Divadelní noviny > Názory – Glosy
Kapitola třetí: Část první a tzv. část druhá
Tři partneři, Tygr v tísni, Divadlo LETÍ a Jihočeské divadlo, v září 2017 společnými silami započali cestu, která vyvrcholí českým pavilonem PQ 2019. Ve třetím díle reportážního seriálu vás až do 6. června, kdy se brány PQ 2019 slavnostně otevřou, bude událostmi vzniku a okolnostmi tvůrčího procesu projektu CAMPQ provázet kurátor české expozice, divadelní režisér, umělecký šéf souboru Tygr v tísni a ředitel VILY Štvanice Ivo Kristián Kubák.
Velikonoční svátky 2019 přelomily přípravy projektu CAMPQ vedví. Jedním z mnoha úkazů tohoto zlomu byl okamžik, kdy digitální plány urbanistického řešení tábora pro mimozemské civilizace započal geodet zanášet na reálný terén ostrova. Ukázalo se, jak se ostatně čekalo, že projektu budou stát v cestě snad veškeré přírodní i umělé překážky mezi VILOU a štvanickou vodní elektrárnou. Kamení, stromy, čerstvě zrenovovaný bike park, dubnové sucho, vltavské vlhko, příliš prudké svahy, příliš mírné svahy, unavená jarní tráva, Nebeského pískoviště se zabudovanou tajnou rourou, inženýrské sítě a veličina zdánlivě nepřekonatelná: čas. Zkoordinovat totiž veškerá povolení, záštity (děkujeme Hance Třeštíkové!), žádosti o výpůjčku, zábory, úpravy terénu, pojištění, výjimky, mimořádné vjezdy, připojení, požární dozory, sanitární vybavení, smlouvy o spolupráci mezi všemi zúčastněnými subjekty, objednávky, výpůjčky, finanční toky a mnoho dalšího (například souběžně jen tak bokem budovanou komunitní zahradu Tygr v petrželi) k jedinému datu byl od počátku tajný úkol dvacítky produkčních našeho megalomanského projektu. Nemluvilo se o něm příliš nahlas, abychom ho nezakřikli, slovo „harmonogram“ se na schůzkách dlouho vyslovovalo s posvátnou úctou, ale všichni jsme tak nějak tušili, že na těch třiceti řádcích je jeden konkrétní, který – ač nenapsaný červeně a s pěti vykřičníky – přesto křičí, napíná nás a vynucuje si naši pozornost. Třiadvacátý duben 2019 – začátek zkoušení a stavby.
Stejně, jako se zhmotňovaly plány v plenéru, začali se v interiérech divadel zjevovat skuteční, nefalšovaní scénografové, začaly přicházet balíčky s obsahem lukaprenu, pryskyřice, posypové soli, skleněných vláken, mikrokontrolerů, štoky látek a dodávky plné materiálů; ke Štvanici se ze všech světových stran začaly svážet palandy, stany a kontejnery (ty konkrétně z východu) a především přijíždět herečky a herci (ti zase převážně z jihu). Necelou čtyřicítku protagonistů ještě před Velkým pátkem doplnila necelá třicítka hrajících komparsistů. Souboj ducha s hmotou pokračoval: sedmdesát hrajících plus dvacet tvořících plus patnáct organizujících je rozhodně více, než dokáže naše klasicistní VILKA pojmout. A když si každý ještě vezme do ruky scénář, který zdálky vypadá jako monografie obzvláště plodného barokního mistra…
À propos, scénář! K výše zmíněnému veledůležitému datu se totiž musel zhmotnit i scénář. Po všech těch intenzivních autorských a režijně-dramaturgických schůzích (viz předchozí díl Katalánská spojka v DN 5/2019) jsme se usnesli, že budeme před ansámblem lehce mlžit a zatajíme jim, jak to všechno skončí, ať si na to přijdou sami. A tak jsme na počátku velikonočního oktávu nechali padesátkrát vytisknout knihu zvíci 250 stran a otitulovanou slibným názvem CAMPQ 1. část.
Naštěstí se nám spolu se zatajením tzv. druhé části scénáře (o níž moc dobře víme, že přestože musí obsáhnout podobný časový úsek inscenace jako část první, rozhodně bude rozsahem jen jejím zlomkem) povedlo zcela proměnit divadelní paradigma a neuskutečnit první čtenou zkoušku jako první kruciální zkoušku celého procesu, ale odložit ji až po několika jiných zkouškách. Protože herec v imerzivním divadle je především (a kolegyně a kolegové mi jistě prominou) chodící databanka informací o každém zrnku písku v alternativním divadelním vesmíru adaptačního tábora. A píšu-li zrnko písku, myslím tím kupříkladu: jaký má vztah postava právě se zrodivší mimozemšťanky ke kuchařovi z kantýny, proč si služka imperialistického kmene nedělá těžkou hlavu z těch ježků, jak se líbí náměstkovi ředitele tábora, že mu šéf ochranky tajně obchoduje s erotickými mimozemskými zážitky, proč má správce tábora v kanceláři bronzovou bustu, kam vedou ty dveře v podlaze výzkumáku, a všechno ostatní. A když tohle všechno každý obsáhne a zví, stačí mu pak už jenom ty jeho či její tři čtyři repliky z části první. A linka postavy. A manuál k průběžnému jednání. A plánek tábora. A jména všech ostatních mimozemšťanů (a ta se pletou i autorům!). A linky všech ostatních postav. A manuály všech ostatních postav. A mašinerie celé inscenace. A vědět, kde si odloží kostým. A jestli na Štvanici jezdí kurýr s jídlem. (Jezdí.) A jestli může mít sekyru na baru. (Nemůže!)
Tím tedy začíná tzv. část druhá. Ve volné inspiraci Cargillovým aforistickým pravidlem devadesát-devadesát si dovolím odhadnout, že zatímco prvních 90 procent příprav českého pavilonu spotřebovalo prvních 90 procent času, zbývajících 10 procent projektu si vyžádá zbývajících 90 procent času.
Tak nám držte palce, prosím!
Pokračování příště.
Komentáře k článku: Kapitola třetí: Část první a tzv. část druhá
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
