Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 3)
Po blyštivém efektním Malabaru, který chlístá oheň, vystřeluje rachejtle a předvádí pompézní (a ve tmě dobře viditelné) kostýmy, přepnul program Letní Letné se švédským cirkusem Cirkör na poeticko-snový kanál. Vzdáleně jsem si vzpomněla na první ročník festivalu v roce 2004, jenž představil Daniela Gulka se souborem Cahin Caha a inscenací Grim Grim. Švédský Cirkör totiž přivezl představení, které se mu vzdáleně, snad svým naladěním, alespoň v některých částech podobá.
Námětem se pro režisérku Tilde Bjöforsovou stal lidský mozek. To zní velmi vědecky, ale současně se pod takové téma dá zahrnout úplně všechno. V tomto případě jde o kontrasty mezi pravou a levou hemisférou, o touhu osvobodit se od té racionální poloviny, která nám příliš linkuje život, udusává kreativitu, šňěruje nás společenským řádem, takže bláznivost, snivost, potrhlost, mimoňství se jeví jako cosi nepatřičného. Přesto právě toto může být naším šperkem, jedinečnou korunou. Odtud název Wear it like a crown. Valnou část hracího času navíc podkresluje stejnojmenná píseň skandinávské zpěvačky Rebekky Karijord, jejíž text může ostatně také klidně posloužit jako výkladový slovníček inscenace – někdo by možná řekl, že Cirkör zpěvačce vytvořil efektní dvouhodinový klip.
Námět spoutané versus osvobozené spontaneity je záminkou pro vytváření nejrůznějších situací mezi šesticí podivínských, výrazně nalíčených, typově odlišných performerů. Ale především je automatem k rozběhnutí vlastních, diváckých asociací.
Aby obecenstvo úplně netápalo, přichází zkraje na scénu klaun. Celý v červeném, chybí mu typické klaunské boty, místo červeného nosu má jen načerveno nabarvený středový pruh vlasů, na očích sedmdesátkové „retro brýle“. Přesto je to jasný typ melancholického augusta. Spolu s ním „přijíždí“ dvoumístná červená pohovka, pomocí níž se snaží koktavým, zajíkavým způsobem (mluví anglicky, sem tam výraz ve švédštině, ale není vlastně s to říct kloudnou větu), demonstrovat rozdíly mezi pravou a levou hemisférou. Ještě že z pod sedáku pohovky trčí model mozku, který je možno animovat jako loutkovou chňapku: jinak bychom asi neporozuměli. Následně se podrobněji představují další charaktery. Je tu dívka v černém, která si s sebou jako svátost nosí igelitovou tašku, zavázanou a nafouknutou vzduchem. Podobně vyhlíží další dívka, tentokrát v bílém, s vytřeštěnýma očima, která později tančí s ladnou akrobacií milostný duet s červeným klaunem. Dále dívka – „ještěrka“, celá v džínovině, sebejistá jen ve vzduchu, nejlépe na tyči, po které se vrhá střemhlav dolů a zastavuje se jen pár čísel na zemí. Muž v bílém, s původem nejasným. Japonský bojovník? Nebo muž v kostýmu à la markýz de Sade v blázinci? Zabílený kamenný obličej, neproniknutelný výraz, černá paruka s dlouhým copem, bílá volná košile, na nohou podvazky a místo bot skoro kothurny. Co se artistických čísel týče, největší drsňák. Je to on, kdo žongluje se zapnutými motorovými pilami, hází noži a projde se po koberečku ze střepů. A nakonec artista s hlavou jako koleno, výraznými grimasami a manicky vyceněným úsměvem. Vizáží něco jako Ivan Mládek a herec Divadla v Dlouhé Martin Matejka (snad se oba pánové neurazí) dohromady, zařazením nešika, komický typ. Ohromuje virtuozitou svého žonglérsko-akrobatického výkonu. Absolutní miláček publika, které svými kousky rozesmává (dokonalá je scéna, v níž má na holohlavě vcucnutý záchodový zvon, na jehož násadě provovozuje originální hulahop s obručí, nebo nečekané „driblování“ pingpongového míčku jazykem). Všichni tihle zvláštní outsideři se střídají na scéně v sólech nebo spolu komunikují (výlet do „černých šálů“ podvědomí). Nálady podporuje filmová projekce, která zachycuje v trhavých sekvencích figury ve svých vlastních zajetích: mrkající nalíčené oko nebo přibližující se les, z něhož se při bližším pohledu stávají kostlivé pařátky.
Fascinovalo mě propojení emoční, křehké linie (za výše zmíněného sugestivně hudebního podkresu Rebekky Karijord) s až „vousatými“ cirkusáckými kousky, včetně použití „dobrovolnice“ z publika (zde bych si troufla tvrdit, že jde o domluvený fígl). Než se jde žonglovat se zapnutou motorovkou, je třeba s ní uříznout polínko, aby obecenstvo vidělo, že artista nepodvádí. Stejně tak chůze po střepech či hod noži na otáčející se kolo s živou ženou mají v sobě cosi pouťového, co – pokud se nepletu – snad bývá k vidění už jen ve filmu. Je ale třeba říci, že všechna cirkusová čísla jsou u Cirköru ještě povýšena. Buď o vtip (žonglování míčků z úst do úst) nebo o další pohybovou virtuozitu. Finální číslo se odehraje tak, že na hrazdě visí hlavou dolů muž, jehož končetiny slouží jako živá visutá hrazda pro další akrobatku.
Propojení tvrdě cirkusáckého s magickými poetizujícími obrazy má ale za následek roztříštěnost. Jakékoliv poselství nebo náznak příběhu se vytrácí a mění se na sled čísel, v němž přestává být zřetelná linka inscenace. Není moc zřejmé, proč muselo mít představení přestávku, když se během druhé poloviny opakovaly – nebo spíše rozvíjely – již viděná čísla. Z korunky v těch okamžicích tak trochu opadávaly drahokamy.
Na druhou stranu se ve Wear it like a crown objevují výjevy, které jen tak z hlavy nevypadnou a budou zářit jako rozsvícené cylindry, pohybující se melancholicky nad jevištěm. V šedé kůře mozkové je všechno možné a u Cirköru více než jinde platí, že nejlepší dobrodružství je možné začít ve vlastní hlavě.
Komentáře k článku: Tento způsob cirkusu zdá se mi… (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)