Divadelní noviny > Blogy Kritika

Kritické teze Josefa Hermana (No. 6/2019): Láska ke třem pomerančům – Opera ND

České operní divadlo opomíjí Sergeje Prokofjeva, jeho Láska ke třem pomerančům přitom už patří k nejvýznamnější klasice XX. století. U nás se hrála jen jednou ve Smetanově divadle (dnes Státní opera) pod taktovkou Jaroslava Krombholce v režii Georgie Ansimova, od premiéry 31. května 1963 do derniéry 17. června 1964 jedenáct představení. Tedy je skvělé, že Opera ND nastudovala vrcholného Prokofjeva.

Premiéra se hodně dobře poslouchala, dirigent Christopher Ward ji vedl v energických tempech, v charakteristicky hravé prokofjevovské poetice, ve zvukových kontrastech. Preciznost lomená spontánní muzikalitou. Nejvíc se blýskly žestě v mohutných tutti i v různých sólových “výkřicích”. Proslulý pochod za scénou a v orchestřišti byl zvukově dokonale vyladěný. K tomu dobře připravený sezpívaný sbor, vyrovnal se na úrovni s hodně obtížným zpíváním.

Premiéra byla dobře obsazená od hlavních po řadu menších až nejmenších rolí, což je v takové produkci nezbytné. Měl jsem radost, že Andrea Tögel Kalivodová (Clarice, Linetka), Eva Urbanová (Fata Morgana) a Jana Sýkorová (Smeraldina, Nikoletka) zpívaly bez dřívějších občasných problémů, technicky i výrazově. Marie Fajtová byla křehkou líbeznou, hlasově trochu upozaděnou Ninetkou. Inscenaci dominovaly mužské hlasy: Aleš Briscein  s Jaroslavem Březinou v ústředních rolích Prince a Truffaldina, Zdeněk Plech ve dvou naprosto odlišných polohách (Král Trefa, Kuchařka). A František Zahradníček (Kouzelník Celio).

Radim Vizváry zpěváky jen zakomponoval do mechanicky popisných výstupů, bez souhry, bez logiky jednání. Přiměl je také k nebývalým pohybovým aktivitám v rámci pěkných kreací i nápadů (tři pijáci v nadživotní velikosti!) svých do půl těla obnažených artistů z Losers Cirque Company, ale raději si měli jít zacvičit do tělocvičny. Legrace se tu vyrábí výtvarnem, hlavně kostýmy, jenže proč je třeba Princ za Michaela Jacksona mi uniklo. Žertuje se přehnanými “operácky” jalovými gesty, jimiž hodně poničil Truffaldina i jinak jako vždy přesný Jaroslav Březina – jistě to nebylo z jeho hlavy. Jedinou opravdu vtipnou, protože významově čitelnou kreaci předvedl Zdeněk Plech ve výstupu Kuchařky. A postavu Prince dovedl k čitelnému charakteru Aleš Briscein myslím díky svým bohatým zahraničním zkušenostem.

Právě pojetí operního herectví odlišuje zdejší operní divadlo od toho dobrého za našimi hranicemi. Všechno začíná u chybějící dramaturgické a režisérské úvahy, proč, o čem a tudíž jak se bude inscenovat. V Opeře Národního divadla se stále začíná a končí u hodně vágní úvahy jak. Pak se inscenace rozpadá na zpívanou a tanečně-gymnastickou část, které se nespojují k jednomu účinku. Hlavně se neví, k jakému.

Národní divadlo Praha, Praha – Sergej Prokofjev: Láska ke třem pomerančům. Opera o čtyřech jednáních s prologem. Libreto napsal skladatel podle scénáře Carla Gozziho. Dirigent Christopher Ward, režie a choreografie Radim Vizváry, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalia Kitamikado, pohybová spolupráce Marek Zelinka, světelný design Karel Šimek, animace Kateřina Karhánková, sbormistr Martin Buchta, dramaturg Ondřej Hučín. Premiéra v historické budově Národního divadla 16. května 2019.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 17. května 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 6/2019): Láska ke třem pomerančům – Opera ND

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ