Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 3)
Z bergmanovské linie letošní Flory se na první pohled vyděluje programová sekce Fokus: Korea zaměřená na současné korejské taneční divadlo, která představila hned tři produkce v jediný den, a umožnila tak divákům udělat si ryze korejský pátek. Festival se v ní poprvé významněji věnuje mimoevropské kultuře, trochu ovšem navazuje i na předloňskou taneční linku Pestré Nizozemsko, v níž se spolu s dalšími umělci z celého světa žijícími a tvořícími právě v této zemi představila původem korejsko-japonská choreografka a tanečnice Jija Sohn, a to hned ve dvou produkcích. Jako autorka a choreografka stála především za konceptem inscenace Geisha’s Miracle, v níž spolu s dalšími dvěma japonskými tanečnicemi zkoumala vývoj ženy mezi tradičním a dnešním, moderním světem.
Ženským tématem ve vztahu k tradici otevřela letošní taneční sekci také korejská parta, která si říká Goblin Party a svou tvorbu v podkrovním sále Konviktu představila nejprve projekcí krátkého tanečního filmu: v prostoru jakési opuštěné tovární haly v něm kamera v dlouhém záběru sledovala jednu z tanečnic a její cestu z jedné produkce do druhé, když se vždy na pár vteřin přidala k choreografii dalších tanečníků, aby je vzápětí zase opustila a znovu se s nimi setkala v jiné ukázce. Poutavě natočený film naznačil rozpětí souboru od abstraktnějších forem k ladným pohybům inspirovaným zvířaty a navnadil na nadcházející představení A Silver Knife.
Název vychází ze staré korejské tradice ukládající korejským vdovám povinnost nosit u sebe stříbrnou dýku, aby se v případě napadení mohly bránit, a kdyby se jim počestnost nepodařilo uchránit, mohly si dobrovolně vzít život. Vůči konzervativnímu pohledu na ženu-vdovu v korejské společnosti se skrze tanec vymezuje čtveřice tanečnic: po většinu času tvoří jednolitý organismus, jako když na začátku v řadě čelem k divákům proplétají ruce do nejrůznějších obrazců, a teprve postupem času se z nich občas některá vydělí – v takovém případě pak prožívá svůj smutek plačící na zemi nebo opuštěná v uzavřené krychli. Ostatní tanečnice ji však pokaždé přijmou zpět mezi sebe a snaží se jí ukázat, že i jako vdova své místo ve společnosti stále má: téma přitom přímo pojmenují, když se jedna z tanečnic nad svým vdovským údělem do mikrofonu anglicky zamýšlí a ostatní ovládají její bezvládné tělo tak, aby i jako hadrová panenka na ozdobu mohla být nadále součástí společné choreografie. A jaká že je tedy role ženy, které je po smrti manžela odepřeno zažít lásku? Tanečnice ji v závěru zavřou do krychle, z níž začne vytékat mléko…
To vše zobrazují dívky se sympatickou mírou nadsázky a zároveň drzosti, když nabourávají i konvenční představu ženy – tanečnice nebo zpěvačky: jejich společný zpěv se propadá do hlubokých, hrubě mužských tónů nebo naopak ulétne v záměrné falši, až se promění v drsný rap, zatímco v tanci je nejvýmluvnější figurou ta, kdy dají tanečnice hlavy nad sebe do jedné řady a své vlasy propojí v jeden dlouhý plnovous, který pak prsty synchronizovaně prohrabávají, a vytvářejí tak groteskní obrazy. V nich poté pokračují i sólově, a po velkou část představení proto není vlasatým „goblinkám“ vidět do tváře. Inu, jak předestřely v komentáři úvodního filmu: nejsou možná královnami krásy, ale rozhodně mají co říct.
Z hlediska tématu byla jejich show nejvýmluvnější ze všech tří pátečních korejských produkcí. Po silné kolektivní výpovědi totiž v S-klubu následovala dramaturgicky roztříštěná inscenace Two. Choreografka Lee Kyung-eun v ní sice naznačila téma hledání hranice mezi „já“ a „ty“, zmíněné v anotaci, když v párových choreografiích nechala tanečníky skládat jejich těla v jedno (nejlépe přitom působily až geometrické obrazce, když např. dva tanečníci rytmickým sladěním dvou párů mávajících rukou připomněli kmitání stěračů), vzhledem k celkovému počtu pětice účinkujících však brzy přešla i k choreografiím skupinovým, v nichž byli tanečníci sladění podstatně méně a jejichž smysl se v celku inscenace s kolísavým rytmem zcela rozplynul. Opodstatnění v něm nenalezlo ani několik rekvizit (červený balonek, bílé svítící plastové tyče či malá, ze dvou stran nasvícená žlutá motorka, s níž tanečnice postupně přejela těla všech kolegů), jejichž význam zůstal neobjasněný a využití nebylo zajímavé ani z vizuálního hlediska. Zcela paradoxně tak zůstalo nejsilnějším momentem inscenace ryze taneční sólo pohybově nejvybavenějšího (a v kontrastu s jeho největší vytížeností i neojblečenějšího) tanečníka v červeném roláku.
Na rozdíl od předloňského ročníku, kdy se taneční sekce soustředila do menších sálů, pak večerní představení proniklo i na jeviště Moravského divadla, které také patřičně využilo v celé jeho hloubce. Skupina osmi tanečníků pod vedením renomovaného korejského choreografa Kim Sung-hoona zde předvedla taneční koláž na téma žárlivosti, inspirovanou Shakespearovým Othellem, z jehož slavného přirovnání této emoce k zelenooké stvůře si vypůjčila název: Green Eye. Společně vytvořili technicky skvěle zvládnuté a vizuálně přitažlivé choreografie a obrazy, jež nabízejí různé náhledy na žárlivost jako takovou, místy odkazují k Shakespearovi a někdy jsou zkrátka „jen“ vizuálně natolik působivé, že v nich smysl třeba ani není nutné hledat. To vše za doprovodu perfektně vyladěného light designu a epické hudby, střídající jemné, náladové tóny s dramaticky strhující opulentností, aby se v závěru opět zklidnila v emotivní houslové melodii, doprovázející vraždu Desdemony. Ta proběhne jak jinak než prostřednictvím metafory: tanečník představující Othella pomaže dívce, bezmocně se zmítající v jeho náručí, hlavu, krk i nahou hruď příznačně zelenou barvou. Reálností této akce si tvůrci šikovně zajistili emocionální angažovanost publika: nebohé tanečnice, která si ještě při děkovačce protírala zelenou hmotou zalepené pálící oči, mžourajíce do světel, mi bylo opravdu líto…
Velkolepá podívaná vedle festivalového publika mohla potěšit i olomoucké diváky, pro které by „goblinská párty“ v podkroví Konviktu byla nejspíš zážitkem příliš „underroofovým“. Mě však osobní zaujetí tématem, patrné z první produkce, oslovilo více, a porovnám-li jej s divočinami, které v tomto prostoru probíhaly před dvěma lety, bylo ještě zprostředkované vlastně docela umírněně…
Goblin Party Soul – Lim Jin-ho a Ji Kyung-min: A Silver Knife. Námět a režie: Lim Jin-ho a Ji Kyung-min, spoluvytvořili a účinkují: Lim Sung-eun, Ahn Hyun-min, Lee Kyung-gu a Lee Yeon-ju, dramaturgie: Lee Harim, produkce: Kim Jin-woo, světla: Lee Seung-ho, hudba: Rémi Klemensiewicz, mezinárodní zastoupení: Jang Soohye. Premiéra 19. 8. 2016. Na festivalu Divadelní Flora 17. 5. 2019 v Konviktu – Divadle K3.
Lee K. Dance – Lee Kyung-eun: Two. Režie a choreografie: Lee Kyung-eun, skladatel: Jimmy Sert, dramaturg: Ahn Kyung-mo, světelný design: Kang Young-ku, koprodukce se Seoul Section of CID-UNESCO International Dance Council. Účinkují: Kwon Lyon-eun, Kim Jinseon, Kim Sun-ju, Koo Bonjun a Lim Jae-hong. Na festivalu Divadelní Flora 17. 5. 2019 v S-klubu.
Kim Sung-Hoon Dance Project – Kim Sung-hoon: Green Eye. Choreografie: Kim Sung-hoon, světla: Kim Jung-wha, jevištní vedení: Lee Joo-hyun. Účinkují: Lim Jong-kyung, Jung Log-yee, Sohn Dae-min, Lee Joo-hee, Ryu Jin-wook, Lee Ji-yoon, Goh Dong-hoon a Lee Hong. Na festivalu Divadelní Flora 17. 5. 2019 v Moravském divadle.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Více o sekci Pestré Nizozemsko předloňského ročníku na i-DN:
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 2)
Divadelní Flora 2017: Jsme v tom spolu (No. 5)
…
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
