Bez polis není Antigony
Dva a půl tisíce let, které nás dělí od vzniku Antigony, se nijak nepodepsaly na aktuálnosti její výpovědi. Sofokles napsal hru o porušení řádu, jehož se Kreon dopustil tím, že odmítl důstojný pohřeb jednomu z bratrů, soupeřících o dobytí Théb, přičemž toto porušení se netýká jen řádu božského, ale obecně etického a v neposlední řadě i politického. Neboť Kreon se svým rozhodnutím postavil proti obci, která je podle něho panstvím vládcovým a v níž má být slyšen a respektován jedině jeho hlas. Pak můžeš vládnout prázdné obci sám, říká mu jeho syn Haimon. A hra končí slovy: Kdo velkých slov pln zpupnosti užívá, veliký trest ho stihne a stár se teprve rozvaze učí. Antigona by se od minuty mohla a měla stát povinným čtením pro všechny kandidující politiky.
Martin Stránský (Kreon) a Andrea Mohylová (jeho žena Eurydike) v Páclově „rodinné“ Antigoně FOTO KLÁRA ŽITŇANSKÁ
Inscenace činohry plzeňského Divadla J. K. Tyla ale zjevně neklade důraz na společensko-politickou rovinu textu. I když režisér Štěpán Pácl v programu cituje Brechtova slova o světě, který by neměl být takový, jaký je, a o Sofoklově tragédii hovoří jako o obrazu dnešního světa, pojmenovává stěžejní téma inscenace jako střet lásky a strachu a v jiné předpremiérové proklamaci zdůrazňuje rodinný rozměr Antigony.
Obec tu zastupují tři starci (Dušan Sitek, Josef Nechutný, Miloslav Krejsa) v podivných novořeckých venkovských krojích, které vazbu Antigony na současnost ještě více zatemňují. Nevytvářejí patřičnou protiváhu vůči Kreontovi, většinou spíš bezradně postávají a nejdůležitější sborové texty o hodnotě člověka i neporušitelnosti řádu monotónně odříkávají během stereotypního pochodování po obvodu otáčející se točny. Polis neboli obec tu zkrátka výrazně schází.
Inscenaci otevírá dialog Antigony (Zuzana Ščerbová) a Ismeny (Klára Krejsová) situovaný na předscénu před nasvícenou oponu. Význam předsunutí obou postav směrem k divákům je ale nejasný, stejně jako samotný význam přednášeného textu, devalvovaný prašpatnou dikcí obou protagonistek. Poté se dění přenáší na prakticky prázdnou scénu, až na zlaté křeslo pro Kreonta a masivní stůl pro trojici „radních“.
Antigona Zuzany Ščerbové postrádá vášnivé zaujetí a odhodlání pro svůj úkol, je žensky lyričtější a měkčí, má dokonce i tóny sebelítosti, takže její vášnivý výkřik raněného zvířete před odchodem na smrt spíš zaskočí, než aby se dal takto pojaté Antigoně uvěřit. Martin Stránský jako zkušený a dobrý herec dokáže suverénně zahrát Kreontovu zaslepenost, vznětlivost i následné pokání, navíc vládne i srozumitelnou a přirozenou výslovností textu, ale je to sólová kreace bez vazby na ostatní. Ano, je tu naznačený jistý podtext milostného vztahu k Antigoně, ale nijak výrazně se s ním nepracuje. Celá inscenace se stylově láme mezi rodinně-intimní rovinu vyhrávanou psychologickým herectvím prožitku a mezi monotónní, případně patetickou recitaci sborových i sólových pasáží.
Výsledný dojem ze stominutové Antigony hrané bez pauzy je tak rozdroben do jednotlivostí, v nichž se rozplývá důvod, o čem a proč se Sofoklovo drama hraje právě teď a tady. V paměti utkví Stránského Kreon otáčející se v šíleném závěrečném tanci v sukni, jež zbyla na scéně po Antigoně a kterou na sebe bere symbolicky jako přijetí své viny na její smrti. Precizní deklamací i hereckým nasazením se prosadí Teiresias Pavla Pavlovského, pozornosti zcela jistě neunikne Hlídač Michala Štěrby vnášející švejkovským oportunismem do inscenace komediální tón. A také trojice trumpetistů, kteří na scéně živě vytrubují znepokojivě disonantní fanfáry Jakuba Kudláče, ale jsou jen dalším, stejně osamělým kamínkem ve scénické mozaice, jež postrádá jasné scelující poselství.
Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Sofokles: Antigona. Překlad Václav Renč, režie Štěpán Pácl, dramaturgie Johana Němcová, scénografie Pavla Kamanová, kostýmy Linda Holubová, hudba Jakub Kudláč, light design Ondřej Kyncl. Premiéra 4. května 2019 ve Velkém divadle.
Komentáře k článku: Bez polis není Antigony
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
