Čelákovické glosy (No. 49)
Pavel Novotný napsal na základě své sbírky veršů Tramvestie libreto pro stejnojmennou komorní operu Petra Wajsara. Východiskem textů byl záznam komentářů vybraných cestujících, natočených při jízdě linkou číslo 11 z Liberce do Jablonce nad Nisou. Z tramvaje je vidět krajina spolu s relikty nedávných časů – polorozpadlými továrničkami, domky, ale i lesem, který působí jako kouzelný. Libreto je členěno do „obrazů“, úseků, nazvaných podle dvaceti stanic linky.
Jana Horáková Levicová, Lenka Šmídová, Dušan Růžička a Jiří Sulženko, velmi dobře kostýmovaní, dokázali vtáhnout diváka do svých světů. Foto Patrik Borecký
Z více postav sestrojil Novotný čtyři lidské typy: zneurotizovaná ustaraná žena středního věku, vyhledávající zboží „v akci“, rozšafná bezdomovkyně (inspirací pro tuto postavu byla Helena Skalická, v psychiatrických kruzích známá pacientka, s níž básník spolupracoval na knize A to si pak můžeš říkat, co chceš), sportovně založený muž středního věku, který ví, jak se plaváním zbavit svých traumat, a starší muž – pamětník dřívějších časů, který vidí následky svépomocných aktivit minulé éry. Výborně zvolené typy jsou vlastně reprezentativním vzorkem dnešní společnosti. Každá postava je definovaná jiným typem vidění, odlišnou dikcí. Od stanice Proseč si postavy svoje texty jakoby vyměňují a retrográdní volná inverze ukazuje, že jsou/jsme všichni vlastně z jednoho těsta.
Wajsar si uvědomuje zásadní funkci textu v díle, proto pro jeho vokální zpracování zvolil deklamačně-ariozní stylizaci a nezřídka využívá i melodizované mluvy. Instrumentální složka jako by „ilustrovala“ jízdu tramvaje – agresivní minimalizmus je dostatečně dynamický a podtrhuje jistou strojovost „děje“. Další zvukovou vrstvou jsou úryvky z radiofonické kompozice Tramvestie, která vznikla před libretem. Akusticky členitý zvukový obraz vtahuje diváka do proměn nálady a asociací.
Richard Hein jako zkušený řidič dovezl tramvaj č. 11 se všemi cestujícími bezpečně do cíle a také se zasloužil o vřelý ohlas opery. Foto Patrik Borecký
Čtyři bezejmenné postavy (soprán, alt, tenor a bas) sedí čelem k publiku na reálných tramvajových sedačkách vozu T3 a k vytvoření jednotlivých typů mají k dispozici jen vokální prostředky a občasnou gestikulaci či hru s rekvizitou (pivní lahev). Na zadním prospektu se promítají obrazy, asociace krajiny kolem trati, vzory koberců (upomínka na zaniklou továrnu) i abstraktní ornamenty.
Jana Horáková Levicová, Lenka Šmídová, Dušan Růžička a Jiří Sulženko, velmi dobře kostýmovaní, dokázali vtáhnout diváka do svých světů, které jsou zároveň jeho vlastní, jak si v průběhu díla divák uvědomí. Pro lepší orientaci ve zvukovém prostředí mají dirigent a instrumentalisté sluchátka. Richard Hein jako zkušený řidič dovezl tramvaj č. 11 se všemi cestujícími bezpečně do cíle a také se zasloužil o vřelý ohlas opery.
Wajsarova práce je pro současné české hudební divadlo rozhodně významnějším dílem než tolik oceňovaná kompozice Sternenhoch od Ivana Achera – především pro pozoruhodné, slohově čisté a významově velmi bohaté zhudebnění.
Národní divadlo – Petr Wajsar a Pavel Novotný: Tramvestie. Dirigent: Richard Hein, režie, scéna, světelný design a video: Marek Bureš, zvukový design: David Hysek, kostýmy: Klára Syrůčková. Účinkují: Jana Horáková Levicová, Lenka Šmídová, Dušan Růžička, Jiří Sulženko a Orchestr Státní opery. Psáno z premiéry 17. 4. 2019 na Nové scéně.
Komentáře k článku: Čelákovické glosy (No. 49)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
