Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Co tak přitahuje na Neviditelném?

    Je trochu s podivem, že román Jaroslava Havlíčka Neviditelný, poprvé publikovaný roku 1937, byl pro divadlo zadaptován až v roce 2019. Už roku 1965 přitom zrežíroval Jiří Bělka stejnojmenný televizní film, pro kina natočil o dvacet tři let později Jiří Svoboda Prokletí domu Hajnů. Havlíčkova psychologická próza nepřestává být zajímavá ani pro nakladatele: v posledních letech vyšla hned třikrát (2006, 2012, 2016).

    Teprve ve sledu bizarních a trýznivých scén se může projevit skutečná povaha protagonisty Neviditelného Petra Švajcara (Petr Konáš, uprostřed) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Vůbec první divadelní adaptace, vytvořená pro Městská divadla pražská Martinem Velíškem, se přitom časově potkala s vydáním adaptace rozhlasové, kterou v režii Lukáše Hlavici připravily Marie Nováková a Renata Venclová. Není jistě náhodou, že táž Nováková je současně dramaturgyní inscenace uváděné v divadle Rokoko.

    S podivem je dosavadní opomíjení Neviditelného zejména vzhledem ke scéničnosti Havlíčkova vyprávění. Například Marie Mravcová v obsáhlém komentáři k vydání v České knižnici (2006) vypočítává některé formulace, které v románu odkazují k divadelní scéně (…) a hereckému výkonu. Jaroslav Havlíček – autor a režisér v jedné osobě, režisér lživých, trapných, groteskních, rodinně-rituálních, předstíravých, erotických i patologických výjevů – nezanedbává, píše Mravcová, ani ryze jevištní prostředky. Připomeňme si například erotický výjev se zrcadlem, které odráží půvaby obnažené mladé ženy vybízející manžela k laskání a ve kterém se současně zjeví slizce chtivá tvář bláznivého strýce.

    Rozhlasová dramatizace (2 hodiny 47 minut) je téměř tak dlouhá jako adaptace divadelní (3 hodiny 15 minut včetně přestávky), ovšem ve stopáži se pochopitelně nemohou rovnat nedávno vydané audioknize od vydavatelství Audiotéka – nahrávka trvá rovných dvacet hodin. (A aby těch tvůrčích vazeb nebylo málo, kompletní Havlíčkův text načetl Jiří Schwarz, jenž v inscenaci MDP hraje Kunce, rodinného přítele Hajnových.) Uchopení Novákové a Venclové není Velíškově adaptaci vzdáleno, ačkoli každé z nich samozřejmě respektuje své určení, přičemž obě dramatizace jsou románu věrnější než Prokletí domu Hajnů. Martin Františák, který má už leckteré zkušenosti s českou realistickou a psychologickou klasikou i přímo s Havlíčkem (před pěti lety v Divadle Petra Bezruče režíroval adaptaci jeho prózy Petrolejové lampy v dramatizaci Martina Velíška a Ivana Rajmonta), zinscenoval v Rokoku Neviditelného jako expresionistický téměř horor, zejména ve druhé části.

    Exprese v románu ostatně kompenzuje nutnou psychologickou redukci, na niž adaptace musí přistoupit. Určité psychologické zploštění je zprvu patrné zejména u postavy inženýra Petra Švajcara, který přijíždí z Prahy do Jesenice dobýt postavení a majetek skrze manželství se Soňou, dcerou tamního továrníka Huga Hajna. Petr Konáš to má v roli Švajcara tak těžké proto, že Neviditelný je inženýrovým monologem, v němž obnažuje svá hnutí mysli, svoji hru se světem, která nakonec dožene i jeho. Konášův výkon a význam postavy rostou s postupujícím příběhem: teprve ve sledu bizarních a trýznivých scén se může projevit jeho skutečná povaha. Obdobně nesnadné to má Petra Tenorová v roli zešílevší Soni. V románu onu mladou dámu pronásleduje množství obav, které působí racionálně i iracionálně zároveň – půda se tedy připravuje. Kdežto v inscenaci Soňa do šílenství spadne takřka rázem. Tenorová tento přesmyk ale herecky ustojí a obdobně jako u Konáše její výkon během večera graduje.

    Velíšek s Františákem sázejí na dramatičnost příběhu a akcentují nadčasové etické otázky a principy jednání: boží mlýny melou, promyšlené kalkulování se ziskem se může zatraceně zvrtnout, každý člověk má dvě strany. Román se odehrává ve dvacátých letech minulého století, scéna a kostýmy sice evokují dobu minulou, ale s časovou nekonkrétností, ve stylu obecnějších „starých časů“. V tomto kontextu je ovšem minisukně služebné Katy dost mimo a projev Sáry Affašové v této roli by v několika pasážích měl být zbaven kabaretních rysů. Naproti tomu Miloslav Mejzlík coby Hugo Hajn a Marie Málková jako Sonina prateta Karolína poskytují svým postavám kvality, které si s Havlíčkovými figurami nezadají, byť Mejzlík s Málkovou nevybudovali Huga a Karolínu z týchž ingrediencí co romanopisec. A ještě něco k evokaci minulosti: jazyk toho románu přece jen stárne, stává se mírně archaickým. Ale zatímco při knižním vydávání může mít věrnost dobovému lexiku smysl, u dramatizace nevidím důvod, proč zachovávat v infinitivech koncovku -ti, zejména když se tak děje víceméně nahodile.

    Havlíčkův román se na rozdíl od řady jiných „čítankových“ meziválečných děl české literatury těší setrvalé pozornosti. Proč? Inscenace v Městských divadlech pražských, která mezi premiérovými tituly této sezony náleží k těm vydařeným, poskytuje jednu z možných odpovědí: vzdor dobovým reáliím zůstává Neviditelný strhujícím příběhem o malosti, bezskrupulóznosti a o temných stránkách duše.

    Autor pracuje v ČT, editor webu ArtZóna.cz

    Městská divadla pražská (Rokoko) – Jaroslav Havlíček: Neviditelný. Režie Martin Františák, adaptace Martin Velíšek, dramaturgie Marie Nováková, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba David Smečka, světelný design Ondřej Kyncl. Premiéra 6. dubna 2019.


    Komentáře k článku: Co tak přitahuje na Neviditelném?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,