko, o čem herec hraje. Někdy ale stačí, když herec něco silně prožívá a divák se tím nechá strhnout. V takovém případě může na diváka samozřejmě působit něco úplně jiného – může to být charisma herce, nějaké technické parametry – herec umí dobře mluvit, chodit, tančit… No a někdy to mohou být právě ty vize, které dělají herce zajímavým, a divák herce prostě „hltá“, aniž by o nějakých vizích vůbec tušil. Zkrátka cítí, že mezi jevištěm a hledištěm probíhá určitý druh komunikace, že se ,,o něčem“, ,,nějak“ opravdu hraje (nebo spíš žije?), a ani nepotřebuje vědět, ,,o čem“ a proč. Může to trvat třeba jen dvě minuty, ale dvě minuty pravé nefalšované přítomnosti. Komu by se o tom v divadle nesnilo, že?!

Mohli bychom tedy říct, že jedna z možností, skrze které lze být v divadle přítomný a prožívat okamžik – herec i divák – jsou vize. Herci mají své vize, i divák má své vize – buď své (opět na základě zkušeností, nálady atd. atd.), nebo alespoň vnímá, že herec nějaké má a skrze ně koná, prožívá, jedná.

Ačkoli se to zdá být krásným tvůrčím svobodným procesem – a opravdu je!, což mohu potvrdit ze své desetileté herecké „kamenné“ zkušenosti -, pokusím se ještě nastínit, jaká úskalí takováto metoda může mít. Ať zkrátka nekončíme tak moc optimisticky.

Tak především: Svobodné vize trochu rozostřují vyznění a zaškatulkování postav a charakterů. Pokud si až moc barvitě a přítomně herec prožívá různé vize, je pro diváky často nedefinovatelnou osobou, která sice intenzivně prožívá, ale málokdo jí rozumí (jak jsem popisovala výše). Často mohou mít diváci i pocit, že herec neprožívá vůbec nic, protože – co si budeme povídat – ne každá vize je vzrušující.

Vize také znemožňují sdělovat konkrétní příběhy. Aby tato metoda byla vůbec aplikovatelná, už samotná kostra inscenace k tomu musí být uzpůsobená. Tudíž do určité míry nelze tuto metodu používat třeba v tragédiích, komediích, groteskách a dalších přesně vymezených žánrech, kde se očekávají jasné pointy, herci mají dost starostí s technickými parametry inscenace, s převleky, s charaktery a svobodné vize, na které je potřeba čas, by to přeci jen lehce zkomplikovaly. Píšu ale záměrně, že tuto metodu nelze použít jen do určité míry, protože věřím, že i herci těchto žánrů nějaké „svobodné“ vize mají. Vše je ale otázka záměru a často záměr emotivně dojmout, škovat, pobavit – zkrátka „sdělovat“ – přehluší záměr své vize přítomně prožívat.

No a poslední úskalí: Pokud herec této metodě uvěří a se svými vizemi takto ochotně systematicky (úspěšně či neúspěšně) vytrvale pracuje, má samozřejmě tendenci i v běžném životě všechno tak nějak relativizovat, představovat si některé věci jinak a po svém, než ve skutečnosti jsou. Často se zamýšlí nad věcmi, o kterých většina společnosti nepřemýšlí. Prostě to otevírá spoustu možností, jak zkoumat běžné události do hloubky a jak si všímat souvislostí a věcí, které jsou zdánlivě jasné. No zkrátka mu to dost komplikuje život. A divákům potom taky. Ale tak je to asi dobře! Někdo to takhle prostě dělat musí, řekla bych!

Zdeňka Brychtová, herečka Divadla Kámen Praha

///

Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):

Zdeňka Brychtová / Petr Odo Macháček / Vladimír Benderski

…

• Autor: Zdeňka Brychtová
• Publikováno: 26. dubna 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 25)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ