Ludvík Vaculík píše Břetislavu Rychlíkovi

Břeťo Břetislave!

Uvedl jste mě do fašanku, který se tu v Praze nejevil nijak. To mě svádí také o tom něco povědět, i když toto moje psaní se zjeví až někdy o Velikonocích a směrem k volbám, Vy píšete „fašank“: u nás to byly fašanky:

Fašanky, fašanky, s černýma fúsy,

a ten čert bachratý tancovat musí…

To chodili větší chlapci: dospělé nepamatuju. A bez nějaké muziky, jen tak se zpěvem. Měli dřevěné šavle, na které si napíchávali maso, špek.

Pod šable, pod šable aj pod obušky,

my všecko bereme, aj plané hrušky…

Nejračí brali peníze. U nás dostali padesát československých haléřů. Dali jsme jim raději peníze, třebaže slaniny jsme měli: té by byla větší škoda. Mně naši chodit s nimi nedovolili, bylo to pro chudobnější. Selský chlapec by nešel. My jsme také byli chudobní, ale to naši nechtěli demonstrovat. Krom toho já jsem ze spolků vypadával, protože naše chalupa byla až nad stodolama, odlehlá, takže ogaři ke mně nedošli.

Tady nám nedali, tady nám dajú,

komára zabili, slaniny majú.

Ani tragačovat nebo klepat na Veliký pátek jsem nesměl, když zvony odletěly do Říma: maminka v tom viděla trošku žebrotu. A tak mým jediným folklorním právem bylo chodit o Velikonočním pondělí mrskat cérky. A to zas: mohl jsem jen k lidem, s nimiž jsme se znali, a ne po celé ulici za kdejakou cérkou. Jenže: co jsem vymrskal, to naše Lidka zas dala ogarům, kteří znali nás. Teď chodívám s naším Janem v Dobřichovicích také jen k lidem, které známe; ba nesmíme nikoho z nich vynechat! A ty paní nás vždycky s něčím čekají.

Ale já jsem byl v divadle! V Semaforu na premiéře „Uteklo to jako H₂O.“ Zážitek to byl vzácný, krásný: návrat nejenom ke starým písničkám, ale i k sobě mladému: jak mne bavily rýmy „helou“ a „celou“. Tehdy divadlo rušilo konvence: dneska se jakoby snaží chytit mladší módu. Já bych ty písničky slyšel raději v původním zvuku. Jako Obecní dům na Náměstí republiky je tentýž co před stopadesáti lety, i Semafor je: má naň chodit každý, kdo chodíval; úcta k trvání.

Milý Břeťo, vy se pohybujete ve skutečném světě, já víc v tom knižním. Když nepíšu a nemám co dělat, čtu. A spíše si knihy vybírají mě než naopak. Čtenář jsem zkažený četbou: dlouhé popisy s úvahou přeskakuju a divím se, že to autor neseškrtal sám. Teď mi Mirek Zikmund ze Zlína poslal knihu od Leonida Šinkarjova „Všecko jsem skoro zapomněl“ s podtitulem pokus o psychologickou skicu událostí v Československu 1968. Jsou to vzpomínky tehdejších okupantů. Čestná práce, která nám má dávat satisfakci. A je proniknuta ušlechtilým vztahem mezi autorem a našimi H+Z, který vznikl, když táhli Ruskem.

A zase: přerušil jsem čtení, protože na mne z toho padla hrůza a ošklivost nad tehdejšími poměry, jakou jsem tehdy ani neměl: protože jsem to celé nevnímal, vnímal jsem v tom více sebe a byl jsem činný! Příznačné: u vedoucích politiků té „říše zla“ se ani později neobjevily pochybnosti, jaké měli mnozí vojáčci na tancích. Ale dočtu to.

Mezitím mi paní Vaculíková vrazila do rukou knížku, kterou právě s velikým zaujetím dočetla a chválí ji: „Válka kmotrů III“. O Mrázkovi: kdo to byl, jak ho zabili a kdo asi. Podivuhodné je, jak se autor Jaroslav Kmenta dostal ke všem informacím: vždyť se při tom skoro stal členem té bandy, jenom bez viny. Ale v nebezpečí: nebojí se? Kniha je o tom, jak zločinecké organizace prostupují policii, vládu. Ale po padesáti stranách jsme se nepřiblížili k výsledkům, a když jsem se podíval dopředu o dvě stě stran, ani k potrestání nějakého pachatele: vždycky se to nějak odloží. Ačkoli víme víc a víc, ke spravedlnosti nás to nepřiblížilo, a volby se blíží!

Fašanky, fašanky s chytrýma voly,

a pořád nevíme, koho z nich volit.

Ludvík