Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 1)
Nejen Pražský divadelní festival německého jazyka přiváží do České republiky progresívní německojazyčné divadlo. Již čtvrtým rokem s ním drží krok i Divadelní Flora Olomouc, jejíž letošní třiadvacátý ročník nabídne v programové sekci Schreie und Flüstern (pojmenované podle Bergmanových Šepotů a výkřiků) dva projekty nezávislé mnichovské scény a dvě inscenace etablovaných repertoárových domů Berliner Ensemble a Staatsschauspiel Dresden. Drážďanská státní činohra včera zahájila festival expresivní, nervně pulsující adaptací autobiografické prózy Erica Stehfesta o drogové závislosti 9 Tage wach (9 dní vzhůru). Stehfest, drážďanský rodák, je v Německu populárním hercem, účinkoval například v berlínském Maxim Gorki Theater, ale nejvíce se proslavil díky nekonečnému seriálu Gute Zeiten, schlechte Zeiten (Dobré časy, špatné časy).
Eric a jeho droga, sestřička Christ’l (Moritz Kienemann a Eva Hüster). Foto Sebastian Hoppe
Dramaturgické volbě divadla lze porozumět: kniha v Německu vyvolala bouřlivou diskusi, vzlety a pády drogově závislého adolescenta se navíc ve Stehfestově příběhu prolínají s touhou po sebevyjádření skrze hereckou profesi (na diskusi po představení bylo u celého týmu patrné velké osobní zaujetí tématem), dějištěm jsou přitom přímo Drážďany. Věřím, že na domácí scéně může inscenace ze všech těchto důvodů rezonovat velmi silně, ale v Moravském divadle tváří v tvář českému publiku šlo náhle jen o další z mnoha příběhů o drogové závislosti se zavedeným, po tolika filmových a divadelních zpodobeních už trochu klišovitým průběhem – po úvodní fascinaci raušem následuje zhnusení a marný pokus o očistu završený novým pádem do propasti, často fatálním. Podobný kus, tentokrát z ženské perspektivy, byl k vidění třeba na zářijovém plzeňském festivalu Divadlo (Lidé, místa a věci slovenského Divadla Andreja Bagara). Drážďanská dramatizace baví alespoň personifikovaným metamfetaminem v podobě éterické sestřičky Christ’l, již – spolu s dalšími osudovými dívkami Ericova života – hraje (trochu moc deklamující) Eva Hüster. Pokus dát tématu politický přesah (nacisté dopovali své vojáky amfetaminem) vyšel tentokrát spíše naprázdno – vždyť se hraje o osudu našeho současníka, nikoliv o dávných kostlivcích ve skříni.
Inscenace stojí především na špičkovém hereckém výkonu Moritze Kienemanna v roli Erica, který je tak trochu šaškem, a jeho sparing partnera Jannika Hinsche. Foto Sebastian Hoppe
Jistou konvenčnost příběhu inscenace režiséra Sebastiana Klinka naštěstí kompenzuje prokomponovaným (a přece rozbíhavě „nahypovaným“!) jevištním tvarem stojícím na živé hudbě Kritona Klinglera-Ioannidese, promyšlené práci s live cinema (hned na čtyřech promítacích plochách) a především na špičkovém hereckém výkonu Moritze Kienemanna v roli Erica. Kienemann na jevišti překypuje energií, perfektně ovládá střihy mezi totálním prožíváním a pobaveným, zcizujícím nadhledem a spolu se svým neméně suverénním sparing partnerem Jannikem Hinschem si střihne i dlouhou a nesmírně zábavnou, tak trochu patafyzickou improvizaci v angličtině na téma jak si správně namíchat drogu. Kienemann je nejen hlavním hrdinou, ale tak trochu také šaškem, jenž jako by bavil nejen diváky, ale i sám sebe – jeho výkon mi v mnohém připomněl Larse Eidingera v roli Richarda III. (Inscenace Thomase Ostermeiera byla k vidění na podzim ve Stavovském divadle v rámci PDFNJ.) Skrze Kienemannovu kreaci se do inscenace dostává téma Erikovy touhy být hercem, v níž jako by se odrážel fakt, že prostě nedokáže být sám sebou (neví jak?), a proto utíká k drogám. Škoda, že téma herectví jakožto úniku a jisté formy rauše tvůrci (kromě silného závěru) neakcentovali i jinými prostředky a hlavně víc – pak by možná inscenace byla schopna lépe promlouvat i k mezinárodnímu publiku.
Scéně dominoval rozložitý nazlátlý paraván, který tvůrci využili k live cinema a organizátoři festivalu k elegantnímu zahájení. Foto Sebastian Hoppe
Motto festivalu – Šepoty a výkřiky – ovšem úvodní titul naplnil důsledně, i bez Bergmana. Extatické výkřiky v drogovém rauši střídaly okamžiky šeptavého útlumu a slovní partitura se prolnula s hudební a pohybovou v jednu členitou kompozici. Otevření festivalu v provedení drážďanského Staatsschauspiel rozhodně nebylo zklamáním, navzdory jistým rezervám. Rozložitý nazlátlý paraván, největší projekční plochu, navíc organizátoři využili k elegantnímu zahájení před začátkem představení a promítli na něj důstojný, artový shot s tváří festivalu Lucií Trmíkovou, inspirovaný její rolí v Soukromých rozhovorech podle Ingmara Bergmana. Vyhnuli se tak nešikovnému vyjmenovávání sponzorů a dalším formálním kostrbatostem a upozornili na ústřední dramaturgickou linii věnovanou tomuto slavnému švédskému režisérovi, od jehož narození uplynulo 14. července 1918 sto let.
Staatsschauspiel Dresden – Eric Stehfest, Michael J. Stephan a John von Düffel: 9 Tage wach (9 dní vzhůru). Režie: Sebastian Klink, jevištní adaptace: John von Düffel, románová předloha: Eric Stehfest a Michael J. Stephan, scéna a kostýmy: Gregor Sturm, scéna a kostýmy – umělecká spolupráce: Oliver Knick, hudba: Kriton Klingler-Ioannides, světla: Richard Messerschmidt, dramaturgie: Svenja Käshammer. Hrají: Moritz Kienemann, Jannik Hinsch, Eva Hüster. Živá hudba: Kriton Klingler-Ioannides, kamera: Christian Rabending, asistent zvuku a kamery: Thomas Mende / Michel Magyar. Premiéra 10. 11. 2018. Na festivalu Divadelní Flora 15. 5. 2019.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
