Zápisy ze zlínských setkávání 2019 (No. 4)
Zklamáním srdce na cucky!
Ach jo. Člověk by někdy moc chválit chtěl, však kol kolem jen neúrodná půda. Tyto řádky nevznikají lehce a nečiní mi sebemenší potěchu, ale stvořeny být musí, byť sdělení, jež přinášejí, bude nepříliš radostné. Pojďme ovšem popořadě. Tak tedy:
Olomoucké Divadlo na cucky je mi dlouhodobě sympatické za entusiasmus, s nímž hanáckou metropoli pravidelně burcuje proti umělecké letargii, jíž vládnou místní dominantní subjekty, soustavným oslovováním mladých hereckých talentů a progresivních režijních osobností, a konec konců i svým dramaturgickým profilem. Koprodukční projekt 1993, jenž vznikl ve spolupráci s bratislavským divadlem DPM, přesto skýtá jen málo důvodů k divákově radosti. Ústřední téma titulu je přitom více než slibné a mezinárodní herecký ansámbl má ze společné jevištní existence zcela jednoznačnou a na publikum lehce přenositelnou radost. Jeho snahy o bezprostřední komunikaci a nepovrchní generační výpověď jsou ovšem soustavně podkopávány nedůslednou dramaturgií, která nedokázala jakkoli usměrnit kolektivně autorský text (dramaturg inscenace neuveden, pozn. aut.), a neobratnou režií umělecké šéfky Divadla na cucky Silvie Vollmanové, jež naprosto postrádá cit pro míru i rytmus.
Struktura inscenace, jež v mnohém připomíná školní besídku, je rozvolněná, jednotlivé segmenty navzájem neprokomponované a jejich stopáž mnohdy přebujelá. Sdělení se většinou nedostane přes obecně známé fakty, což by se ještě snad dalo omluvit zacílením na převážně středoškolské publikum, často se ale taktéž potvrzují národnostní stereotypy a dávno přežitá klišé, a to už se odpustit nedá.
Inscenaci ve finále nezajímají příčiny rozdělení společného státu ani dopad, který tato událost na životy zúčastněných aktérů měla. K jevištní analýze příčin a důsledků nedochází, jen k nemotivovanému potácení se odnikud nikam. Divácká omladina se na jevištní hádky o tom, zda chlastají více Slováci či Češi, i na přítomnou smršť vulgarit sice nadšeně chytá, ale to je na prestižní divadelně festivalovou reprezentaci přece jen žalostně málo. Konkurence navíc rozhodně nespí, např. v loňském ročníku Setkání Stretnutie uvedený kabaret Čecháčci a Čoboláci identické téma zpracoval s mnohem větším úspěchem i vkusem. Matným světlem v krajní temnotě nepřesvědčivého divadelního tvaru, jemuž nepomáhá ani fundusní a funkčně nejasné výtvarné řešení Ľudmily Bubánové, jsou intimní momenty, v nichž Pavla Dostálová hovoří k předčasně zemřelému otci. Alespoň v nich se projevuje původní potenciál ambiciózního projektu, jenž jinak zůstal bohužel nenaplněn. Troufám si tvrdit, že je to velká škoda!
Divadlo na cucky, Olomouc – Silvia Vollmannová a kol: 1993. Text: kolektiv, režie: Silvie Vollmannová, hudba: Orinoko, výprava: Ľudmila Bubánová, světelný design: Václav Hruška, scénický zvuk: Adéla Konečná. Hrají: Pavla Dostálová, Šimon Ferstl, Adam Joura a Tomáš Pokorný. Premiéra 13. 10. 2018. Na festivalu Setkání Stretnutie 16. 5. 2019.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Zápisy ze zlínských setkávání 2019 (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
