Divadelní noviny > Kritika

Muzikály podobojí

Připomeňme, že před rokem 1989 muzikály provozovaly specializované operetní soubory a sem tam i činohry. Mohly vybírat jen z toho, co cenzura povolila a hlavně na co operetní pěvci, operetní orchestry, případně pěvecky neškolení činoherci technicky stačili. Muzikálové inscenace produkovaly v logice stálých středoevropských souborů, nikoli v logice jednorázových produkcí, obsazených ve všech profesích specialisty. Zkrátka holdovaly hudebnímu divadlu jaksi podobojí.

Předlistopadové soubory lze označit za dvojdomky, v nichž paní domácí opereta ubytovala muzikál v podnájmu. Proměnily to až soukromé muzikálové produkce v devadesátých letech, z nichž dodnes přežily jen Hybernie a Divadlo Broadway. Už nemají ambice uvádět světový repertoár, pouze František Janeček ještě produkuje světové megahity. Dvojdomky se zčásti zbouraly a ty, co zůstaly, opanoval původní podnájemník, který operetu většinou vyhodil na dlažbu. Inscenace tu však vyrábějí v zásadě stejně jako dřív, se stálými soubory většinou v prostředí vícesouborového divadla. Divadla si vyměňují repertoár i několik specialistů překladatelů, režisérů a choreografů. Obloukem se vrátily předlistopadové produkční pořádky nejen ve zřizovaných, ale i v několika málo soukromých divadlech. Podobojí.

Revuální estráda

K popsanému došlo také v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Produkční omezení se snažili překračovat vypisováním konkursů na role a našli pár šikovných interpretů, které postupně zahrnuli do stálého souboru (je jedno, jestli je platí jako zaměstnance nebo externisty). Pokusy o hodně náročná díla (české premiéry Marguerite, Sunset Boulevardu nebo Rebbeky) jsou minulostí, schůdnější tu jsou hity Andrewa Lloyd Webbera. Naposledy v září Kočky, v nichž jsem vycítil jisté operetní rozvolnění muzikálového projevu. Klasický muzikál Colea Portera Děj se co děj, broadwayský hit z roku 1934, se v režii Petera Oravce změnil v operetní estrádu. Což o to, dílo samo je revuální, vybavené bláznivými situacemi zašmodrchaného příběhu. Ale hrát ho jako těžkopádnou „řachandu“ z dob chacharského baviče Josefa Kobra? Libor Olma křičel z plna hrdla a gestikuloval primitivní podobu excentrického milionáře Elishy Whitneyho stejně jako své dřívější operetní staro- či mladokomiky. V okázalém přehrávání třeskutě komických postav nezaostávali ani další aktéři, a že jich tu je. Popisné mrckování kořenily sexuální narážky a gesta až po orální sex pod ubrusem. K popukání! Roman Harok coby Lord Evelyn Oakleigh předváděl křivky mužného těla rozhodně lépe než své nevelké hlasové dispozice. Od úplného ztrapnění dělily inscenaci jen pověstná tři stébla, naštěstí pevná: vtipná choreografie, skvěle swingující orchestr Jakuba Žídka a Martina Šnytová v hlavní ženské roli (Reno Sweeney) – zpívá stylově, potemnělým výrazným hlasem, báječně vypadá, tančí, elegantně jedná. Být takové všechno, mohla to být ohromná inscenace. Většinu premiérového publika lidová komika bez servítků zjevně bavila, ale zahlédl jsem v hledišti i několik hodně protáhlých obličejů.

Operní Evita

Některé významné evropské domy zařazují do svého repertoáru i klasické operety a muzikály. Komická opera v Berlíně například. V Jihočeském divadle v Českých Budějovicích sympaticky a odvážně hledají soudobý program a smysl regionálního divadla a rozhodli se svým divákům vůbec poprvé nabídnout muzikálový megahit. Evitu Tima Riceho a Andrewa Lloyd Webbera vybrali z hlediska svých možností dobře, i když adorovat perónovskou diktaturu, a zrovna u nás v této době! S výjimkou české premiéry v roce 1998 v pražském Divadle Spirála se Evita hrála jen v repertoárových divadlech, jediné bylo soukromé.

Českobudějovičtí produkci pojali v logice svých operních premiér, zvolili osvědčené přebásnění Michaela Prostějovského a vystačili si s vlastními sólisty, operním sborem a operním orchestrem. Pod taktovkou domácího Martina Peschíka hrál Lloyd Webbera operně, jak je zvyklý. Pro hlavní role najali specialisty: Michaela Gemrotová (alternuje Michaela Nosková) pro Evitu nemá všechny hlasové dispozice ani to pravé charisma kontroverzní ikony Argentiny, všechno na jevišti však splnila precizně, předvedla krásnou postavu v elegantních róbách a ústřední hit podala pěkně. Protihráče Evity, komentátora a glosátora Che, zahrál Lukáš Randák civilně, „činoherně“ po smyslu, jako jediný z premiérového obsazení. Režisér Lumír Olšovský zaranžoval spíš statické operní situace, na širokoúhlém jevišti Metropolu nejde o detaily. Chyběla vyladěná zvukařina, holt muzikálové technologie se cizelují léta a stojí hodně peněz. Pokud by Jihočeské divadlo chtělo v takových muzikálech pokračovat, pochybuji, že by vystačilo s operní produkcí.

Od Gottwalda k Babišovi

V Divadle Na Fidlovačce nově adaptovali retro muzikál Šakalí léta. Prostory na premiérách vyzdobili komunistickými symboly, personál oblékli do svazáckých košil a školáky s rudými šátky kolem krku nechali držet čestnou stráž. Mladí aktéři hráli příběh a jeho situace věcně a trochu naštvaně, neopájeli se písničkami ani retro sentimenty. Události příběhu zešedly a zhrubly v prakticky prázdném a většinou spoře nasvíceném prostoru. Kapela Green Monster hrála a doprovázela písničky adekvátně syrově, „bigbít“, jako když kluci zkoušejí někde v garáži. Zpívání nebylo vždycky dokonalé, zato autentické. Inscenace v režii Adama Skaly si tvrdě utahuje z komunistických poměrů i z původní mentality díla. Nikdo tu není bez chyby, ani Bejby, v podání Lukáše Adama spíš upozaděný obyčejný kluk, který prostě musí provokovat nejen soudruhy, ale i své vrstevníky. Všichni chtějí poměry nějak přežít a na způsob, jak to udělat, se moc nekouká. Postavy to na jedné straně zlidštilo, rovněž situace, do nichž se dostávají, ale nehraje se retro, natož s popisnou pravděpodobností. Inscenace otevřeně protestuje proti soudruhům a ve finále v projekci defilují komunističtí pohlaváři od Gottwalda po Filipa, Grebeníčka a Babiše.

Osm a kolik?

Muzikál podle filmu 8 ½ Federica Felliniho pojmenovali scenárista Arthur Kopit s textařem a skladatelem Maurym Yestonem Nine. Proč, to se přesně neví, možná nemá vědět. Když dílo z roku 1982 nasadil Stanislav Moša ve své úpravě a v překladu své dcery (spolupracují pravidelně), nešlo mu o dramaturgický objev, vždyť už se hrálo v Plzni (2012). A nešlo mu, opakovaně, ani o dokonalou muzikálovou show. Myslím, že čím dál víc relativizuje obsah pojmu „muzikál“ a vzdaluje ho běžné představě dokonale provedené zábavy. Hledá příběhy, v nichž drobnůstky určují události i charaktery. Odhaduji. Do programové brožury zauvažoval o pojetí našeho já podle „dávno zemřelého strejdy Platona“. O tom, že žijeme mnohem intenzivněji sami se sebou než se svými bližními.

V centru dění je filmový režisér v životní a tvůrčí krizi, na jevišti zoufalý rozervanec obklopený dvěma tucty žen, dvěma tucty hysterických vztahů počínaje manželkou a dvěma milenkami, samozřejmě herečkami. Petr Gazdík coby Guido Contini (= Fellini) je má za sebou úhledně vyrovnané v obří vitríně jako motýly napíchnuté na špendlík, jenže ony se co chvíli kolem něho rojí. Pozoruhodná herecká kreace, v Mošově režii sice důsledně umělá, trochu jako ve zlém snu, ale nakonec Gazdíkem věrohodně prožitá. Které divadlo by bez mrknutí oka obsadilo čtyřiadvacet krásných a všeho hereckého a pěveckého schopných žen? Počínaje Ivanou Vaňkovou coby manželkou Luisou a konče Lenkou Bartolšicovou v roli Guidovy matky – z kdysi operetní subrety je dnes osobitá herečka. Naivní i exaltované milenky v přesné nadsázce Markéty Sedláčkové, Jany Musilové, Dagmar Křížové, Marty Matějové a dalších. Na premiéře sice nebylo všechno úplně přesné a dokonalé, v poslední době už opakovaně. Jako kdyby Mošu už trochu unavovala strojová preciznost, jako kdyby jeho i Petra Gazdíka a jejich zpívající a tančící herečky spíš bavilo prostředky hudebního divadla vyprávět výjimečné člověčí příběhy. Tedy jako kdyby ho víc než skladatel zajímal libretista, konkrétně Maury Yeston, z jehož pera Moša uvedl už muzikál Titanic. Ani licenční vazby bych ovšem nepodceňoval. Orchestr hraje stylově v pěkně znějícím aranžmá Daniela Kyzlinka, technologie fungují bezchybně, prostě v tak personálně a technicky vybaveném divadle nic není nemožné.

Mimochodem, z úvodní úvahy se vymykají dvě divadla. Právě brněnské Městské, sice dvojdomek, v němž však ve spořádané společné domácnosti žijí muzikál s činohrou. A jen pro pořádek dodejme také pražské HD Karlín s broadwayským produkčním modelem implantovaným do příspěvkové organizace. Ale to je už na jiné pojednání.

Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – Cole Porter: Děj se co děj (Anything Goes). Překlad a české texty písní Michael Prostějovský, režie Peter Oravec, hudební nastudování a dirigent Jakub Žídek, choreografie Ladislav Cmorej a Simona Machovičová, choreografie stepu Kateřina Marie Fialová, scéna Ondřej Zicha, kostýmy Ľudmila Várossová. Premiéra v Divadle Jiřího Myrona 4. dubna 2019.

Jihočeské divadlo, České Budějovice – Tim Rice, Andrew Lloyd Webber: Evita. České libreto Michael Prostějovský, režie Lumír Olšovský, hudební nastudování a dirigent Martin Peschík, choreografie Lukáš Vilt, scéna Ondřej Zicha, kostýmy Veronika Hindle, light design Petr Baštýř, sound design Mikuláš Malhocký, sbormistr Martin Veselý. Dětský pěvecký sbor Jitřenka, balet, tanečně-pěvecká company a sbor Jihočeského divadla. Premiéra 29. března 2019 v DK Metropol.

Divadlo Na Fidlovačce, Praha – Petr Šabach, Jan Hřebejk, Petr Jarchovský, Ivan Hlas: Šakalí léta. Divadelní adaptace Kamila Krbcová a Adam Skala, režie Adam Skala, dramaturgie Kamila Krbcová, scéna Tereza Gsöllhoferová, kostýmy Eva Justichová, choreografie Ivana Hannichová, projekce Eva Justichová a Milan Freisler. Premiéra 23. března 2019 (psáno z druhé premiéry 26. března).

Městské divadlo Brno – Maury Yeston, Arthur Kopit: Nine. Překlad Zuzana Čtveráčková, úprava a režie Stanislav Moša, hudební nastudování a dirigent Dan Kalousek, scéna Christoph Weyers, kostýmy Andrea Kučerová a Adéla Kučerová, projekce a filmové dotáčky Dalibor Černák a Petr Hloušek, choreografie Michal Matěj. Premiéra na Hudební scéně 27. dubna 2019.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 13. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Muzikály podobojí

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ