Slovo v pohybu (No. 5)
Rozmluvit hmotu
Zpola podmaněná matérie by se mohla zdát jako kus pasivity, jež se tvaruje podle přání ovládajícího. Viktor Černický však ve svém představení PLI židle pojal jako svébytného partnera. Přiřkl jim tedy schopnost navázat dialog a rytmovat jeho tok.
Viktor Černický v představení PLI pojal židle jako svébytného partnera. Foto Vojtěch Brtnický
Ačkoliv se v popisech k Černického představení hovoří o sólu, mám za to, že takové označení si žádá konkrétnější uchopení. Performer nevyužívá předmětů k reprezentaci, ale prostřednictvím věcnosti komunikuje a divák, ač mimo bezprostřední performerův záběr, přináší zvláštní modalitu, půdu, jež dává dialogu mezi člověkem a věcí vůbec vyvstat. Až sou-hra všech tří, jejich sladění se v okamžiku, se ukazuje nikoliv jako sólo izolované, ale jako detail reality odkazující k celku v propojení.
Jasně vymezený prostor určuje pole zájmu a podléhá potřebě řádu. Vše, co se ocitá mimo danou plochu, žije v odkázanosti samo na sebe, není podřízeno ničí vůli, pro performera jako by mimo-řádné neexistovalo. Hravá obsese, s níž Viktor Černický odměřuje sebemenší pohyb, se snaží zkrotit to, co má bezprostředně před sebou. Nikdy nezůstává, naopak je neustále v kmitu a třasu. Vykloubenou osobnost urputně bojující proti zastavení děsí ztráta vlivu na jednotlivá zpřítomnění matérie. Neexistuje ideální kompozice, která by uklidnila performerův roztěkaný pohled.
Hravá obsese, s níž performer odměřuje sebemenší pohyb, se snaží zkrotit to, co má bezprostředně před sebou. Foto Vojtěch Brtnický
Divák v tomto boji s matérií nefunguje pouze jako vnější kulisa, ale mezi ním a Černickým probíhá tichá výměna. Ludický princip, který rozehrává na scéně rozmanité reakce na hmotu, vyvolává v hledišti napětí a silné očekávání. Pokud by nebyla tato druhá složka aktivovaná, představení by ztratilo důležitý opěrný pilíř v recepci: momentech smíchu i němého úleku.
Rupturou v repetitivnosti pohybů po scéně je moment performerova vertikálního zastavení, kdy je matérie na nepatrnou chvíli ovládnuta a její vzruchy utlumeny a kdy, zdá se, přišla o všechny prostředky, kterými by mohla performera vrátit do navyklého rytmu. Ve zdánlivé pasivitě a úplném odevzdání jej ale pohne k ohledání nového rytmu, přesunu mimo scénu, kam už nemá divák přístup.
Neexistuje ideální kompozice, která by uklidnila performerův roztěkaný pohled. Foto Vojtěch Brtnický
Černický nechává svým představením s nevídanou velkorysostí na diváku samém, s jakou vrstvou se spokojí. Princip ludičnosti pro mnohé snímá háv komplikovanosti Leibnitzových monád, jimiž se autor inspiroval. Divák je s lehkostí pozván do sóla – zaplněného prostoru, který není ringem, v němž se utkává performer sám se sebou a s hmotou, ale v němž je sama přítomnost každého jednoho tlukotem, který znovu a znovu hledá matérii, jež se nechá tvarovat.
Divadlo Ponec – Viktor Černický: PLI. Koncept, choreografie, performance: Viktor Černický, scénografie: Drahomír Stulír, light design: Zuzana Režná, dramaturgie: Lukáš Karásek. Premiéra 11. 11. 2018. Psáno z reprízy 3. 4. 2019.
Komentáře k článku: Slovo v pohybu (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
