Divadelní noviny > Festivaly Kritika

Dluhy, sex a žáby

Festival francouzského divadla Sněz tu žábu oslavil půlkulaté narozeniny a již tradičně zpestřil pražské divadelní jaro záplavou růžových žabičkových origami; po prvním ročníku ve Venuši ve Švehlovce a druhém v Experimentálním prostoru NoD jimi nyní již potřetí zabydlel domácké prostředí holešovického Studia ALTA. Jako každý rok představil několik současných her frankofonních autorů, s nimiž se účastníci festivalu v rámci neformálních diskusí mohli také setkat.

Nikoli však s autorem předlohy (či spíše předloh) jediné francouzské inscenace v podání hlavního hosta festivalu, bordeauxského souboru Collectif OS’O, s názvem Timon/Titus. William Shakespeare nejenže nebyl k dispozici osobně, jeho méně hrané tragédie Titus Andronicus a Timon Athénský navíc francouzským hercům vedeným německým režisérem Davidem Czesienskim posloužily pouze coby inspirace k vytvoření autorské inscenace s vlastním tématem rozehrávaným v několika rovinách – tématem dluhu. Aby splatili svůj dluh vůči divákům a vůči Shakespearovi, děj obou her ve stručnosti (která se zejména v případě Tita, Shakespearovy nejkrvavější tragédie plné dějových zvratů, ukáže být zhola nemožná) převyprávějí, nadále však rozehrávají vlastní zápletku sporu o rodinné dědictví po zesnulém otci, jež je ve výsledku neméně spletitá: jak si situace žádá, objeví se dosud neznámí nemanželští potomci, domnělou vlastní dceru odhalení dávno utajené pravdy o její nárok naopak připraví a celé to trvá přes dvě a půl hodiny. Onu zdlouhavost představení herci nakonec okomentují omluvou, že svůj dluh vůči divákům nesplnili a původně slibovanou délku představení o takových dvacet minut přesáhli. Aspoň že do hry zakomponovali motivy z avizovaného Shakespeara, a z letargie mě tak mohlo probrat krvavé finále.

Mnohem lépe vyznívá odborná debata na téma dluhu, jež dominuje první části představení a ve variacích jej protkává až do samého závěru: herci jsou při ní rozesazeni za stolečky s lampičkami po obvodu scény a jeden po druhém (za současného rozsvícení své lampičky) odpovídají na otázku, zda by člověk měl platit své dluhy. Vyznění je poměrně didaktické – původní, jednoznačnou odpověď Ano, samozřejmě vystřídá váhání a roztržka mezi debatujícími, kterou v závěru korunuje naprostý obrat a paradoxní Ne. Své názory ovšem debatující ilustrují zajímavými příklady z knihy Dluh. Prvních 5000 let, v níž americký antropolog David Graeber historicky dokládá, že odpouštění dluhů pomáhá udržovat stabilitu společenských systémů: příkladem za všechny je nehorázné zadlužení afrických států, jež je příčinou bídy nevinných lidí, a přitom je způsobeno někdejší libovůlí samozvaných diktátorů. Diskutující proto zákonitě dospějí k závěru, že je nutné rozlišovat mezi hlediskem ekonomickým a morálním. Přes jistou zdlouhavost a didaktičnost pro mě tedy představení znamenalo objevení zajímavého tématu a ocenit musím také herce, kteří věděli, o čem hrají, a činili tak se vším nasazením – včetně těhotné herečky v roli moderátorky debaty a nejstarší sestry, při jejímž řevu jsem se chvílemi bála, aby ze sebe nevydala přespříliš…

Závěr třídenního festivalu patřil scénické básni Namaran francouzské spisovatelky Laury Tirandaz a hře pro mladé diváky Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí québeckého autora Oliviera Sylvestra. Pro ztvárnění prvního textu zvolil režisér Ian Mikyska minimalistické prostředky tak, aby nechal zaznít jeho poetičnost a dal prostor imaginaci samotných diváků. To fungovalo velmi dobře ve chvíli, kdy jej Edita Valášková s příjemně měkkým hlasem precizně artikulovala čelem k divákům, když pak ale hlavu v kapuci předklonila a posléze otočila tak, že jí nebylo vidět do obličeje, bylo těžké udržet pozornost – a jelikož byl její hlas ozvučen, zněl jako z nahrávky, což znamenalo další distanci. Vizuální vjem byl omezen pouze na ženskou postavu v bílém kabátku s kapucí a herce Jakuba Vaverku (který je zároveň dramaturgem inscenace), jenž její vyprávění doprovázel skládáním bílých papírů, které dívka upouštěla, na podlahu, jako by spolu s ní z pouhých slov stvořil obraz zapomenutého města Namaran a poté jej nechal zmizet pod vodou jezera tím, že papíry přeskládal na předtím vytřenou a dosud mokrou část jeviště. Představení sice přitáhlo mou pozornost k zajímavému textu, jeho scénický potenciál však bohužel neobhájilo; zanechalo ve mně spíše chuť si jej sama přečíst.

Z divadelního hlediska pak představení nekompromisně přebila závěrečná produkce festivalu, ačkoli šlo „jen“ o scénické čtení. Vtipnou retro komedii o poznávání sexuální identity tří teenagerů a snaze dohnat zkušenosti před očekávaným koncem světa na přelomu tisíciletí inscenoval Jiří Hajdyla jako setkání tří dospělých přátel nad sklenkou vína. Herce Gabrielu Pyšnou, Martina Dusbabu a Václava Rašilova posadil na pohovku do těsné blízkosti k divákům a nechal je krátit si čas před začátkem představení pozorováním publika a tlumeným hovorem tak, jako to dělají diváci v hledišti. Herci pak společně načali láhev a dali se do čtení, přičemž víno ze sklenic postupně upíjeli. Celou dobu tak diváci mohli vnímat dvojí rovinu fikčního světa příběhu a jeho četby, spojenou s distancí mezi hercem a postavou, která se čas od času připomněla silněji – například když se Gabriela Pyšná mimo hru spontánně rozesmála. Konstantně ji bylo možné vnímat skrze mužské postavy, do nichž režisér obsadil herce zcela obráceně proti jejich typům: hlavního hrdinu, nejistého kluka, který vypadá, že si do soudného dne „nevrzne“, ztvárnil Václav Rašilov a jeho sebevědomého, pohledného kamaráda naopak plešatý a záměrně slizce působící Martin Dusbaba. Za doprovodu devadesátkové popmusic v čele s několika hity Backstreet Boys, na nichž ujíždí hlavní hrdinka, tak herci vytvořili dojem vzpomínky na mládí, přesně v duchu Sylvestrovy hry. Ta sice vypráví o dospívajících hrdinech stylem blízkým současné mládeži, situováním děje na sklonek milénia, kdy se třeba Windows načítal celé minuty, však může oslovit klidně i generaci dnešních čtyřicátníků. V neposlední řadě se pak tvůrcům podařilo vystihnout humor hry tak, aby nebyl trapný ani vulgární, ale zkrátka přiměřený: sexuální hrátky ústředního páru proto probíhaly pod dekou a masturbace dvou přátel pouze metaforicky, když předstírali hru na počítači za pomoci joysticků. Elegantní, decentní, a přitom zábavně dvojsmyslné…

Svou pozici v bohaté jarní nabídce divadelních festivalů tak festival Sněz tu žábu obhájil – a dluh vůči divákům nakonec splatil. Neudělil ovšem Cenu Grenouille, jíž tvůrci každoročně oceňují inscenaci frankofonního textu, která v České republice vznikla v průběhu uplynulého roku – své vlastní inscenaci Znovusjednocení Korejí Joëla Pommerata v Městských divadlech pražských ji spoludramaturg festivalu Michal Zahálka udělit nemohl a inscenace hry Alexandry Badey s předlouhým názvem Europe Connexion: Evaluace kvality a etiky v evropských veřejných zakázkách Divadla Letí vzbudila zřejmě u české divadelní kritiky příliš rozporuplné reakce. Alespoň čestné uznání tak putuje do brněnské Polárky za inscenaci hry Marylin Mattei Vnitřní nepřítel v režii Filipa Nuckollse.

Collectif OS’O: Timon/Titus. Režie: David Czesienski, dramaturgie: Alida Breitag, asistent režie: Cyrielle Bloy, scéna a kostýmy: Lucie Hannequin, kostýmní asistent: Marion Guérin, light design: Yannick Anché a Emmanuel Bassibé, hudba: Maxence Vandevelde, líčení: Carole Anquetil. Hrají: Roxane Brumachon, Bess Davies, Mathieu Ehrhard, Baptiste Girard, Marion Lambert, Tom Linton a Julie Papin.

Laura Tirandaz: Namaran. Režie a hudba: Ian Mikyska, dramaturgie: Jakub Vaverka, scénografie: Ondřej Menoušek. Hrají: Edita Valášková a Jakub Vaverka.

Olivier Sylvestre: Průvodce sexuální výchovou pro nové tisíciletí. Režie: Jiří Hajdyla. Hrají: Gabriela Pyšná, Martin Dusbaba a Václav Rašilov.

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 14. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dluhy, sex a žáby

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ