Divadelní noviny > Festivaly Kontext Názory – Glosy Rozhovor Zprávy

Poezie láme rekordy – budou potřeba kvóty?

Čtyřdenní festival Poděbradské dny poezie, který probíhal ve dnech 25. až 28. dubna 2019 v prostorách poděbradského zámku, hostil tentokrát rekordní počet účastníků interpretační soutěže Fórum přednesu poezie a prózy (57!), celou řadu studentských kolektivů uměleckých škol České a Slovenské republiky i zajímavé umělecké osobnosti.

Slavnostní rámec Poděbradským dnům poezie dodalo oficiální zahájení ředitelkou festivalu a předsedkyní spolku Slovo a hlas MgA. Martou Hrachovinovou spolu s prezidentem Herecké asociace Ondřejem Kepkou a novým starostou města Poděbrady Jaroslavem Červinkou, jenž nahradil ve funkci starosty PhDr. Ladislava Langra, bývalého televizního moderátora a milovníka umění, který v minulosti významně přispěl k mimořádné atmosféře festivalu. Až dojemně působila snaha nového starosty přesvědčit zde shromážděné „společenství uměn“, že skutečně ctí a hodlá nadále podporovat tuto akci mezinárodního dosahu, jejíhož významu si je plně vědom. Po úvodním odpoledním ceremoniálu v atriu Městské knihovny spojeném s odhalením informačních panelů spisovatelů Bohumila Říhy a Franze Janowitze za sympatického účinkování žáků místní ZUŠ si účastníci festivalu mohli vychutnat krásy prosluněného lázeňského města.

Hlavním programem večera, beznadějně vyprodaným místním publikem, byl koncert Jiřího Pavlici se souborem Hradišťan v Divadle Na Kovárně. Byť se už dávno nejedná o čistý folklórní projev původního slavného Hradišťanu, inspirace lidovými texty v hudebním zpracování Jiřího Pavlici s jeho zasvěceným průvodním slovem se pro festival poezie výborně hodila. První festivalový den zakončilo vystoupení PhDr. Stanislava Rubáše, Ph.D., ředitele Ústavu translatologie FF UK – vědce, překladatele i recitátora, který v návaznosti na loňský úspěšný pořad o úskalích a tajích překladu Evžena Oněgina připravil zajímavý popularizační pořad o Shakespearovu Hamletovi v překladech E. A. Saudka, Zdeňka Urbánka a Martina Hilského ve spolupráci s herci Martinou Longinovou a Vítem Rolečkem.

Organizátoři festivalu nezapomínají ani na děti, jimž jsou pravidelně určena dvě páteční dopolední pohádková představení. Tentokrát to bylo nastudování pohádky Kocourek Modroočko, v němž se představili studenti Vyšší odborné školy herecké v Praze v režii Miroslava Dvořáka. Obě svěží představení se setkala s nadšeným ohlasem dětských diváků.

V poledne pak byla odstartována hlavní část festivalu – česko-slovenská interpretační soutěž v přednesu poezie a prózy. Účast 44 soutěžících první věkové kategorie (od 16 do 19 let) z konzervatoří Čech, Moravy i Slovenska včetně tří přizvaných amatérů, laureátů prestižních amatérských soutěží, svědčí o stále rostoucím zájmu o tento obor. Pro velké množství účastníků musel být dokonce i časově poupraven následný program a odborná porota ve složení Hana Kofránková, Zuzana Laurinčíková, Jana Machalíková, Ivan Němec a Eva Žilineková měla skutečně náročnou práci. V odborných seminářích – Volných tribunách, konaných vždy následujícího dne po soutěži – dávají porotci účastníkům zpětnou vazbu k jejich výkonům. Tento seminář je nejplodnější a nejvýznamnější částí soutěže vůbec.

Druhá věková kategorie (od 20 do 30 let) byla letos obsazena pouze třinácti účastníky, a to převážně ze Slovenska. Jejich výkony před publikem posuzovala porota ve složení: Aleš Vrzák, Peter Gábor, Martina Longinová, Alfréd Swan a Apolena Veldová. Kritické posouzení dramaturgie a volby výrazových prostředků pomáhá interpretům v dalším hledání vlastní cesty.

Úroveň přednesů byla velmi různorodá, zvláště u mladších soutěžících, avšak v každé kategorii bylo možno ocenit hned několik vynikajících výkonů. V první kategorii se stal laureátem Ceny Vladimíra Justla (nejvyššího ocenění soutěže) Teodor Dlugoš z brněnské konzervatoře za interpretaci úryvku z knihy Johna Greena v překladu Veroniky Volhejnové Hledání Aljašky. Udělena byla rovněž fakultativní Cena Viliama Záborského za vynikající jazykový projev spojený s mistrovsvím jevištní řeči a interpretace slovenské poezie a prózy, a to Katarině Novotkové z bratislavské Státní konzervatoře za přednes básně Jána Botta Práčka na Rimave. Ocenění získali i amatérští recitátoři: Cenu publika si odnesla Anna Kravchuk ze ZUŠ Biskupská Praha 1 a Cenu Českého rozhlasu Noemi Fritzová z téže ZUŠ. Cenu Rozhlasu a televízie Slovenska získal Josef Bánovec z Pražské konzervatoře a Cenu Slovo a hlas Jan Cikrt z Konzervatoře a střední školy Jana Deyla z Prahy.

Ve druhé kategorii nejlépe uspěla a Laureátkou ceny Vladimíra Justla se stala Sára Polyáková z VŠMU v Bratislavě s nápaditou interpretací textu Vincenta Šikuly Neviem kam z konopí. Vzhledem k nízké účasti českých soutěžících v této kategorii fakultativní Cena Karla Högera nebyla udělena. Cenu publika a Cenu Rozhlasu a televízie Slovenska získala Kristína Miklovičová z bratislavské konzervatoře, Cenu Českého rozhlasu si odnesl Jakub Švec z VŠMU v Bratislavě a Cenu Slovo a hlas Pavla Limmlová, členka Divadla Koráb v Brně.

Rekordní počet účastníků letošní soutěže je jistě potěšitelný, přináší však i řadu problémů, jak se vyrovnat s dalším kvantitativním nárůstem soutěžících. Rozšířit soutěž o další den či vrátit se ke kdysi v minulosti pořádaným předkolům a zvát do Poděbrad jen finalisty soutěže, nebo předepsat kvóty pro jednotlivé kraje či jinak upravit pravidla? Na tyto a další otázky jsem se zeptala přímo ředitelky Poděbradských dnů poezie Marty Hrachovinové:

Jaké zvažujete možnosti dalšího rozvoje festivalu a soutěže?

Rozšiřovat festival o další den z důvodů prodloužení samotné soutěže neplánujeme. Ono je obtížné sledovat všemi smysly příliš veliké množství výkonů – byť sebelepších – v jednom zátahu. A to jak pro veřejnost, o jejíž účast na soutěži máme eminentní zájem, tak i pro odbornou porotu. Návrat ke školním kolům a k výběrovým kolům na Moravě, v Čechách a na Slovensku by nebylo za současných podmínek možné. Spíš hledáme cestu, jak co nejlépe rozdělit soutěžící do jednotlivých kategorií. Bude to věc diskuze na zasedání našeho předsednictva. Buď půjdeme skutečně cestou předepsaných kvót pro jednotlivé herecké školy, nebo se pokusíme změnit věkové hranice u obou kategorií. V současnosti totiž studenti, kteří patří do druhé kategorie (20 – 30 jet), již mají mnohdy pracovní závazky a do Poděbrad na soutěž nemohou vůbec přijet. Festival jako takový prodlužujeme o jeden den vždy ve výročí, a to z důvodů zařazení bohatšího doprovodného programu. Takže nás to zřejmě čeká při 60. PDP v roce 2022.

Všimla jsem si, že vedle hlavních cen soutěže byly v obou kategoriích rozděleny i finanční prémie slovenského Literárného fondu v Bratislavě určené pouze slovenským účastníkům, ale čeští účastníci žádnou prémii Českého literárního fondu nedostávají. Považuji to pro české účastníky za demotivující, nežádoucí prvek, který zcela jistě nepodporuje utužení česko-slovenských vztahů. Jak k této soutěžní disproporci došlo a jak se s ní hodláte vyrovnat?

To je dlouhá historie. Naší ideou je, že účastníci soutěže nejedou do Poděbrad, aby získali finanční prostředky. Jedou tam, aby poměřili své dovednosti na poli uměleckého přednesu, získali nové zkušenosti, inspiraci, rozhled, nové kontakty a možná i přátele. Proto jediná cena spojená s finanční částkou byla Cena Karla Högera za mimořádný interpretační výkon myšlenkově a umělecky náročného textu, která může a nemusí být odbornou porotou udělena. Částkou 2 500 Kč byla dotována paní Evou Högerovou, po její smrti částku věnuje spolek Slovo a hlas. Laureáti (bez rozdílu národnosti) dostávají malou Křišťálovou růži, jako předzvěst možnosti získání té velké v budoucnosti. Ještě před dvěma lety, kdy Herecká asociace měla tu možnost, dotovala hlavní ocenění Laureáta ceny Vladimíra Justla částkou 2 000 Kč v každé z kategorií. I toto ocenění bylo určeno jak českým, tak i slovenským vítězům. Slováci si však již v minulosti zajistili finanční ocenění jen pro slovenské soutěžící. Těch prémií je poměrně hodně. A v současné době, kdy Herecká asociace nemá finančních prostředků nazbyt, je ten nepoměr o to výraznější. Je to další téma, které rozhodně musíme na našem předsednictvu řešit.

Ve výběru přednášených textů byly většinou zastoupeny texty amerických či jiných zahraničních autorů v překladech, které si recitující kvůli předepsanému časovému limitu museli často ještě podstatně krátit, a řekněme rovnou, že ne vždy šťastně. Znamená to snad, že není dostatek kvalitních textů domácí literatury nebo k tomuto nasměrování odborné školy studenty prostě nevedou?

Na takovou otázku je těžké odpovídat. Každým rokem je to jiné. Naše literatura zajisté disponuje kvalitními texty prozaickými i básnickými. U první kategorie jde většinou více o nabídku předloh prostřednictvím pedagogů, takže by to byla spíše otázka pro pedagogy konzervatoří, ve druhé kategorii si soutěžící zpravidla vybírají sami. Pokud sahají po zahraniční literatuře, může to svědčit i o jejich větším rozhledu. Jiná je otázka volby překladů a úprav textů. To ovšem nesou svou kůži na trh. Je v gesci odborné poroty, aby kvalitu posoudila a zahrnula ji do kritérií hodnocení výkonu.

A jak je to s poezií? Zvláště ve druhé kategorii byla letos poezie četně zastoupena. Na poslech se však někdy vůbec nepodařilo zjistit, že se jedná o báseň. Řada soutěžících interpretovala verše jako prózu. Je tento posun v interpretaci moderní poezie nějaký všeobecný trend? A do jaké míry je, či není žádoucí?

Ano, skutečně pozorujeme, že v posledních letech je jednak výraznější příklon k výběru prozaických předloh, zvláště v první kategorii, kde se jak soutěžící, tak jejich pedagogové domnívají, že interpretace prózy je efektnější a jednodušší, a také přístup k interpretaci poezie postrádá zvládnutí pravidel přednesu verše – jak pravidelného, tak i volného. Ten problém vidím v tom, že umělecký přednes obecně je na školách podceňován, nemá dostatečné časové dotace, někde se vůbec neučí jako samostatný předmět a je součástí tzv. hlasové výchovy apod. Studenti pak nemají možnost se s básnickými formami a způsoby jejich interpretace vůbec setkat. To je zajisté alarmující. Vždyť i na českých jevištích se také setkáváme s tím, že divadla uvádějí veršované drama, které je ovšem hráno jako próza.

A na závěr ještě zamyšlení nad technickou úrovní recitace: vedle nepochybně skvělých výkonů (a to i amatérských účastníků) se letos v první kategorii objevili soutěžící, kteří ještě nemají zvládnuty základní technické prostředky, jako je práce s dechem a posazením hlasu, uvědomělá práce s temporytmem či s akustikou sálu apod. Je to podle Vás v pořádku? Dáváte přednost spíše popularizaci oboru a masovosti účastníků, nebo by soutěž měla přispívat spíše ke zvyšování umělecké úrovně? V čem vidíte hlavní smysl této soutěže?

I to, zda má soutěžící zvládnutou mluvní techniku, je součástí posuzování odbornou porotou. Ideální je, pokud i na soutěži studenti dostanou od porotců adekvátní zpětnou vazbu. Víme však dobře, že patřičné připomínky dostávají nesčetněkrát ve škole od svých pedagogů, ale zkrátka ještě na tom nejsou tak dobře, aby vše v praxi zvládli. Pochopitelně bychom byli rádi, kdyby školy do soutěže vysílaly jen ty nejlepší, ale není v naší moci nařídit školám výběrová kola. A pak také chápeme, že pro mnohé mladé účastníky je přítomnost na festivalu tak silným magnetem, že se hlásí do soutěže, i když ještě nejsou přesvědčeni o kvalitě svého výkonu. I tak může naše soutěž (a skutečně tak činí) umožnit frekventantům zpětnou vazbu, porovnání, změření sil, inspiraci pro další práci, motivaci a dobré, lepší, někdy i nejlepší vzory.

Děkuji za rozhovor.

Vedle interpretační soutěže program festivalu naplňují také tzv. Vizitky jednotlivých uměleckých škol. Letos se představily Vyšší odborná škola herecká v Praze s loutkohereckým ztvárněním montáže úryvků Erbenovy Kytice, Janáčkova konzervatoř v Ostravě s pásmem textů Světlany Alexejevičové doplněným známými ruskými písněmi za doprovodu akordeonu, brněnská JAMU s pásmem veršů Vladimíry Čerepkové a Václava Hraběte a ve zhudebněné podobě i jednoho ze studentů, Matěje Beneše, bratislavské Církevné konzervatórium s dramatizací vnitřního dialogu Boženy Slančíkové-Timravy podle Dany Podracké Panna s divými ideálmi som či košická konzervatoř s monodramatem brazilského autora Roberto Athayde v překladu Lýdie Magerčiakové Paní Margaréta. Ocenění laické poroty za nejlepší Vizitku si letos zaslouženě odnesli studenti brněnské JAMU.

Vrcholem festivalu bylo jako každoročně předávání Křišťálových růží význačným umělcům za celoživotní mistrovství v oboru uměleckého přednesu. Slavnostnímu večeru předcházela vernisáž obrazů herečky Blanky Bohdanové s hudebním vystoupením její vnučky Alžběty Bohdanové, studentky VOŠH v Praze. Ta za nepřítomnou babičku převzala i Křišťálovou růži. Stejné ocenění letos získali i Jan Vlasák a Kveta Stražanová a všichni pak spolu s Jánem Gallovičem, držitelem Křišťálové růže z roku 2000, zasadili své růže do rozrůstajícího se rozária poděbradského zámku. Slavnostní večer doplnili hudebními vstupy oblíbený kytarista Lukáš Sommer a brazilská kytarista Andrea Salcedo.

Definitivní tečkou za letošním festivalem byl nedělní závěrečný Koncert vítězů soutěže připravený Apolenou Veldovou, s vyhlášením cen, na kterém bohužel nemohly zaznít všechny oceněné výkony, ale i tak prokázal, že porotci ocenili skutečně ty nejlepší.

Každoroční setkávání významných umělců a pedagogů oboru v česko-slovenském kontextu spolu se studenty, mladými profesionály i pozvanými špičkovými amatéry má skutečně mimořádný význam. Kouzlu poezie propadlo nejen početné publikum, ale i ti, kteří se podíleli na organizaci festivalu, což jsou mimořádně obětaví pracovníci Městského kulturního centra Poděbrady v čele s ředitelkou Lucií Kurkovou. Je potěšující, že se takový festival těší neutuchajícímu zájmu už 57 let.

Poděbradské dny poezie

• Autor: Věra Šustíková
• Publikováno: 17. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Poezie láme rekordy – budou potřeba kvóty?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ