Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Rusalka… (vzpomínka na Zuzanu Skalníkovou)
Loutkoherečka a dabérka Zuzana Skalníková odešla do hereckého nebe 12.dubna 2019. V tisku se objevila zmínka o jejím odchodu, ale připomínána byla výhradně jako „hlas Mufa“ z populárního televizního pořadu Studio Kamarád. Vzhledem k tomu, že herečka a loutkoherečka po více než čtyřicet let poctivě sloužila divadlu – kromě Naivního divadla to bylo především v divadle Minor, rádi bychom připomněli alespoň krátce její divadelní kariéru (má na kontě více než čtyřicítku titulů) a taky její další dovednost, malování obrázků.
V Divadelních novinách 9/2019 vyšla vzpomínka Barbory Nižňanské, dcery Zuzany Skalníkové. Čtenářům i-DN nabízíme vzpomínku Věry Eliáškové, dramaturgyně a autorky a také životní partnerky a spolupracovnice Karla Makonje, s nímž Zuzana Skalníková začínala v legendárním Vedeném divadle.
Rusalka
Zuzka Skalníková patřila ke generačním přátelům a spolužákům režiséra Karla Makonje a hrála snad téměř v každé jeho režii. Spolupráce už začala na škole: Čapkovým Pejskem a kočičkou a Tajemnou zahradou F. Burnettové – na loutkářské katedře v roce 1968 a pokračovala Camusovým Nedorozuměním a Ghelderodovým Hop, signore! už v nově založeném Vedeném divadle, které hrálo v Redutě pod hlavičkou Státního divadelního studia. Zuzka byla svérázný typ hereckého talentu, schopná zahrát nejrůznější Kašpárky, nezvedené Broučky a docela malé Prince, stejně jako dospělou ženu / Marie v Camusově Nedorozumění / či hysterickou manželku / Markéta v Ghelderodově Hop signore! /.
Každý pamětník rád přidá nějakou „historku z natáčení“, ale tahle vzpomínka má poněkud jinou vypovídací hodnotu. Řekla bych, že ji beze zbytku charakterizuje. Oslavovali jsme, myslím, že Silvestra, u Jirky Bárty v jeho atelieru u letenského tunelu. Zuzka popíjela, tančila, smála se a najednou: otevřela vikýřové okénko a zmizela na střeše! Všichni jsme rychle vystřízlivěli a zaraženě čekali, jak výlet dopadne. Asi po půl hodině Zuzka seskočila z okna a nadšeně nám vykládala, jak po střechách obešla celý blok domů. A ty hvězdy! – Je to Rusalka, řekla jsem si v duchu a tenhle silný dojem Zuzka nikdy neporušila. Žádné čarování, tancování při Měsíčku či holotropní dýchání jí nebylo cizí.
V roce 1990, kdy Makonj nastoupil do bývalého Ústředního loutkového divadla, v té době Divadla u věže a přejmenoval ho na Divadlo Minor, přizval Zuzku ke spolupráci. S překvapením jsem si uvědomila, jak tahle rozevlátá bytost umí pracovat, jak je konstruktivní, soustředěná a po všech stránkách seriózní, pokud jde o tvůrčí práci. Hrála v mnoha inscenacích, od Karafiátových Broučků a Tolkienova Hobita až po Prenatály, ale myslím, že ona sama měla nejraději Exupéryho Malého prince / Poutník hvězd/, s nímž se dokázala natolik ztotožnit, že dokonce ženské z účtárny chodily tajně na balkon a ve tmě hlediště tiše posmrkávaly.
Zuzka také krásně malovala. Mnozí herci a zpěváci pěkně malují, ale Zuzka byla v tomhle ohledu, alespoň pro mě, nikoli malující herečka, ale prostě – malířka.
Za ta léta, co jsme se neviděly, se asi moc nezměnila, protože její poslední přání pro její čtyři děti znělo: Přeji si být zpopelněna a každé z mých dětí ať část popela věnuje zemi, vzduchu, vodě a ohni. – …sbohem, Zuzko, pátý živle.
Komentáře k článku: Rusalka… (vzpomínka na Zuzanu Skalníkovou)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Kateřina Jírová
Fňuk, fňuk. Moc hezky napsané!
17.05.2019 (10.25), Trvalý odkaz komentáře,
,