Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 6)
Do druhé poloviny festivalu jsme se přehoupli velmi nenápadně – v pondělí se totiž spíše šeptalo než křičelo. Den jsme začali v šapitó na zahradě Konviktu besedou o politickém divadle, kterou moderátorka Veronika Štefanová přenášela do Rozhlasu, a do diskuse s hosty Jiřím Havelkou, Andrijanou Trpković, Petrem Erbesem a ředitelem festivalu Petrem Nerušilem proto publikum nezapojila – to se mohlo pouze vlnit v rytmech world music, jíž moderátorka jednotlivé vstupy prokládala.
Příjemně naladění jsme se poté přesunuli do (až příliš) klimatizovaného filmového sálu pod střechou Konviktu, abychom zahájili bergmanovský maraton, který v tempu jednoho filmu denně (ve středu navíc doplněného přednáškou filmové teoretičky Stanislavy Přádné) potrvá až do neděle. Jak předestřel v úvodním slovu ředitel Nerušil, film Lesní jahody, v němž cynický profesor na sklonku života absolvuje snovou pouť do nitra vlastní duše, divákům na rozdíl od pozdějších děl dopřeje luxus smířlivého závěru. Při plavání v bazénu olomouckého plaveckého stadionu, kde s Petrou v duchu kalokagathie denně vyvažujeme intelektuálně náročný festivalový zápřah, jsem se tak mohla cítit krásně povznesená…
Zpět do hlubin jsme se pak ponořili nočním představením Reynek / Slova a obrazy z Petrkova Divadelního spolku Jedl. Jeho pozdní začátek (od 11 hodin) sice skvěle korespondoval s introspektivním charakterem poezie Bohuslava Reynka, vzhledem k její náročnosti však zároveň znesnadnil pozici divákům, kteří často již jen stěží udrželi oči otevřené. Pokud však dokázali odolat únavě, mohli oči klidně zavřít: v protikladu k opulentní hostině v Eliotově Pustině je totiž výbor z Reynkova díla divadelně zcela minimalistický. Snad proto s ním tvůrci od premiéry v říjnu 2017 (v rámci vršovického festivalu OpenMANA) hostovali na několika menších festivalech po republice (mimo jiné třeba na nymburské Noci kostelů) – na současné domovské scéně prostoru DUP39 jej ale nehrají.
Ve zhudebněných básních Bohuslava Reynka, jehož obrazy představení zakončují, navazuje Lucie Trmíková dialog s klavíristou Martinem Dohnalem. Foto Jedl
Básně, jež odrážejí Reynkův dialog s Bohem, citlivě recituje Lucie Trmíková; dříve jí byl partnerem ještě David Prachař, nyní je jím pouze klavírista Martin Dohnal, který i tentokrát doprovází představení vlastní hudbou. Texty k písním rovněž představují Reynkovy básně a Trmíková je zpívá vestoje vedle klavíru s pohledem upřeným na Dohnala, jako by jejich obsah adresovala jediné živé bytosti na scéně. Ten k jejímu něžnému projevu představuje naopak protipól: na klavír hraje velmi živelně, až na stoličce nadskakuje, a řídí hereččiny nástupy. Adresáta básní pak herečka hledá v publiku – stejně jako v případě písní se však odpovědi nedočká, což je také tématem Reynkových básní.
Intimnímu poetickému pásmu bohužel škodí jeho repetitivnost, neboť básně a písně se střídají s železnou pravidelností, což se bez ohledu na kvalitu básní a jejich přednesu velmi brzy okouká, ba co víc i oposlouchá, neboť vizuální vjem hraje jednoznačně roli vedlejší. Zcela opominutelný ovšem není, Trmíková básně naplňuje zvnitřnělým hereckým výrazem a podobně jako v Pustině radostí z možnosti přiblížit dílo básníka i ze samotné tvorby. Herecký výraz pak hraje prim i v písních, takže vůbec nevadí, že ve výškách hereččin hlas postrádá sytost či výraznou barvu.
Jediným výtvarným prvkem je projekce fotografií Bohdana Holomíčka z Reynkova statku v Petrkově na začátku představení a Reynkových obrazů na jeho konci, opět ale působí spíše mechanicky, nijak konkrétněji propojená s prezentovaným pásmem. I tak však bylo představení příjemným zastavením festivalového tempa, jež naznačily i hodiny na petrkovském kostele, které na první fotce ukazovaly o minutu méně než na následujícím detailu věže. A po skvělé Pustině se festivaloví diváci mohou těšit ještě na neméně povedené bergmanovské Soukromé rozhovory.
Na úvod tvůrci promítli několik fotografií Bohdana Holomíčka, mezi nimiž byl i kostel v Petrkově: jeho hodiny ukazovaly o minutu méně než na následujícím detailu věže, což mohlo být metaforou zastavení času v této noční kontemplaci. Foto Jedl
Ingmar Bergman: Lesní jahody. Režie a scénář: Ingmar Bergman, kamera: Gunnar Fischer, střih: Oscar Rosander. Hrají: Victor Sjöström, Bibi Andersson, Gunnar Björnstrand, Ingrid Thulin, Folke Sundquist, Björn Bjelfvenstam, Naima Wifstrand ad. Premiéra 26. 12. 1957. Na festivalu Divadelní Flora 20. 5. 2019 v Konviktu – filmovém sále.
Divadelní spolek Jedl, Praha – Lucie Trmíková, Jan Nebeský & kol.: Reynek / Slova a obrazy z Petrkova. Inscenační tým: Jan Nebeský, Lucie Trmíková, Martin Dohnal a Bohdan Holomíček. Hrají: Lucie Trmíková a Martin Dohnal. Premiéra 4. 10. 2017. Na festivalu Divadelní Flora 20. 5. 2019 v Divadle hudby.
///
Více o festivalu na i-DN:
…
Komentáře k článku: Olomoucké šepoty a výkřiky (No. 6)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
